(12.10 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za zpravodajskou zprávu a otevírám obecnou rozpravu, do které nemám žádnou písemnou přihlášku. V obecné rozpravě se hlásí nejdříve paní zpravodajka, potom pan poslanec Zdeněk Maršíček. Prosím nyní váš příspěvek nikoli jako zpravodajky, ale jako poslankyně v obecné rozpravě. Prosím.
Poslankyně Kateřina Jacques: Děkuji vám, pane předsedající, za uvedení mého vystoupení na pravou míru. Nevystupuji v tuto chvíli jako zpravodajka, ale jako poslankyně našeho klubu.
Pozitivní aspekty této zprávy jsme probírali a dovolte mi nyní zmínit některé problematické skutečnosti, které ve zprávě nejsou a mají přitom souvislost s ochranou základních lidských práv cizinců a uprchlíků. Při přípravě tohoto podkladu jsem čerpala z informací především neziskových organizací.
V kapitole Legální migrace, legální vstup a pobyt cizinců na území České republiky postrádám jakoukoli zmínku o řešení neuspokojivé praxe při vydávání víz na zastupitelských úřadech v Kyjevě, v Hanoji a generálním konzulátu ve Lvově, kde fungují nejrůznější zprostředkovatelé, bez jejich takzvané "pomoci" je velmi obtížné žádost o vstupní či pobytová víza vůbec podat. Tato situace je nepřijatelná také v souvislosti se vstupem České republiky do schengenského prostoru a svědčí o tom také nedávno publikovaná zpráva o obavě německé Spolkové informační služby z české praxe vydávání víz na zastupitelském úřadě v Hanoji, v níž je naznačena obava z korupce úředníků tohoto zastupitelského úřadu. Doufejme, že účinný mechanismus zprůhlednění systému vydávání víz přinese právě vstup naší země do schengenského prostoru v nejbližších dnech.
V kapitole 2 se musím zastavit u oddílu číslo 2.6, azylu a azylového řízení. Je potěšitelné, že počet osob hledajících v České republice ochranu před pronásledováním klesá, nicméně musíme si položit otázku, jestli skutečně každá pronásledovaná osoba má u nás zajištěn vstup do řízení o mezinárodní ochraně a zda je potom tato ochrana poskytnuta. Mám na mysli zejména situaci na letišti v Praze-Ruzyni, kde podle mých informací dosud nikdy nebyl azyl udělen a kde docházelo ke zbavení osobní svobody po dobu delší, než to předpokládá zákon o azylu. O tom už jsme tady mimochodem při jeho schvalování a při jeho novele hovořili. V praxi byla zaznamenána celá řada případů, kdy žadatel o mezinárodní ochranu, tedy osoba žádající Českou republiku o pomoc, byl pouze z tohoto důvodu uvězněn i déle než půl roku, a to v nevyhovujících uzamčených a stísněných prostorách přijímacího střediska pro uprchlíky. Doba uvěznění byla a je i v současné době nepřiměřeně dlouhá. Kriticky se k dlouhému zbavení osobní svobody uprchlíků na letišti vyjádřil také veřejný ochránce práv, který musel konstatovat rozpor této praxe s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proti České republice byly z tohoto důvodu podány stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a obávám se, že mohou býti odůvodněné.
Nemohu se nezmínit také o případu tří kurdských dívek ve věku 13, 14 a 15 let, o němž jsem byla informována nedávno. Tyto děti se minulý měsíc objevily na letišti v Ruzyni samy, bez doprovodu svých rodičů žádajících o azyl ve Švédsku, a byly obratem deportovány zpět do Turecka. Nebylo s nimi vedeno jakékoli azylové řízení a nebyl v jejich případě dokonce ani informován orgán sociálně-právní ochrany dětí, s jehož pomocí by vůbec mohly o azyl či mezinárodní ochranu požádat. Porušení úmluvy o právech dítěte a českého zákona o sociálně-právní ochraně dětí je v tomto případě zřejmé a já se ptám, v kolika dalších případech policie postupuje obdobným způsobem a nevíme o tom.
V části Nezletilí žadatelé o azyl bez doprovodu postrádám informaci, kolika dětským uprchlíkům byla v roce 2006 mezinárodní ochrana udělena. Domnívám se, že nezletilí žadatelé o mezinárodní ochranu přicházející do České republiky bez doprovodu rodičů nebo osoby blízké by neměli být první tři měsíce azylového řízení umístěni na mřížemi detenčního zařízení.
