(12.40 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Ještě pan místopředseda Zaorálek s faktickou poznámkou. Prosím.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ten článek 10a, který zmiňujete, říká pouze to, že přenosem pravomocí nesmí dojít k ohrožení existence demokratického státu, nesmí být dotčena státnost a s ní související soulad, znamená možnost účinně ovlivňovat podobu společenství, a hlavně tedy nesmí být dotčeny hodnoty, na kterých je společenství vytvářeno.
Rozumíte? Obecné vymezení, které je v ústavě, dává skutečně dostatečně široký prostor vládě k tomu, aby se podílela na procesu evropské integrace. Tady prostě není podle mě něco, čeho byste se mohli chytit, na základě čeho byste měli žádat Ústavní soud, že něco z toho bylo porušeno. Lisabonská smlouva přece neohrožuje demokratický režim tohoto státu ani žádným způsobem neohrožuje hodnoty, na kterých je tato státnost budována. To je podle mě evidentní. Ústavní soud vám nemůže říci nic jiného, než že takovéto nebezpečí Lisabonská smlouva nepředstavuje. Naopak.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Nyní vystoupí řádně přihlášený místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip jako poslední z řádně přihlášených. Pak můžeme přistoupit k hlasování. Já bych chtěl poprosit pana zpravodaje, aby sumarizoval vše, co tady zaznělo. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, mám v podstatě výhodu, že řadu věcí, které tady byly řečeny, říkat nemusím. Zejména to, co tady říkal pan kolega profesor Zdeněk Jičínský, osvětluje svým způsobem část toho, jakým způsobem vlastně máme pohlížet na tuto smlouvu.
Je samozřejmé, že smlouva je velmi významná, protože po referendu ve Francii a v Holandsku integrační proces v Evropě byl svým způsobem ohrožen. Integrace Evropy je důležitým aspektem při vytváření multipolárního světa a měli bychom si integračního procesu vážit. Na druhé straně se pojďme podívat na to, jaký to je proces integrace. A tady začíná ten základní problém, protože integrace se dostala do situace integrace byrokratické. To ohrožuje více než samotné přijetí nebo nepřijetí smlouvy evropskou integraci. Nepřijetí postupu v jednotlivých státech, když šlo o referendum, mělo jeden dobrý důsledek. Lidé se zajímali o to, jakým způsobem bude dále integrace pokračovat, lidé se zajímali o to, jak se jim bude žít a jestli potřebují zrovna byrokratický aparát, nebo jestli potřebují Evropu jako nový projekt svého života, a ztotožňovali se s ním, nebo ne.
Problém této Lisabonské smlouvy je totiž v tom, že není výsledkem skutečného demokratického jednání uvnitř evropských institucí. Pan kolega Jičínský jasně naznačil, že přijímání původního textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu bylo přece mnohem demokratičtější, než byla změna, která prošla v Lisabonu. Byl Konvent - a teď nebudu vzpomínat, že KSČM tam neměla nikoho, ač i v té době, kdy probíhalo jednání Konventu, jsme měli své stabilní zastoupení v Poslanecké sněmovně. Nemohli jsme se toho účastnit oficiálně, ale samozřejmě v rámci integrace levicových sil v Evropě jsme se podíleli na diskusích o tomto textu. Proto jsme přesvědčeni, že text Lisabonské smlouvy je svým způsobem velmi kontroverzní. Ambice, kterou měli ti, kteří v Konventu začínali Smlouvu o Ústavě pro Evropu, ambice těch, kteří se v Německu rozhodli, že je potřeba integrační proces posunout právě tím - promiňte mi - trochu silovým krokem administrativním a řekl bych úředním, totiž zkomplikovala celou situaci.
V čem je hlavní komplikace? Spočívá v tom, že Evropa se svým způsobem vyčleňuje ze světového společenství a pokouší se udělat ze sebe jakýsi jiný subjekt. Ale podle mého soudu by nikdy nedošlo ani k zablokování ústavní smlouvy původní, mnohem snáze by se projednávala Lisabonská smlouva, kdyby obsahovala onu úvodní část o institucionálním rámci Evropy - a ten nikdo nezpochybňuje, naopak, je mu třeba dát nový demokratický náboj, aby jediným opravdu voleným orgánem nebyl Evropský parlament a všechno ostatní bylo odvozeno od něčeho, co těžko lze nazvat jinak než byrokratickým molochem.
Druhý problém, který je tady, je ono vyčlenění evropské listiny základních práv a svobod. Promiňte mi, že to nepojmenovávám přesným textem Lisabonské smlouvy, protože používám toto sousloví právě proto, abychom si uvědomili, do jaké kolize se dostáváme, a musím říci, že v tomto ohledu nesouhlasím ani s jedním vystoupením kolegy Zaorálka, který tady říkal, že nemůže dojít k takové kolizi. Já se naopak domnívám, že v Lisabonské smlouvě, v původní evropské ústavní smlouvě, přece měl být odkaz na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, protože celá sedmadvacítka jej přijala, a my bychom se vyhnuli této kolizi a mohli bychom se opírat o konkrétní text, o konkrétní mezinárodněprávní zakotvení, jehož je Česká republika součástí už od roku 1976, tedy Československo, potažmo Česká republika. A určitě bychom se vyhnuli té kolizi, která tady nastat může, a prosím, aby to nebylo zpochybňováno, protože v tomto ohledu si myslím, že ono působení, které se může stát opravdu kolizním, tady je.
Třetí věc je nepřehlednost Lisabonské smlouvy právě proto, že opět zahrnuje celou původní třetí část, tedy přepis Amsterodamské smlouvy a jednotlivé politiky. Kolik je dnes politik, když se podíváme na Lisabonskou smlouvu? Proč má být v základním dokumentu, proč jednotlivé politiky? Pokud má být Evropa skutečným bodem multipolárního světa, proč má být zakotvena takovýmto způsobem, proč například věci, které se týkají jednotlivých ekonomických záležitostí, nemají být měněny právě tím, jak bude fungovat Evropská rada, jak bude fungovat Evropský parlament a jakým způsobem se tedy budeme dále domáhat toho, aby integrace probíhala ve prospěch občanů?
V tomto ohledu si myslím, že to je nejhrubší chyba, která nastala už v jednání Konventu, a bylo o tom mnoho diskusí. Kdyby totiž v evropské ústavní smlouvě byl institucionální rámec, vztahy mezi institucemi a postavení národních parlamentů, odkaz na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a všechno ostatní, co bylo v Amsterodamské smlouvě, zůstalo v původních smluvních dokumentech, tak jsme se nikdy do takové kolize v Evropě nedostali.
Někdy mi připadá, že si děláme větší komplikace, než nám náleží, než jsme schopni zvládnout. V tomto ohledu mi dovolte vyslovit přesvědčení, že bylo chybou, že jsme neodhlasovali přerušení do doby, než ten text bude takový, který odpovídá zákonu o jednacím řádu. Říká se v Čechách práce kvapná málo platná - a my spěcháme, spěcháme, abychom dospěli do situace, která bude ještě méně jasná, než kdybychom nespěchali a pokusili se to projednat řádným způsobem.
Nechci se zabývat jednotlivými součástmi Lisabonské smlouvy. Nakonec jsem právě na té části, která se týká Evropské úmluvy o lidských právech, pracoval už době, kdy tento text byl jenom v ústavní smlouvě. Pracuji na textu Lisabonské smlouvy znovu. Podotýkám, že je mi líto, že si vytváříme jakýsi evropský model, jako kdybychom nebyli součástí celé rodiny OSN. V tomto ohledu mi dovolte vyjádřit přesvědčení, že jen těžko se budeme smiřovat s tím, až budeme například v případě úspěšné ratifikace v České republice, jak se budou lidé dívat na to, co jsme udělali.
***