(15.00 hodin)
(pokračuje Novotný)
Příčinou, proč se právě tato jedna platforma, tedy zemské digitální vysílání, stala politikem, je skutečnost, že tímto způsobem v současnosti přijímá televizi 85 % domácností. Na rozdíl od zemí na západ od nás, kde trh dlouhodobě umožňoval rozvoj kabelu a satelitu, je počet příjemců pozemního vysílání nižší. Je to tedy zaostalost nikoli současná, jak už hovořil pan ministr, ale technologická zaostalost do roku 1989, co způsobilo, že se dostatečně nerozvinul trh se všemi dostupnými technologiemi. Markantní je to například právě v kabelu. Na západě byly kabelové sítě budovány po desítky let, takže penetrace je mnohem vyšší než v České republice.
Nástup pozemního digitálního vysílání v České republice přináší jeho provozovatelům potenciálně vyšší podíl na trhu než v zemích s vyšší penetrací kabelu a satelitu, ale současně zvyšuje odpovědnost státu za rychlý a úspěšný přechod na novou technologii. Toto uvádí letošní zpráva o činnosti České televize, kterou jsme zde také projednávali.
Jak již bylo řečeno, jde tedy o výrazné politikum. V rozhodování o předkládaném textu se bude tedy rozhodovat o regulaci jednoho jediného segmentu trhu na bázi DVBT, tedy trhu pozemního vysílání. Jde v tuto chvíli o trh velký, a to je myšleno samozřejmě v parametrech České republiky. Je však nutné vážně upozornit na to, že každý trh se stále proměňuje, takže i tento, a může se stát vzhledem k současné rychlosti vývoje nových a nových technologií, že se v budoucnosti ukáže tento způsob vysílání jako technologicky slepou uličkou. Může se také stát, že lidé více začnou využívat jiné než existující alternativy, jako je satelit, mobil, IPTV nebo kabel, a očekávání od tohoto trhu se zemským vysíláním se ukáží jako nadhodnocená a přehnaná. A není ani tajemstvím, ani žádnou neobvyklostí - jsou to očekávání především operátorů sítí, poskytovatelů obsahu, tedy provozovatelů televizního vysílání, výrobců a prodejců tunerů pro příjem takzvaných set-top-boxů. Troufnu si říci, že očekávání občanů jsou až na posledním místě, neboť již dnes pořídí satelit za stejnou cenu jako například zmíněný set-top-box. IPTV ještě za méně.
Poslední Poslaneckou sněmovnou schválená zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o stavu rozhlasového a televizního vysílání uvádí doslova - cituji: Česká republika patří mezi země v Evropě s největším podílem zemského vysílání. Soudě podle vývoje v roce 2006, bude tento podíl klesat a bude narůstat význam dalších platforem, kabelové včetně IPTV a satelitní. Cenové relace ovlivní, s jakou rychlostí se budou alternativy šířit. Na trhu se objevila satelitní DGTV s nabídkou cca 30 programů za 260 Kč měsíčně.
Některé současné problémy řeší novela kompenzační licence. Na tomto místě je určitě férové říci, že o vypnutí pozemních analogových sítí a jejich nahrazení pozemním vysíláním digitálním došlo v Evropě k dohodě, kde je Česká republika jednou ze stran dohody. Také proto je nám předkládán tento návrh ve snaze ukončit analogové pozemní vysílání v roce 2010. A je nutno též dodat, že uvedená dohoda není vymáhatelná.
Co v tuto chvíli brání jejímu naplnění, tedy vypnutí pozemního analogového vysílání? Tento problém je nám všem dostatečně známý. Některým provozovatelům televizního vysílání byla orgánem státu, Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, udělena licence, tedy úplně přesně, jednalo se o prodloužení platnosti původní licence. Její součástí je soubor technických parametrů a tento soubor technických parametrů říká, že jde o licenci na analogové pozemní vysílání platnou do roku 2017, respektive 2018. Pro vytvoření trhu pozemního digitálního vysílání je však potřeba, aby tito provozovatelé vrátili přidělené analogové frekvence. Souběh obého není dost dobře možný. Po letech debat, všichni jsme je zde zažili, mnohdy planých, je dnes naprosto jasné a mimo další diskusi, že státu nezbývá, než se s těmito provozovateli dohodnout. Násilné odebrání státem přidělených frekvencí by bylo považováno za zmařenou investici a stát by se vystavil arbitrážnímu řízení s vysokým rizikem prohry. Situaci, kdy provozovatelé s licencí mají navrch nad státem, si stát svým rozhodnutím přivodil sám.
