(14.50 hodin)
(pokračuje Pohanka)
Otázka financování byla samozřejmě vždycky takovým neuralgickým bodem zákona o vzdělávání, protože nikdy na to nebyly vyňaty jakékoliv peníze. Samozřejmě je to věc, kterou by měl plně zajišťovat stát, protože stát by měl dbát na to, aby vzdělávání lékařů a zdravotnických pracovníků probíhalo podle určitých regulí. Většina států západní Evropy na to regule má, takže bylo poměrně nutné složitě tento systém nastavit.
Samozřejmě, ta diskuse, které se zúčastnili zástupci lékařských fakult, zástupci odborných společností, nakonec vykrystalizovala v pozměňovací návrh, který byl přijat na výboru. Domnívám se, že tento pozměňovací návrh i přes některé méně optimální pasáže je asi to nejlepší, k čemu jsme mohli dojít, takže se přimlouvám za to, aby tento zákon byl přijat, protože umožní lékařům mnohem efektivnější vzdělávání. A samozřejmě, ten systém, který byl dlouhodobě v poměrně provizorních podmínkách, nás pomůže přiblížit k podmínkám, které mají lékaři na západ od našich hranic.
Samozřejmě je k tomu celá řada připomínek, celá řada návrhů, ale obávám se, že k takovémuto návrhu vždycky připomínky budou. Není to úplně jednoduchá materie. Myslím si tedy, že to, co se podařilo de facto dát dohromady, je z hlediska konsensu maximálně možné. Já osobně, pokud mám mluvit za odbornou lékařskou veřejnost, za představitele lékařských fakult a za odborné společnosti, si myslím, že toto je optimum, čeho se mohlo dosáhnout.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji, pane poslanče. Ano. Hlásí se do obecné rozpravy pan poslanec Rath. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec David Rath: Dámy a pánové, děkuji za pozornost. K tomuto zákonu. On je poměrně klíčový, protože na něm záleží, zda v České republice budou vystudovaní lékaři poměrně bezproblémově získávat způsobilost k výkonu samostatné lékařské praxe. Bez této způsobilosti, která vyplývá i z práva Evropské unie, bez splnění této podmínky, bez níž lékař nemůže pracovat samostatně, bez níž nemůže samostatně ošetřovat pacienty, se v podstatě české zdravotnictví může propadat ještě hlouběji do personální krize.
Já bych v této chvíli trochu odbočil a využil bych toho, že tady je pan ministr, který nechodí na zdravotní výbor, a chtěl bych ho upozornit na to, že skutečně personální krize v českém zdravotnictví nabírá na vážných rozměrech, a to nejen u lékařů, kde je plíživá, postupně se zhoršuje, ale především u zdravotních sester. Je to věc, která tady nemusí být do hloubky probírána, ale jenom bych byl velmi rád, kdyby se pan ministr touto věcí vážně zabýval. Desítky nemocnic a desítky oddělení totiž dnes omezují svůj provoz, uzavírají své provozy, protože jim schází zdravotnický personál, jak střední, tak i lékařský. Naposledy dnes je to probíráno po tragické nebo velmi katastrofální situaci třeba v klatovské nemocnici, můžeme ale probírat a jmenovat zde řadu dalších konkrétních příkladů. A i nemocnice přímo řízené ministerstvem tady nemají zatím nedostatek lékařů, ale mají již nedostatek zdravotních sester.
Bylo by dobře, kdyby pan ministr trochu přestal řešit problémy, které možná mohou nastat za dvacet třicet let, jak s oblibou řeší, ale řešil to, co nastává už dnes, nebo dokonce nastalo, to znamená to, že v jeho přímo řízených nemocnicích, jako jsou motolská, všeobecná a další, jsou uzavírány a omezovány provozy právě proto, že scházejí zdravotní sestry. To je věc, která je velmi vážná. A tento zákon skutečně do značné míry ovlivňuje, jak rychle a jak snadno budou čeští lékaři moci pracovat samostatně. Současně ale ovlivňuje i to, jak zdravotní sestry budou moci pracovat samostatně.
