(13.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Navrhovatelé argumentují, že ve způsobu výčtu oprávněných osob, který je obsažen v zákoně č. 357/2005 Sb., cítí křivdu občané, kteří pracovali v resortu Ministerstva národní obrany, později, jak všichni velmi dobře víte, Federálního ministerstva národní obrany, a jsou účastníky rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť s nimi došlo ve smyslu tohoto zákona k neplatnému skončení pracovního či služebního poměru z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a mají o tom osvědčení organizace či rozhodnutí soudu podle § 22 zákona č. 87/1991 Sb.
Omlouvám se za podrobnější rozbor. Závěrem jenom ještě připomenu, že navrhovatelé výslovně uvádějí, že konec rozhodného období z hlediska nároku podle navrženého zákona se vymezuje k 1. lednu 1980, aby zahrnovalo ještě dobu počáteční tzv. normalizace i dobu bezprostředně následující po vzniku Charty 77, nikoliv však už celá osmdesátá léta.
Jestliže jsem se snažil poctivě analyzovat podstatu návrhu, dovolte, abych se nyní vyjádřil k problematičnosti předkládaného návrhu zákona, a to z pohledu základního zákona státu, z pohledu Ústavy České republiky.
Navrhovatelé nijak relevantně právně totiž nezdůvodnili, proč chtějí ve svém návrhu fakticky zvýhodnit jimi nově zaváděnou kategorii zaměstnance Ministerstva národní obrany nebo Federálního ministerstva národní obrany, s nímž došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1980 ke skončení pracovního nebo služebního poměru, před zaměstnancem téhož ministerstva, s nímž došlo ke skončení pracovního nebo služebního poměru od 1. ledna 1980. Přitom zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na který se také odvolávají, v § 1 výslovně uvádí období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Dámy a pánové, z jejich návrhu tak není zřejmé, proč by měl být odškodněn za znemožnění a přerušení účasti na budování a obraně Československé republiky a Československé socialistické republiky v zaměstnaneckém poměru v Ministerstvu národní obrany nebo ve Federálním ministerstvu národní obrany jen zaměstnanec propuštěný z politických důvodů v padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých letech, ale již nikoliv zaměstnanec propuštěný v letech osmdesátých.
Citlivost předkládaného návrhu spočívá pak také v tom, že okruh oprávněných osob s nárokem na odškodnění formou zvláštního příspěvku k důchodu má být rozšířen o osoby, se kterými dosud zákonodárce při svých legislativních krocích směřujících ke zmírnění některých křivd nepočítal. V tom případě navrhovaného zákona pak nikoliv o všechny takové osoby, ale jen o úzkou vybranou skupinu.
Újma vzniklá výpovědí z pracovního poměru z politických důvodů či důvodů spojených s omezením či porušením lidských práv přitom nebyla dosud stavěna naroveň újmy a křivd vzniklých osobám nespravedlivou vazbou, odsouzením, vězněním nebo osobám zařazeným k nuceným pracím po dobu nejméně 12 měsíců. Dámy a pánové, navrhovatelé by tedy museli vysvětlit, a s tím se nevyrovnali, proč žádají takové rozšíření okruhu oprávněných a proč pouze o kategorii zaměstnanec Ministerstva národní obrany a Federálního ministerstva národní obrany, a nikoliv o všechny zaměstnance.
Navrhovatelé také nevyužili možnosti jiného, legislativně čistšího řešení věci svého zájmu a nevzali v potaz zkušenost, že jejich současným návrhem dochází k pokračování jisté praxe tzv. legislativních přílepků. Je zřejmé, že původní zákon i svým názvem byl o něčem naprosto jiném. Legislativní úpravy a zákony do doby, než se Ústavní soud jednoznačně vyjádřil k praxi tzv. legislativních přílepků, je nutné brát jako realitu. Od rozhodné doby už by ale měli předkladatelé brát postoj Ústavního soudu v úvahu a respektovat jej. Z tohoto pohledu je zcela nevhodné pokoušet se způsobem, jakým to dělají navrhovatelé, tuto přílepkovou praxi dále rozvíjet a prohlubovat.
Zcela závěrem. Z výše uvedených důvodů nelze doporučit ani zrychlené projednání, o které navrhovatelé žádají, ale ani podpořit přijetí podobně nekvalitního a rozporného přílepku, který je dokonce v předkládané dikci zjevně diskriminační k některým skupinám našich spoluobčanů. Předkladatelé by tedy měli návrh podle mého názoru stáhnout zpět, případně přepracovat, předložit následně kvalitativně jiný, legislativně čistý návrh na příspěvek k důchodu všem skupinám občanů, bez ohledu na resort a zaměstnavatele, které splňují předkladateli formulovanou podmínku skončení pracovního poměru, a to s časově nediskriminující, neomezenou platností, tedy od roku 1948 bez omezení horní časovou hranicí.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. O slovo se přihlásil pan poslanec Vidím. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Vidím: Děkuji pěkně. Vážený pane předsedo, paní a pánové, nejprve stručně k obsahu návrhu vážených kolegů. Já si myslím, že je zcela nesporné a bez nejmenší diskuse, že jejich námět odškodnit osoby, které byly postiženy za svůj politický názor tím, že musely opustit ústřední orgán státní správy, konkrétně tedy Ministerstvo národní obrany, posléze Federální ministerstvo národní obrany, je nápad, který stojí za to, aby se jím Poslanecká sněmovna zabývala.
Já jsem se sešel s představiteli této skupiny lidí, postižených pracovně po roce 1968. Myslím si ale, že se to netýkalo pouze zaměstnanců Federálního ministerstva národní obrany, ale nesporně také Ministerstva vnitra, Ministerstva školství a možná i některých dalších ústředních orgánů státní správy, a že bychom se měli zamyslet i nad možností odškodnění těchto osob. O čem jsem ale naprosto přesvědčený ve shodě s panem kolegou Vilímcem, je to, že je nepřijatelné pokoušet se zakomponovat tuto skupinu osob do zákona 357/2005 Sb.
Předkladatelem tohoto návrhu zákona jsem byl já. Spolupracoval jsem velmi úzce s dalšími kolegy v této Sněmovně, s poslancem Karlem Černým, s poslancem Antonínem Seďou, s bývalou paní poslankyní Gruntovou, a výsledkem je zákon 357/2005 Sb., který opravdu vymezuje okruh oprávněných osob velmi zjednodušeně na lidi, kteří se zbraní v ruce bojovali za vznik tohoto státu, za jeho osvobození od nacistické okupace. Jedná se o okruh lidí, kteří byli vězněni v koncentračních nebo internačních táborech, a o lidi, kteří byli vězněni komunistickým režimem po roce 1948. A při vší úctě a respektu k bývalým zaměstnancům Federálního ministerstva obrany a Ministerstva obrany Československa jsem zkrátka přesvědčený, že do tohoto zákona tato skupina osob prostě nepatří.
***