(11.00 hodin)
(pokračuje Filip)

Ještě sdělím omluvu, a to člena vlády, ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, a přeruším odpověď na tuto písemnou interpelaci Richarda Dolejše na Mirka Topolánka ve chvíli, kdy jsou řádně přihlášeni do rozpravy Alexander Černý, Michael Hrbata, Antonín Seďa. Takto v 11 hodin podle zákona o jednacím řádu přerušuji tuto odpověď.

Děkuji interpelujícím, děkuji předsedovi vlády, končím bod 114 a předávám řízení paní kolegyni Lucii Talmanové. Prosím.

 

Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Dobré dopoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Dalším pevně zařazeným bodem pro dnešní dopoledne je bod

 

118.
Zpráva předsedy vlády o průběhu lisabonského summitu EU

 

Prosím předsedu vlády pana Mirka Topolánka, aby se ujal slova. Máte slovo, pane premiére.

 

Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v normální zemi, v normálním parlamentu by po návratu delegace na neformální Evropské radě v Lisabonu parlament povstal a tleskal by tomu, že Evropská unie byla schopna se v komplikované situaci dohodnout na textu, který získal souhlas 27 hlav států. Ne tak v České republice. To, co tady předvedl Lubomír Zaorálek v úterý, bylo i na evropské poměry velmi neobvyklé. To je možná do úvodu.

Neformální Evropská rada v Lisabonu neměla jiný úkol než vyhodnotit výsledky jednání mezivládní konference, tzv. IGC, vyřešit případné drobné rozpory a porovnávat výsledek této mezivládní konference s mandátem Evropské rady z června letošního roku, která probíhala v Bruselu. Mnozí si ještě vzpomenou na poměrně velmi dramatické jednání, které skončilo někdy o půl páté ráno a zhruba kolem půl čtvrté se hroutilo, zhruba kolem půl čtvrté až do půl páté se hledalo východisko, aby vůbec nějaká reformní smlouva vznikla.

Jednání v Lisabonu bylo velmi konstruktivní. Myslím, že jsme k tomu přispěli i my. Chtěl bych říci, že jsme přispěli samozřejmě i k tomu, že drtivá většina problémů byla vyřešena už během IGC, během té mezivládní konference. Panovala obecná shoda na tom, že už je třeba ukončit ta šestiletá jednání kolem institucionálních otázek a věnovat se spíše řešení problémů, které skutečně zajímají občany zemí Evropské unie, jako je ekonomický růst, bezpečnost, energetické systémy, energetické problémy, zemědělská politika, rozpočet.

Ten konečný text je výsledkem maximálně možného kompromisu mezi zúčastněnými. Dva sporné body byly vyřešeny ještě v rámci IGC, a proto už se na Evropské radě neprojednávaly. Byly to možná pro vás drobné problémy, ale celé to jednání v posledních měsících po mandátu Evropské rady z června je o drobnostech. To, že si Bulharsko přeje zachovat v názvu pro evropskou měnu v cyrilici evro, asi není problém, který by nás nějakým způsobem oslovil. Částečně bylo vyhověno i žádosti Rakouska na ponechání si možnosti omezit přístup zahraničních studentů na své univerzity. Komise odložila řízení pro porušování evropského práva v této věci a částečně vyhověla rakouskému požadavku a Evropská rada to víceméně stvrdila, protože vysoký počet německých studentů, kteří po vystudování odcházejí do Německa, a proto Rakousko nemá dostatek doktorů, je problém, který samozřejmě v některých oborech známe i u nás.

Samotné jednání se věnovalo v zásadě třem otevřeným bodům.

Požadavek Polska zakotvit ióanninský kompromis, což je v podstatě blokovací mechanismus Ióannina, v závažnější podobě, než je prohlášení, to znamená protokolu. Musím korektně poznamenat, že když jsme se o půl páté ráno v červnu rozcházeli, všichni jsme odcházeli s tím, že to bude součástí protokolu. Nakonec to tak i dopadlo. Polsko může být spokojeno. Myslím si, že ani případné změny po volbách nebudou znamenat změnu v této otázce polského partnera, Polska v Evropské unii.

Daleko závažnějším problémem, který ale také jsme vyřešili, byl nesouhlas Itálie - a já bych to vůbec nebagatelizoval, jako to udělal Lubomír Zaorálek - která neakceptovala to, že přijdou o čtyři mandáty v Evropském parlamentu. Česká republika přijde z 24 o dva. Je to procentuálně podstatně víc než ty čtyři hlasy, o které přijde Itálie. Přesto jsme toto akceptovali. Nakonec po velké diskusi s Romanem Prodim a v rámci hlav jednotlivých států jsme souhlasili s kompromisním návrhem, že se rozšíří počet 750 poslanců, na formulaci, že jich je 750 a předseda Evropského parlamentu, což bylo akceptováno všemi 27 zeměmi.

Náš požadavek na daleko řekl bych lepší vymezení účinku oboustranné flexibility byl nakonec akceptován a nebyl vyjednáván mimo mandát. Problém, který se řešil, a ten problém je legitimní, je - a uznávám, že to byla taktika, Evropská rada má své finesy, má svoji strategii, má svoji taktiku - kdy jsme samozřejmě chtěli, aby míra závaznosti pro Evropskou komisi, případně Evropská rada, to znamená hlavy 27 států rozhodnou o přesunu některé kompetence zpět na národní úroveň, aby se tím Evropská komise musela zabývat. Po řekl bych kuloárové věcné diskusi jsme přistoupili na formulaci, na proklamaci víceméně Evropské komise, že v takovém případě se tímto bude vážně a seriózně zabývat.

Oboustranná flexibilita byl fakticky jediný vážný vnos do diskuse o nové reformní smlouvě. Umožňuje pomocí žluté nebo oranžové karty, která dává šanci parlamentům jednotlivých zemí při určitém počtu ingerovat do legislativního procesu a do kompetenčních sporů na úrovni unijní a na úrovni národních států, umožňuje i vládám vstupovat do toho procesu. Dává jim jistou šanci tam, kde je to účelné. A ono to účelné v mnoha případech po těch padesáti letech je, aby se společně s převodem kompetencí na unijní úroveň mohly převádět kompetence zpět na národní, pokud s tím státy na Evropské radě vysloví souhlas.

Musím říci, že diskuse o reformní smlouvě byla nakonec korunována úspěchem. Věta, kterou jsme prosadili, je spíše deklaratorní, je politickým poselstvím. Význam spočívá v tom, že členské státy vzaly otázku vracení kompetencí v potaz. Je tím vysílán signál, je to signální záležitost, že do budoucna je nutné, se převodem kompetencí nahoru i dolů musí Evropská rada, Evropská komise i Evropský parlament zabývat.

Samotný požadavek na rušení unijních právních aktů není v žádném případě nesmyslný a souvisí se závazkem Barrosovy komise snížit - což nám připadá trochu legrační, ale je to velmi vážně míněno - o 20 % množství regulací, kterými jsou Evropská unie, evropské státy v rámci acquis communautaire zatěžovány. Myslím, že diskuse probíhá velmi seriózně. I my kromě našich vlastních regulací často kritizujeme, a to průřezově stranami, celou řadu regulací, které k nám přicházejí z unie. Je třeba se o tom bavit, je třeba to řešit, je třeba mít nástroje, potenciální nástroje pro to, abychom mohli některé kompetence vracet v rámci subsidiarity na národní úroveň.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP