(11.50 hodin)
Poslanec Jan Schwippel: Děkuji, pane předsedající. Tato bible, tento text, je opravdu zajímavé čtení. Myslím si, že ten příměr, který tady použil pan místopředseda vlády, je trefný. Je trefný z několika důvodů. V Evropě také svého času bylo vydání bible v národním jazyce revolučním počinem. A v podobné situaci jsme dnes v Evropské unii, kdy je překlad smlouvy do národního jazyka něco výjimečného. Je to příměr trefný i z toho důvodu, že Valéry Giscard d‘Estaing, mimochodem giscard znamená francouzsky lišák, tak Valéry Giscard d‘Estaing řekl, že největší chybou bylo poskytnout Francouzům text ústavní smlouvy.
Pane místopředsedo, tuto chybu jste udělal i vy a já jsem tomu rád. Jestliže má předznamenat osud Lisabonské smlouvy v České republice, tak já to jenom vítám. Je ten příměr trefný i z dalšího důvodu. S evropskou integrací je spojeno zvláštní náboženství. Je s tím spojena mytologie a celá řada falešných tvrzení a mýtů. Dovolte mi k několika z nich se vyjádřit.
První z nich, že nepřijmeme-li tuto smlouvu, bude konec světa. Já myslím, že to není pravda, že pokud nepřijmeme tuto smlouvu, tak budeme fungovat v rámci Evropské unie v rámci podmínek, které jsme schválili ve Smlouvě o přistoupení a které schválilo 77 % našich občanů v referendu. Nestane se nic a budeme fungovat dále tak, jak jsme fungovali dosud. Jestliže zaznívá argument, že je potřeba přijmout tuto smlouvu kvůli většímu počtu členů Evropské unie, nevšiml jsme si, že by nastal nějaký zásadní problém v Evropské unii od té doby, co tam vstoupila Česká republika a dalších devět zemí, ani od doby, kdy tam vstoupilo Bulharsko a Rumunsko. Žádný problém nevidím. Nepokládám tento důvod za relevantní.
Další věc. Pokud se jedná o údajné zjednodušení. To je další argument. Já mám problém posoudit toto zjednodušení, protože nemáme k dispozici konsolidované znění Lisabonské smlouvy. Mám s tím problém. Chápu, že s tím nemá problém pan místopředseda Zaorálek. To chápu. On by mohl klidně navrhnout zrušení parlamentu, protože přece stačí podívat se na poslední průzkum veřejného mínění, případně Eurobarometr, případně, kolik členských států to již ratifikovalo, a o čem dále diskutovat. To je přece zcela v souladu s tím, co říkají evropští komisaři, že nějaké čárky a tečky v textu nás nezastaví před splněním cíle Unie.
Ano, eschatologický cíl Evropské unie, ever closer union. Chápu, že panu Zaorálkovi nevadí, že nemáme text k dispozici. Mně to vadí. Já potřebuji mít konsolidované znění primárních smluv po Lisabonské smlouvě a potřebuji mít primární smlouvy a potom porovnat, jaké změny přesně přináší Lisabonská smlouva, protože tam je důležité i znění v českém jazyce. Nejedná se pouze o to, že máme k dispozici angličtinu.
Další mýtus nebo z mého pohledu falešné tvrzení. Říká se, že Lisabonská smlouva je něco úplně jiného než ústavní smlouva. Já si to nemyslím. Když se podíváme do historie, jak probíhalo přijímání Lisabonské smlouvy - klíčové zasedání Evropské rady v červnu 2007, začalo 21. června, takzvaný draft mandat neboli návrh mandátu byl distribuován členským zemím 48 hodin před započetím této konference k takzvané další diskusi. Já se ptám, jaká další diskuse mohla proběhnout. To neproběhla žádná další diskuse!
Německo velmi tlačilo na to, aby byly splněny požadavky 18 států, které již ratifikovaly Evropskou ústavní smlouvu, aby byl zachován duch a substance evropské ústavní smlouvy, a to se nepochybně stalo. Byl zachován duch a substance evropské ústavní smlouvy. Já s panem Janem Zahradilem, který jinak v poslední době svůj pohled na evropskou integraci poněkud změnil, souhlasím v tom, že samozřejmě situace, kdy máte proti sobě 18 zemí, které trvají na tom, aby bylo schváleno to, co již ratifikovaly, není jednoduchá. A z toho potom vychází ten výsledek mezivládní konference, že v podstatě nedošlo k žádné podstatné změně oproti evropské ústavní smlouvě.
Pan poslanec to nazval, že jsou to formální změny. Já bych řekl, že jsou to terminologické změny. Prostě pokud se tento dokument nenazývá ústava, pokud se ministr zahraničí bude nazývat vysoký představitel, pokud smlouvy nebudou přejmenovány a tak dále, to jsou terminologické změny. To, co je důležité, je, jak to funguje.
