(9.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Manipulátoři veřejným míněním toho dosáhli a nakonec po peripetiích takové bloky vznikly. Proč vznikly? Aby byla Česká republika státem, který má slabou vládu, aby jí mohla být vnucena cizí moc, cizí vůle? Vznikla proto, aby náhodou nedošlo k tomu, že Česká republika bude řešit své vlastní národní zájmy? Nebo je to jenom tím, že někteří místo správy státu chtějí být u moci?
A onen machiavelismus pokračoval. Jestliže první vláda důvěru nezískala, vláda druhá ji získala způsobem, který byl pro většinu lidí odporný. Ještě nikdy v historii samostatné České republiky, a podotýkám, že ani v historii samostatného Československa od roku 1918, se nestalo, že by vláda, která by získala v parlamentu důvěru, měla důvěru mezi obyvatelstvem pod 40 %. Stačilo jedno jediné - že po hlasování o důvěře vládě díky dvěma poslancům, kteří zradili vlastní volební program, došlo k tomu, že půl roku odmítané téma se stalo realitou. Večer došel dopis ze Spojených států a začali jsme jednat oficiálně o radaru. Nechci připomínat některým z vás, co tady bylo řečeno v době, když se jednalo o prvním ústavním zákonu o referendu o umístění prvků protiraketové obrany Spojených států na území České republiky. Kolik výsměchu jsem si od některých z vás vyslechl, jak jsem hloupý, že přece to vůbec není tématem, že to vůbec není aktuální, a řada z vás tady říkala věci, které byly zčásti na žalobu. Ale já jsem přesvědčen, že tady žaloby nic nepomohou. Tady nepomůže dokonce ani domluva nebo výměna názorů, protože hluchým se těžko názory sdělují.
A co hůř. Vláda, která má sice důvěru Poslanecké sněmovny, protože ji získala hlasováním podle § 85 jednacího řádu, si počínala dál tím způsobem, že důvěru mezi občany ztrácela. A pokud bych měl připomenout rétoriku jiných z období roku 2004 až 2005 o tom, kdo za jakou korupcí stojí, kdo jakým způsobem by se měl zachovat, a jaké tady byly výzvy k tomu, kdo má odstoupit z funkce, jak se má nebo nemá vyměnit ten nebo onen, a když si poslechnu ty samé lidi v tomto případě, když jednáme o případu prvního trestně obviněného člena vlády v historii České republiky, tak se musím zamyslet, jestli existuje, když už nic jiného, alespoň kontinuita paměti takových lidí i těch, kteří dnes sedí ve vládě České republiky. Já chápu, že někdo může změnit názor poměrně rychle, já chápu, že někdo, kdo se ocitne v těchto lavicích, může zapomenout na to, co slíbil na náměstích a na předvolebních akcích. Ale jediné, co nechápu - že je schopen každý den zrazovat sám sebe a své vlastní svědomí. Protože na to své svědomí tady přísahal. A tito lidé, aniž bych je musel jmenovat, nechť si prosím zametou před vlastním prahem. Protože je určitě pravda, že nemůže být natrvalo politika, která říká, že my musíme být v každé vládě, a když v ní nejsme, tak ta vláda není ta pravá a do té doby budeme proti ní bojovat. Protože to je také znak machiavelismu. A věřte mi, napsal jsem i otevřeně své názory o této věci.
Dnes pravděpodobně se nenajde potřebných 101 poslanců, kteří vysloví nedůvěru vládě České republiky. Já říkám, žel se nenajde, protože ono neztracení důvěry vlády neznamená, že vláda získá důvěryhodnost. Tyto dvě pozice jsou nesouměřitelné, jsou to pozice mezi politiky a státníky. Pokud by ve vládě seděli státníci, tak by buď na místě pana vicepremiéra odstoupili, na místě pana premiéra by splnili slib, který dali občanům, a na místě těch, kteří se hlásí ke své myšlenkové kontinuitě a vyhlašují veřejně některé věci, by je měli minimálně splnit.
Protože si nepřeji, aby Česká republika měla slabou vládu, aby se stala hříčkou ve hře oněch mocných, o kterých tady mluvil můj předřečník, tak jsem přesvědčen, že by se jako státníci měli zachovat zejména členové vlády. A pokud toho nejsou schopni, nechť ještě několik dní, možná měsíců, vyčkají ve svých funkcích a občané si důvěru budou hledat u někoho zcela jiného. Věřte mi, že důvěru mou, důvěru lidí, se kterými se setkávám, ať jsou to lidé, kteří podnikají, jsou zaměstnáni, nebo už jsou na zaslouženém odpočinku, nebo se teprve připravují na zaměstnání, nemáte. Nemáte ji proto, že nejste schopni řešit ty nejzákladnější zájmy občanů České republiky. Řešíte možná své funkce, ale to pro správu státu nestačí, možná pro vaši politiku. Pokud jste mi nerozuměli, byl to dialog s hluchými. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Dále do rozpravy je přihlášen pan poslanec Rath, připraví se pan poslanec Sobotka. Pane poslanče, máte slovo.
(Komunističtí poslanci opouštějí své lavice a odcházejí ze sálu.)
Poslanec David Rath: (Poslanec Rath staví na řečnický pult vlaječky České republiky a Evropské unie.)
Dámy a pánové, tato vláda naší zemi neprospívá. Tato vláda naší zemi dokonce škodí. Předně je eurofobická až eurodestruktivní, proto jsem přinesl tyto vlaječky. Ona snad ve finále by chtěla i opustit Evropskou unii. Z mnoha věcí odmítá tento symbol, chce ho vyškrtnout z ústavy Evropské unie. Dámy a pánové, já se ptám, proč takto zachází se symbolem Evropské unie. Já osobně mám velmi rád naši českou vlajku. Beru ji jako symbol naší republiky. Ale mám rád i nový symbol, který jsme získali, tedy symbol Evropské unie, protože mám pocit, že je to symbol naší příslušnosti k západním demokraciím. Pravděpodobně tato vláda si nepřeje, aby Česká republika patřila k západním demokraciím. Ono to možná souvisí i s politickou kulturou, kterou tady zavádí.
To je další otázka: Prospívá tato vláda politické kultuře České republiky? Bohužel musíme konstatovat, že Česká republika prožívá nejhlubší krizi politické kultury za poslední sedmnáct let. Začíná to drobnými lžemi, které používá premiér téměř každodenně. Z politických důvodů ho prý vyhodili z vojenského gymnázia. Ejhle, dozvíme se, že dostudoval, odmaturoval a že pak jenom nepokračoval na vojenské vysoké škole. To je značný rozdíl. Prý ho vyhodili z armády. Paradoxně dneska by mohl říci bohudíky, protože kdyby dostudoval vojenskou vysokou školu, na kterou se nedostal, tak by překvapivě podle zákona, který navrhla tato vláda, nemohl zasedat v úřadu kontroly paměti národa, který jako nový úřad tato vláda zřídila, protože by byl nedůvěryhodný. Přímo z dikce tohoto zákona.
Další lež. Pan bývalý vicepremiér Němec pracuje či nepracuje pro Úřad vlády. Pan premiér tvrdil, že vůbec o tom neví, že nepracuje. Tak buď lhal, anebo, co je možná ještě horší, protože to je taková svým způsobem - v uvozovkách - nevinná lež, nebo pokus o nevinnou lež, nebo málo vinnou lež, ale co je horší, on možná přiznal, že vůbec neví, co se mu děje na Úřadu vlády a že jemu podřízení úředníci mu nesdělili, že bývalý vicepremiér pracuje pro jeho Úřad vlády. Zvláštní.
***