Dámy a pánové, uvědomme si, že situace nemá žádné dobré řešení. Toto je jen nejlepší ze špatných. Tedy to, které minimalizuje následné škody. Předkládaná novela navrhuje institut takzvaných kompenzačních licencí, kterými se stát s provozovateli vyrovná. Podmínkou udělení kompenzační licence je, že provozovatel o kompenzační licenci požádá a současně že doslova udělí bezpodmínečný souhlas s vrácením původního analogového souboru technických parametrů.
Ale otázka zní: Jaké důvody by měly provozovatele vést k tomu, aby skutečně o kompenzační licenci požádal a zavázal se bezpodmínečně vrátit svoji analogovou licenci? Jak má takový bezpodmínečný souhlas vypadat po právní stránce? S kým má být uzavřen, aby byl právně vymáhatelný a aby bylo garantováno jeho plnění? Má být dohoda uzavřena na úrovni Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ČTÚ? Nebo Ministerstvem vnitra, nebo dokonce snad s vládou? A aby toho nebylo málo a aby to nebylo tak jednoduché, institut udělení kompenzační licence by měl platit též pro úspěšné žadatele o licenci na pozemní digitální vysílání, kteří však vysílat stále nemohou, neboť čelí žalobě svých konkurentů na trhu, kterým licence udělena nebyla.
Jak se blíží projednávání této novely, šíří se názor, že takový postup by byl protiústavní, a dokonce že by zlikvidoval duální systém. Dámy a pánové, připomeňme si, že v České republice existuje duální systém, tedy systém pouze dvou možných způsobů provozovat zemské rozhlasové a televizní vysílání. To je tedy zaprvé ze zákona, veřejnoprávní provozovatelé, anebo s licencí. Předkládaná novela skutečně zavádí způsob vysílání, a to udělení licence zákonem. Lze však říci, že udělením kompenzační licence zákonem nestává se takovým provozovatelem, provozovatelem ze zákona, tedy veřejnoprávním, stále zůstává provozovatelem s licencí. Veřejnoprávní provozovatelé, tudíž ti ze zákona, totiž žádnou licenci nemají právě proto, že vysílají výhradně ze zákona. Zákonodárce tedy může rozhodnout o udělení kompenzační licence, aniž by rušil duální systém. Ostatně předkládaný text byl doporučen Legislativní radou vlády, která by se jistě zabývala všemi aspekty tohoto problému.
Předkládaná novela uzákoňuje dále povinnost podnikatele poskytujícího službu šíření rozhlasového a televizního vysílání uzavřít smlouvu s provozovatelem rozhlasového a televizního vysílání, pokud jej o to provozovatel vysílání požádá a splní podmínky dané paragrafem 72b návrhu předkládaného zákona. A zde se domnívám, že jde o zásah do smluvní svobody subjektů na trhu. Správná je podle mého názoru připomínka Asociace provozovatelů veřejných komunikačních sítí, kteří vztah poskytovatele přenosu, chcete-li operátora sítí, a provozovatele vysílání, tedy držitele licence, označují za vztah dodavatelsko-odběratelský. Stát by neměl zákonem přikazovat dodavatelsko-odběratelské vztahy. Taková situace v České republice již byla, respektive v Československu, a vedla mimo jiné k založení Státní plánovací komise se všemi důsledky, které známe.
Po diskusi, kterou se tímto upozorněním pokusím zahájit, navrhnu pozměňovací návrh, který tento problém celý vypustí.
Další část popisuje licenční řízení. Předkládaná novela takřka revolučně liberalizuje trh s pozemním digitálním vysíláním, když v hlavě II zavádí stejné podmínky licenčního řízení k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů a k provozování zemského digitálního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. Účastníkem těchto řízení je ten, kdo o licenci požádá. Jde o výrazný krok směrem ke skutečnému trhu s vysíláním.
Na tomto místě je nutné se zamyslet, zda by tento krok nebylo možné učinit přesněji, lépe, jednoznačněji, a to s ohledem na opakující se nejednoznačnosti výkladu ohledně nových platforem, jako je například DVBH, mobilní vysílání, či s ohledem nad váháním, kam zařadit IPTV, tak aby v budoucnu s každou další novou technologií nebylo nutné znovu a znovu novelizovat zákon.
***