V kapitole Nelegální migrace samozřejmě vítám, že se podařilo omezit počty nelegálních překročení státních hranic a také počet zjištěných nelegálních pobytů cizinců na území České republiky. Nelegální přechody hranic a nelegální pobyt cizinců jsou nežádoucími jevy a je třeba proti nim účinně postupovat. V této souvislosti se však musím pozastavit nad dlouhodobě neřešenou otázkou nelegálního pobytu zejména ukrajinských dělníků, kteří často živoří na samém okraji společnosti. Jsou využíváni, či spíše vykořisťováni tzv. klienty, kteří bez větších potíží zajišťují jejich příchod, pobyt a nelegální práci v naší zemi. Jejich mizérie často vyplave na povrch např. až v souvislosti s pracovním úrazem, anebo dochází také k nezanedbatelným daňovým únikům jak na straně českých firem, tak na straně cizinců samotných. Právě legalizace jejich pobytu na našem území by měla být jedním z cílů minimalizace nelegálního pobytu cizinců v České republice. Tato legalizace by mohla být zajištěna např. formou omezené regularizace nebo alespoň beztrestného výjezdu z území České republiky nebo začlenění této skupiny osob do kategorie možných žadatelů o budoucí tzv. zelené pracovní karty. Nezbytný je však v této souvislosti mnohem cílenější postih zaměstnavatelů, a nikoli jednorázové akce typu Pobyt, kdy postiženým je pouze cizinec sám, a to jen v případě, v němž informace o chystané akci není předem vyzrazena.
V oddíle Správní vyhoštění se obávám, že tato nejpřísnější forma řešení přestoupení pobytového režimu je na straně policie příliš zautomatizovaná a nebere v úvahu sociální, pracovní a jazykovou integraci cizince v české společnosti. V řadě případů u občanů Ukrajiny lze hovořit o tak vysokém stupni všestranné integrace cizince do české společnosti, že vyhoštění, či dokonce zajištění cizince v detenčním zařízení je zbytečně přísné, drahé a také kontraproduktivní řešení. Ministerstvo vnitra postupuje často příliš represivně a současně ministerstva práce a průmyslu hořekují nad nedostatkem pracovních sil. V podstatě můžeme být velmi rádi, když Česká republika je vítanou destinací kulturně, jazykově, nábožensky i geograficky nám velmi blízkých občanů Ukrajiny.
Velmi se pozastavuji nad nárůstem rozhodnutí o správním vyhoštění občanů Iráku o 97,6 %. V jejich případě je problematičnost vyhoštění zřejmá a také doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jsou taková, že by nemělo docházet k žádným nuceným návratům Iráčanů do jižního a středního Iráku. V mnoha zemích EU jsou naopak občané Iráku v takřka sto procentech případů přijímáni a je jim uděleno povolení k pobytu, ať již formou azylu nebo jinou formou ochrany.
Na závěr. V kapitole Integrace a státní občanství vítám smysluplné využívání unijních i národních fondů pro podporu začlenění cizinců a uprchlíků v naší společnosti a chci se zastavit pouze u jednoho problému. Považuji za něj udělování českého státního občanství, které je velmi zdlouhavé a založené na volné správní úvaze několika úředníků Ministerstva vnitra. Myšlenka absolutně volné správní úvahy o tom, komu bude státní občanství uděleno, však byla opakovaně odmítnuta judikaturou Nejvyššího správního soudu a také právními experty. V zájmu spravedlivého, transparentního a zákonného státoobčanského řízení by mělo být přijetí nového zákona o státním občanství, nikoli však v té podobě, jak jej navrhuje Ministerstvo vnitra. Na toto téma budeme jistě ještě jednat.
Závěrem bych ráda uvedla, že mi ve zprávě chybí zmínka o možném pasivním a aktivním volebním právu cizinců s trvalým pobytem, a to alespoň na úrovni samosprávy.
Zároveň bych na závěr ráda ocenila množství a kvalitu práce Ministerstva vnitra v souvislosti s přijetím České republiky do schengenského prostoru. To je velký úspěch, na který můžeme být všichni pyšní, a děkuji za to všem, kteří se na tom podíleli. Děkuji vám za pozornost a trpělivost při vyslechnutí mého příspěvku.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. To byla paní poslankyně Kateřina Jacques se svým příspěvkem ke všeobecné rozpravě. Nyní se slova ujme pan poslanec Zdeněk Maršíček, připraví se pan poslanec Václav Exner. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
***