Bohužel, ten zákon se ukázal být poměrnou brzdou. Zatímco ten původní dvouatestační systém, na který náš stát byl zvyklý, fungoval řadu let celkem bez problémů a ke spokojenosti zdravotnické obce, byl nám trošku vnucen ze strany Evropské unie tento. Systém, na který jsme byli zvyklí a fungoval bezproblémově, jsme museli předělat. Bohužel, transformace toho původního systému na nový systém není vůbec bezproblémová.
Já jsem velmi rád, že se ve zdravotním výboru podařilo otevřít jeden problém, který ministerstvo neřešilo v tom původním vládním návrhu. Je to problém financování celého tohoto systému. Zdá se, že na nátlak zdravotního výboru se podařilo najít model financování výchovy lékařů. A zda se podařilo najít systém životaschopný, to teprve uvidíme v dalších letech.
K mému zklamání ministerstvo nakonec prosadilo variantu poměrně složitou, byrokraticky složitou. Nicméně chtěl bych říci, že aspoň pánbůh za ni zaplať, protože zatím jsme neměli žádnou. Teď je varianta alespoň existující, byť byrokraticky velmi složitá a poměrně nešikovná. Myslím si, že bude nutné ji upravovat v příštích letech a zjednodušovat. Škoda, že ministerstvo nešlo rovnou a nevyslyšelo některé hlasy na zdravotním výboru, které apelovaly na to, aby byl zvolen systém jednodušší, pro lékaře transparentnější, snadnější a životaschopnější. Nicméně přestože byl zvolen systém komplikovaný, myslím si, že fakticky jde o krok správným směrem.
Také nejsem úplně spokojen s tím, jak se ministerstvo snaží posilovat roli v tomto postgraduálním systému. Ve většině zemí západní Evropy to totiž dělají lékařské komory. Daleko více jsou do toho vtaženy lékařské odborné společnosti. U nás neustále převládá takový ten pocit, že nad vším musí dohlížet ten stát, ti moudří úředníci. Přitom se pak ukazuje, že na tom ministerstvu to mají na starosti lidé, kteří s tím nemají žádné zkušenosti, sami v tom nepracovali. A nakonec i svým vzděláním a svými zkušenostmi nemohou vůbec konkurovat třeba lidem, kteří vedou komory, vedou odborné společnosti, zasedají ve vědeckých radách Purkyňky nebo lékařské komory. Takže na jednu stranu my věříme, že ta paní, která má jaksi nelékařské vzdělání, nelékařské zkušenosti, nic o tom moc neví, ale má to ministerské razítko, je moudřejší, jako jedna osoba, protože víc těch paní, které tu problematiku zvládají, tam většinou není, tak je moudřejší než třeba sbor univerzitních profesorů, kteří se touto věcí zabývají celoživotně. Já bych se vůbec nebál. Čekal bych, když ministerstvo přichází s tou novelou, že daleko více kompetencí bude naopak převádět směrem ke komorám a k odborným společnostem a bude svůj vliv na to postgraduální a celoživotní vzdělávání umenšovat. Bohužel, tady mám pocit, že v této novele se děje pravý opak, že tady zvyšujeme moc státu. A když komory a odborné společnosti a lékařské fakulty právem argumentují, že ony by měly být těmi, kteří to dělají, úřadují a dohlížejí na to a vlastně určují, tak jak je to běžně třeba v Německu nebo v Rakousku, tak v podstatě tady přichází ten dobrotivý ministerský aparát, který říká: Oni jsou nesvéprávní, ti profesoři, děkani, prezidenti komor, předsedové odborných společností, ale já, úřednice na příslušném odboru ministerstva, dobře vím, jak na to. A já ministr dobře vím, jak to dělat a jak na to dohlížet.
Čili, toto je opět krok špatným směrem. A myslím si, že tady ministerstvo mělo jít do sebe a mělo ten vliv na další vzdělávání lékařů výrazně snížit. První krok byl udělán totiž už za vlád sociální demokracie, které tento trend jednoznačně nastoupily, vtáhly do toho procesu komory, vtáhly do toho procesu odborné společnosti, vtáhly do tohoto procesu lékařské fakulty. A dnes jsme spíše svědky pravého opaku, to znamená, že ty komory, společnosti a fakulty jsou z toho spíše lehounce vystrkávány a jejich vliv je tam ze strany ministerstva umenšován a je zase snaha to podřídit tomu moudrému úředníkovi.
***