(16.30 hodin)
(pokračuje Filip)
Schůze byla přerušena po vystoupení kolegy Vítězslava Jandáka. Řádně přihlášen byl po panu Jandákovi pan místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík. Ten mi avizuje, že chce vystoupit až na závěr rozpravy. Takže eviduji přihlášku paní poslankyně Konečné, paní poslankyně Marty Bayerové. Prosím nyní paní poslankyni Kateřinu Konečnou, aby se ujala slova.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, vážený pane premiére a ministři. Dovolte mi velmi krátce okomentovat - a mě překvapuje, že pan ministr životního prostředí chce vystupovat znovu k tomuto zákonu, protože minule nám tady vysvětlil některé své připomínky. Já se musím přiznat, že jsem některým z nich snad ani nevěřila, musela jsem si počkat na stenozáznam, proto jsem docela ráda, že ta pauza proběhla, a dovolte mi tedy nyní některé jeho připomínky k tomuto zákonu vyvrátit.
Vystoupení pana ministra je potřeba okomentovat ze tří rovin. Rovinou první je rovina legislativní, rovinu druhou můžeme označit za rovinu organizačně správní a třetí rovinu pak představuje rovina odborná. Mnohoslovné vystoupení pana ministra přitom představuje skutečně pozoruhodnou směsici několika izolovaných názorů a domněnek, zasahujících sice do všech tří zmíněných rovin, obsahově však vzájemně málo propojených, jako by se na textu podílelo více autorů a žádný editor.
Je potřeba zdůraznit, že počet slov a bohužel i úsměvných výhrůžek vyřčených panem ministrem není přímo úměrný počtu argumentů, kterým pan ministr obhajoval zamítavé stanovisko vlády. V následujícím stanovisku se proto budu věnovat pouze argumentům, které ve vystoupení pana ministra zazněly a které bych tedy ráda vyvrátila proto, abyste si byli schopni udělat opravdu objektivní názor o tomto zákoně.
V rovině legislativní bylo konstatováno, že Národní park Šumava byl vyhlášen v roce 1991 v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Když byl v roce 1992 přijat zákon 114 o ochraně přírody a krajiny, byla zajištěna kontinuita tehdy již bezmála dvou tisícovek existujících zvláště chráněných území vydáním prováděcího předpisu, vyhlášky 395/1992 Sb. Ministerstvo životního prostředí tehdy ani na okamžik nepředpokládalo, že je možné ponechat v platnosti existující právní stav často o mnoho let dříve vyhlášených zvláště chráněných území. Tvrzení pana ministra, že odstavec 3 § 15 zákona 114 explicitně omezuje obsah budoucích zákonů, dokazuje, že si sám pan ministr plete legislativní postavení zákonů a z nich vyplývajících prováděcích předpisů. Ty totiž na rozdíl od zákonů skutečně mohou být explicitně zákonem vymezeny. A pokud zákon 114 předpokládá vznik národních parků legislativní cestou, přijetí zákona dává jednak najevo, že by touto legislativní cestou měla být vyhlašována jenom ta skutečně nejcennější území naší republiky, jednak automaticky předpokládá, že je nutné do zákona promítnout specifika takto vyhlašovaných území. Není také pravda, že zákon vymezuje obecnou podobu některých institutů, jako je například rada národního parku. Všechna ustanovení navrhovaného zákona jsou výlučně vázána na území Národního parku Šumava. Možná by se pan ministr mohl seznámit se zákonem 161/1999 Sb., kterým byl vyhlášen Národní park České Švýcarsko a který obsahuje řadu institutů explicitně neuvedených v odstavci 3 § 15 zákona, včetně vymezení hranic a ustanovení upravujících péči o let v tomto národním parku.
Funkčnost tohoto zákona nejlépe dokazuje naprostou nekompetentnost argumentů pana ministra. Vše, co bylo vyřčeno ze strany pana ministra, spíše ukazuje, že více než na snaze o legislativně čistý postup záleží Ministerstvu životního prostředí na prohlubování nejasného legislativního prostředí v oblasti ochrany přírody a krajiny, které umožňuje jeho pracovníkům ovlivňovat a často přímo držet veřejnost v šachu. Ne podle práva, ale podle jejich subjektivních pocitů, výjimečně pak podle více či méně podložených argumentů.
Za přímý útok na ústavní práva poslanců a senátorů je možné považovat prohlášení pana ministra, že k vytvoření a podání návrhu zákona o vyhlášení národního parku má kompetenci a kompetentnost pouze Ministerstvo životního prostředí. Pokud má pan ministr pocit, nebo je dokonce přesvědčen o tom, že rozhodování v oblasti ochrany přírody a krajiny by nemělo podléhat ústavnímu pořádku České republiky a že by si zákony této oblasti mělo navrhovat i schvalovat samo ministerstvo, měl by raději na svoji ústavní funkci rezignovat.
V rovině organizačně správní přinesl projekt pana ministra ještě více úsměvných výroků než v rovině legislativní. Předně by jej po více než roce jeho působení ve funkci mohl někdo z jeho podřízených seznámit s organizační strukturou jeho úřadu. Zjistil by například, že jím několikrát zmiňovaný odbor ochrany přírody by ve svém úřadu jen marně hledal, protože byl zrušen již v roce 2004, v době působení jednoho z jeho předchůdců. To jenom na okraj, i když se jedná o názorný a přesvědčivý důkaz, jak malou pozornost pan ministr věnuje řízení úřadu, který prakticky nezná.
Potěšující však bylo sdělení pana ministra, jak moc velký důraz klade na komunikaci a dialog s veřejností. Kdybychom neznali výsledky praktické práce úředníků jeho ministerstva a státních organizací v jím řízeném resortu, mohli bychom snadno nabýt dojmu, že se jedná o jeden z mála perfektně fungujících resortů. Bohužel tomu tak není. Formální a neprofesionální veřejné projednávání tak zásadních projektů v oblasti ochrany přírody a krajiny, jako byla příprava a následné vyhlašování územní soustavy Natura 2000, bylo pouze jedním z oněch praktických příkladů skutečné práce pracovníků resortu Ministerstva životního prostředí, které pokračují i po příchodu pana ministra.
Vážený pane ministře, pokud vám to ještě nikdo neprozradil, tak ve vašem resortu pracuje velice málo zaměstnanců, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti komunikovat s veřejností. A ještě méně těch, kteří jsou toho skutečně a na profesionální úrovni schopni. Proto musím na tomto místě konstatovat, že vaše snaha přesvědčit Poslaneckou sněmovnu o úsilí resortu Ministerstva životního prostředí komunikovat lépe s veřejností není podložena činy a že se jedná o pouhé fráze.
Je pravda, že brzy po vašem nástupu do funkce došlo k personální změně ve vedení Národního parku Šumava. Personální změny začínají být vůbec významným prvkem v politice Strany zelených, což dokazuje nejenom vaše personální politika na Ministerstvu životního prostředí, tedy můžeme-li nekoncepční výměny vedoucích pracovníků vůbec politikou nazvat, ale také poslední události třeba v České inspekci životního prostředí. Opravdu si, pane ministře, myslíte, že dosazováním svých členů a politicky spřízněných osob do vedoucích funkcí resortních organizací zajistíte jejich lepší fungování?
Poslední rovinou je rovina odborná. Návrh zákona v žádném případě nikdy nezpochybňoval a nezpochybňuje vysoké, či dokonce unikátní hodnoty Národního parku Šumava. Nedochází v žádném případě k vyhlášení nového národního parku ani ke změně vymezených stávajících hranic území.
***