Z analýz, které mám k dispozici a které jsem si dělal, vychází, že 99 % inovací, které byly obsaženy v evropské ústavní smlouvě, tak jsou obsaženy i v Lisabonské smlouvě.
Dovolte mi ještě k názoru, že se nejedná o ústavní dokument. Mimochodem, pan Paroubek tady poznamenal, že jde o ústavní dokument. V tomto se s ním shoduji. Ano, jde o ústavní dokument. Proč si to myslím? Jak definovat, co je a není ústavní? U zákonů v národních parlamentech je to jednoduché. Jsou to zákony, které mění ústavu státu. Jak je tomu u Evropské unie? Evropská unie má také svou ústavu svým způsobem. To jsou primární smlouvy. Čili jestliže Lisabonská smlouva mění primární smlouvy, pak podle mého názoru má prostě ústavní charakter, neboť mění zakládající, ustavující smlouvy Evropské unie.
Další věc. Dovolte mi se vyjádřit k takzvanému zvýšení pravomocí národních parlamentů. Já si myslím, že to není funkční záležitost. Mimochodem, oproti ústavní smlouvě tady ta změna obsažená v Lisabonské smlouvě je opravdu minoritní, velice malá. Ale podstatné je to, že to nebude fungovat. Je to šidítko, protože tak jak je to vymezeno, je to nefunkční. Nejprve musí třetina národních parlamentů vyjádřit nějakou výhradu, a co se bude dít dále: Evropská komise to posoudí, někdo se nad tím zamyslí, vydá odůvodněné stanovisko. To je všechno hezké, ale důležité jsou procedury, jak jsou popsány. Musí se k tomu zastavení vyjádřit Rada a musí se k tomu vyjádřit Evropský parlament 55procentní většinou, respektive nadpoloviční většinou. Já se ptám, kde se ta většina vezme. Jestliže Evropský parlament a Rada něco schválí, tak to není, dámy a pánové, situace naše, když přehlasováváme Senát. My pouze setrváme na stanovisku, ale Rada a Evropský parlament bude muset svůj názor totálně změnit o 180 stupňů a hlasovat úplně odlišně, než hlasovala předtím. Čili já tvrdím, že ani tato takzvaná pojistka nebude fungovat.
To, co je podle mě důležité, není název, není terminologie. Důležité je, co se děje touto smlouvou. Touto smlouvou se děje to, že Česká republika ztrácí právo veta v přibližně 50 oblastech. Jsou to oblasti jako energetika, doprava, legální migrace. Jsou to oblasti vnitřních záležitostí. Už z toho pojmu vnitřních záležitostí možná cítíte, že to není bezproblémová záležitost. Ztrácíme právo veta, a my přece víme, jak to funguje. V minulosti, když jsme neměli právo veta, víme, že Česká republika se po 200 letech, kdy byla vývozcem cukru, stává dovozcem.
Tam, kde Evropská unie funguje již dnes kvalifikovanou většinou, tak se ptejme: Funguje dobře? Funguje v zájmu České republiky? Naopak tam, kde máme právo veta, tak tam jsme ho dokázali použít. Pan Vlastimil Tlustý v době, kdy byl ministrem financí, tak vetoval zdražení piva. Co by se stalo, kdybychom neměli toto práva veta? Budeme přehlasováni, to je jednoduché. Co by se stalo, kdybychom neměli právo veta v energetickém balíčku? Budeme přehlasováni.
Takže za ještě důležitější, než jak je nastavena kvalifikovaná většina, považuji ne to, jak je tato většina nastavena, ale o čem vůbec se bude hlasovat. Bude se o hlasovat o těchto věcech, které jsem zde vyjmenoval.
Tolik moje výhrady, které bych si dovolil shrnout v následujících věcech. Za prvé, já si přeji, aby váha České republiky při hlasování byla taková, jaká je dnes, aby nebyla snížena. Přeji si, aby váha České republiky byla 2,4krát nižší než váha Německa, nikoliv osmkrát nižší. Považuji nový hlasovací mechanismus za nespravedlivý. Za druhé, já si přeji, aby Česká republika měla zachováno právo veta v energetice, v dopravě, v legální migraci, ve vnitřních záležitostech a v dalších zhruba 45 oblastech, v nichž tato smlouva právo veta ruší. To jsou moje hlavní důvody, proč nesouhlasím s touto smlouvou.
Svůj názor vyjádřím v závěrečném hlasování. Ale to, co jsem tady říkal, to je můj osobní názor. Myslím, že je správné, aby se k této věci vyjádřil Ústavní soud, aby Ústavní soud posoudil soulad této smlouvy s naším právním pořádkem. A není to bezúčelné. Naše ústava garantuje našim občanům nějaká práva. Je to uvedeno v článku 1 ústavy a v dalších článcích, které konkrétně vysvětlují, jak jsou tato práva garantována.
***