(11.40 hodin)
Poslanec Jiří Paroubek: Dámy a pánové, já bych snad v úvodu jen tak na rozcvičení se zabýval obsahem, jenom některými pasážemi vystoupení pana předsedy vlády. Když hovořil o reformní smlouvě, že bychom, když byla dohodnuta teď v Lisabonu, že bychom měli povstat ve sněmovně a spustit potlesk… Tak možná že je to zvykem někde v Severní Koreji, ale tady jsme takové zvyky neuplatňovali. A kromě toho si myslím, že přece jenom zásluha české vlády na tom v tuto chvíli je v tom, že příliš nepřekážela, nebo možná že nepřekážela vůbec.
Pokud jde o konstruktivnost jednání v Lisabonu, já myslím, že pokud jde o takové věci, které pan předseda vlády uvedl jako příklad, které Česká republika ztrácí, to znamená dva hlasy v Evropském parlamentě, tak to je skutečně řekněme minimální daň za to, co je na druhé straně, co ta reformní smlouva přináší. Hodnota reformní smlouvy je sama o sobě podstatně větší než nějaká ztráta dvou hlasů, byť je samozřejmě nepříjemná.
Pokud hovořil pan předseda vlády o předvídatelnosti české politiky, v této otázce se s ním shoduji. Ale není to věcí české sociální demokracie, nebo jak naznačuje, na stranu opozice obecně, ale myslím, že je to věcí této vlády, že tato vláda zajistila poměrně velmi značnou diskontinuitu a vlastně změnila koncepci české zahraniční politiky do té míry, že to vedlo vcelku k ostudné porážce České republiky v Organizaci spojených národů. Já bych se skutečně přimlouval za velkou předvídatelnost české zahraniční politiky, zejména pokud jde o evropskou problematiku, a zejména také proto, že dnes už nebude v Evropské unii nikdo brán jiný jako ten, kdo - řekněme - ty věci kazí, jako byli dosud bráni především bratři Kaczynští a na druhém místě euroskeptická česká vláda. Bratři Kaczynští zmizeli z politického spektra Polska, myslím alespoň, pokud jde o jejich vládní účast, a teď to musí správným způsobem vyhodnotit především ODS, co to i zahraničněpoliticky pro Českou republiku znamená.
Ale nyní se budu věnovat reformní smlouvě. Já myslím, že tak trošku je mi nepochopitelný postup předsedy vlády a ODS ve chvílích, kdy dvakrát souhlasíte s textem reformní smlouvy pro Evropu, jednou u paní Merkelové, podruhé v Lisabonu, přijedete domů, a největší vládní strana tentýž text zpochybňuje z hlediska ústavnosti a dáte jej k Ústavnímu soudu. No dobře, je to samozřejmě možné, uděláte to tak. Ale tím přece projevujete jistý, a já si myslím, že spíše značný, alibismus.
Reformní smlouva je pro Českou sociální demokracii plně akceptovatelná v této podobě, neboť je nepochybně krokem vpřed k evropské integraci.
Jak dál pokud jde o ratifikační proces? Moji oba předřečníci o tom mluvili. Čistší a lepší by samozřejmě byla cesta referenda. Bylo by to asi i akceptovatelné většinou veřejného mínění, i když se přiznám, že o tom, co lidé chtějí, v tuto chvíli nemám povědomost, nemám žádný průzkum veřejného mínění, ale myslím si, že v tuto chvíli nám chybí základní nástroj, a tím je zákon o obecném referendu. Namístě by ten postup, pokud jde o referendum, byl plně u ústavní smlouvy. Tam jsme říkali od samého počátku, a tvrdil bych to i dnes, že bychom měli postupovat při ratifikaci cestou referenda. V tomto případě by to snad nemuselo být nutné, protože diskuse nad ústavním dokumentem se vede tři, možná spíše čtyři roky.
Obsah reformní smlouvy je v zásadě shodný s ústavní smlouvou, pokud jde o esenci. Žádná z významných politických sil v České republice obsah reformní smlouvy nezpochybňuje, aspoň pokud je mi známo. Já věřím, pokud ji někdo zpochybňuje, že tak učiní cestou této sněmovní debaty.
U vládní koalice, jak je zřejmé, není snaha o prosazení referenda. V každém případě, ať to bude jak chce, jestli bude postupováno cestou referenda, nebo bude postupováno ratifikací v Poslanecké sněmovně, v Senátu, tedy v Parlamentu České republiky, v každém případě Česká strana sociálně demokratická ratifikaci reformní smlouvy podpoří. (Potlesk zleva.)
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji. Před přihlášeným poslancem Jiřím Exnerem dám přednostní právo místopředsedovi vlády a ministrovi panu Alexandru Vondrovi. Máte slovo, pane místopředsedo.
Místopředseda vlády ČR Alexandr Vondra: Děkuji, paní předsedkyně. Dámy a pánové, já jsem rád, že v jednom se tady shodneme. Opozice říká, že jde o přijatelný kompromis, my říkáme, že jde o kompromis, se kterým se dá žít.
Cesta ke kompromisu nebyla jednoduchá. Všichni si pamatujeme, že původní ústavní projekt byl nastaven velice ambiciózně, velice elitářsky, a že pak, když byl konfrontován s evropskou demokracií, neuspěl. Ve Francii a v Nizozemí ho lidé odmítli v referendech a ve Velké Británii a některých dalších zemích nebyl ani předložen k ratifikaci. Zároveň do jednání, která začala letos na jaře, šlo v zásadě 18 členských zemí s představou, že ve smlouvě není třeba změnit ani řádku. Francie, Británie, Polsko, Česká republika a Nizozemí patřily k těm, které chtěly změny, protože jim mimo jiné šlo o to, aby konečný projekt byl projektem, který bude přijatelný pro všechny členské státy.
Myslím, že souhlas s reformní smlouvou, nebo Lisabonskou smlouvou, jak bude pojmenována podle místa předpokládaného podpisu v polovině prosince tohoto roku, znamená, že to je projekt, který je skutečně přijatelným kompromisem. Je to zároveň projekt, kde se podařilo, že české zájmy jsou ošetřeny v maximálně možné míře.
My jsme do jednání šli s představou, že je třeba zavést do smluvních vztahů onen princip oboustranné flexibility, to znamená aby kompetence mohly, pokud se na tom v Evropské radě dohodneme, být v rámci zjednodušení a debyrokratizace přenášeny i zpět na úroveň členských států a aby ta smlouva obsahovala jasný popis, jak toho dosáhnout. Za druhé jsme šli, a i to bylo v českém mandátu pro vyjednávání letos na jaře, do jednání s představou, že je třeba posílit roli kontrolní funkce národních parlamentů, a i zde ve spolupráci s Nizozemím, Británií a dalšími státy se nám podařilo dosáhnout hmatatelného výsledku.
***