(11.50 hodin)
(pokračuje Exner)
Čtyřicet jeden britský voják zemřel v Iráku v tomto roce a útoky, které na britské vojáky v Iráku byly vedeny, jsou označeny jako ostře rostoucí. Američané hodnotí, že Británie ztratila Basru, a bude to označovat jako výsledek omylu, ne úspěch Británie v Basře. Víte pravděpodobně o tom, že Británie se rozhodla své vojáky z větší části z Iráku stáhnout a přesunout je na pomoc, podobně jako my, do Afghánistánu.
Počty vojáků v zahraničí a finanční náklady neustále rostou. Bylo to konstatováno. Tento trend je velmi znepokojivý. Ale jde jen o jednu stranu věci. Žádný konflikt se prostřednictvím misí s naší účastí definitivně nevyřešil. Často došlo ke zhoršení, přináší desítky, stovky, tisíce, desetitisíce mrtvých, poškození, ztrátu pověsti zemí, vede k vyššímu zbrojení a ke zpochybnění bezpečnosti, která se ve světě spíše zhoršuje.
Pomáhat míru a bezpečnosti může Česká republika intenzivněji jinak. Na základě toho vás vyzývám k tomu, abyste nepodpořili zvláště ty nejproblémovější mise českých vojáků v zahraničí pro příští rok.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byl pan poslanec Exner a posledním přihlášeným do rozpravy je pan kolega Jan Schwippel. Má slovo. Prosím.
Poslanec Jan Schwippel: Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, debata o účasti v zahraničních vojenských misích je samozřejmě vždycky komplexní a citlivá a tím spíše, pokud se to týká mise v Afghánistánu, která je největší misí, na jejímž vedení se účastní Severoatlantická aliance. Proto si myslím, že tomu by měl odpovídat přístup vyvážený, korektní a s jistou dávkou pokory. A jsem rád, že v tomto duchu se nesla převážná část příspěvků. Za výjimku pokládám některá vyjádření a výroky zástupců KSČM, které jsou někdy zkreslující, manipulativní a někdy také urážlivé. Dovolte mi reagovat krátce na některé ty podle mého názoru legitimní podněty.
Pokud jde o cíl té míse, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, a nakonec je to obsaženo i v základních dokumentech, že cílem je stabilizace a bezpečnost v Afghánistánu, vybudování základních institucí, ať už se jedná o instituce centrální vlády nebo těch vesnických komunit a jejich prostřednictvím potom rozvoj a ekonomický a sociální vzestup v Afghánistánu. Samozřejmě z pohledu mezinárodního společenství je to zabránění v návratu Talibanu k moci a v poskytnutí zázemí a výcvikových středisek pro teroristické skupiny typu Al-Káidy. Jiná věc jsou výsledky. Ty jsou samozřejmě smíšené, ať už jde o tu vojenskou část nebo humanitární. Chtěl bych uvést, že přestože je pravda, že dnes Taliban se údajně vyskytuje na polovině území Afghánistánu, tak jedním z výrazných vojenských úspěchů byla operace Medúza, v jejímž průběhu došlo k zabránění tomu, aby Kandahár padl do rukou Talibanu, což samozřejmě má velký symbolický význam na paštunském území. Humanitární výsledky jsou limitované, to je pravda, i když mezi ně patří vybudování škol, nemocnic a dalších zařízení infrastrukturních.
Považuji za naprosto legitimní debatu o nástrojích, resp. o váze těch jednotlivých nástrojů vojenských, ekonomických a humanitárních. Pokud jde o drogy, opium, tak já mám trošku jiné informace než pan poslanec Jičínský v tom směru, že dochází dále k eradikaci opia. Samozřejmě produkce narůstá, ale nepokládal bych za dobrý nápad, jak tady bylo zmíněno, to znamená odkup opia, protože část těch rolníků údajně přestupuje na alternativní plodiny právě z toho důvodu, že cítí to nebezpečí případného zásahu proti nim. Dále samozřejmě v takovém případě legalizace existuje nebezpečí vzniku alternativního trhu nelegálního a to, co je zásadní za okolností nefunkční justice a do značné míry omezené činnosti policie, je otázka, nakolik by se tato věc dala uhlídat.
Pokud jde o Pákistán, tak chci říci jenom jednu poznámku, a sice že prezident Mušaraf opakovaně poukazuje na ztráty, které pákistánská armáda při ochraně hranic má. Takže při vědomí komplexnosti a povahy těch hranic si myslím, že je potřeba toto úsilí ocenit.
Za urážlivé naopak považuji označování našich lidí za komanda, tak jak se toho dopustil pan poslanec Černý v dřívější debatě. Já si naopak myslím, že tito lidé na základě vůle této Sněmovny tam působí za složitých okolností a při značném osobním riziku a naši spojenci jejich působení náležitě oceňují, tak zaslouží naopak naši podporu a respekt.
Také považuji za nesmyslné hovořit o okupaci. Byla tady už o tom řeč. Podle řady studií počet vojáků v Afghánistánu je poměrně nízký. Je např. v přepočtu na jednoho obyvatele padesátkrát nižší než v Kosovu, takže hovořit o okupaci se mi zdá za těchto okolností nesmyslné.
A nejvíce mi vadí, pokud představitelé KSČM poukazují na údajné porušování Ženevských konvencí a na činy v rozporu s lidskými právy a civilní oběti. Ne že by to nestálo za řeč. Samozřejmě každá lidská oběť, a teď bez ohledu na to, jestli se jedná o civilní nebo necivilní, je tragédií a znamená ztrátu pro její rodinu a celou komunitu a samozřejmě také podkopávání podpory těch mezinárodních sil a jejich dodatečné vystavení riziku. Vadí mi to z jiného důvodu, a sice z toho důvodu, že KSČM je nástupkyní strany, která, jak to vyjádřil jeden zástupce ústředního výboru KSČ, nebyla ničím jiným než převodním kolečkem mezi naší zemí a Sovětským svazem. A byl to právě Sovětský svaz, který vedl v Afghánistánu deset let vyhlazovací válku. A dovolte mi také uvést pár čísel.
Tato válka, sovětská válka, znamenala více než milion obětí z řad afghánského obyvatelstva. Znamenala 7 milionů uprchlíků, z nichž část je dodnes na území Pákistánu a dalších zemí. Znamenalo to, že polovina uprchlíků v 80. letech na světě byli Afghánci. Znamenala zničení jedné čtvrtiny všech zavlažovacích zařízení a znamenala rozmístění 15 milionů min. Sovětská válka tedy přinesla takové důsledky, s nimiž se Afghánistán dodnes potýká, a to už nemluvím o tom, že znamenala expanzi náboženského fundamentalismu a také pěstování drog. Právě v době sovětské války začalo jejich pěstování v masivním měřítku v rámci akce mudžahedínů - zbraně za drogy. Takže pokud se tehdy komunisté nevyjadřovali, a já si nevzpomínám, že bych slyšel nějaké protesty KSČ proti porušování lidských práv a Ženevských konvencí v Afghánistánu tehdy, které byly mnohem masivnější, závažnější, potom jejich dnešní protesty pokládám za navýsost pokrytecké a farizejské.
Chtěl bych říci závěrem, že to, co nabízí dnes KSČM, nepovažuji za alternativu. Jejich koncepce čistě humanitární akce a ještě navíc s předem zaručenými výsledky prostě není v Afghánistánu možná. Dnes všichni odborníci se shodují na tom, že není rozvoje bez bezpečnosti. Bezpečnost je podmínka sine qua non pro rozvoj a bezpečnost a rozvoj se navzájem doplňují, podmiňují a posilují.
***