(9.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Já bych se rád zeptal pana premiéra i pana Alexandra Vondry. Dneska v Německu máme jako prvního partnera Angelu Merkelovou, kancléřku, která podle mě je dnes vnímána jako velmi schopná evropská politička. Já si myslím, že je to dneska pro Českou republiku velmi slušný partner. Po bývalém kancléři Schröderovi je to opět německý politik, se kterým se dá jednat. Angela Merkelová vyšla dokonce z toho východoněmeckého prostředí, postkomunistické země. Je to politik, který určitě rozumí České republice možná víc než řada jiných západních evropských politiků. Prostě myslím si, že je řada důvodů si myslet, že tady máme dnes ve svém klíčovém sousedovi velmi dobře vybaveného politika. Já vím, že spor mezi Polskem a Německem je velmi nešťastný. Proč my si v této věci vybíráme právě Polsko k následování? Proč my říkáme, že půjdeme s Polskem na barikády proti Německu? Ano, tady jsme měli viditelně sehrát nějakou roli ve střední Evropě, ale já se domnívám, že my v tom, jak to chápeme, jsme úplně selhali.
Myslím si, že ve střední Evropě dnes pro Českou republiku byla velká šance, kterou my jsme promarnili. Nechápu, proč v Evropě nehledáme partnery mezi zeměmi, které jsou nám podobné velikostí, jako je třeba Belgie, Maďarsko, Řecko, Portugalsko. Podívejte se na to, jaké jsou pozice těchto zemí dnes v otázce ústavní smlouvy, která se bude řešit na Evropské radě. Jak je možné, že tyto zhruba desetimilionové země, s námi někdy srovnatelné třeba hospodářskou silou, jak to, že mají zcela jiné názory než my? My nejsme schopni s nimi komunikovat. Já si myslím, že spíš nejsme schopni vysvětlit pozici, kterou dnes hájíme, těmto představitelům těchto zemí. Neschopnost získat spojence - to je podle mě charakteristické pro tuto vládu, pro pohyb v Evropské unii.
Pak je tu podle mě ještě jedna věc, která mi připadá ukázková. Nejen nedůvěra k Evropské unii, ale dokonce i nedůvěra v Severoatlantickou alianci - to je další významný prvek, který přinesla tato vláda do české politiky. Já si myslím, že je spojena s určitým sebepodceňováním České republiky a její role v Evropě. Pan premiér Topolánek před pár měsíci, když jsme dostali nabídku ze Spojených států, řekl, že radarová základna dodá významu a prestiži České republice. Chápete, jako kdyby to byl způsob, jak si má Česká republika dodávat významu. To je způsob, jak si máme vybudovat prestiž v Evropě. To je to, proč si myslím, že za tím, jak se chová vláda, je ve skutečnosti sebepodceňování.
A jaký je důsledek této politiky orientace na radar, tak jak se někdy říká, že toto je radarová koalice? Ten výsledek je, že v současné době se o naší bezpečnosti diskutuje ve Washingtonu, že se o ní diskutuje v Moskvě, ale nevede se skutečná diskuse o bezpečnosti tady v České republice. Dokonce když přijede americký prezident Bush, tak tady v Praze vlastně hlavně posílá vzkazy svému kolegovi Vladimíru Putinovi v Moskvě. To je vlastně smysl té návštěvy - oslovit Moskvu. A Praha je pouze místem, kde se to děje.
Jak k tomu došlo, že vlastně vypadáváme z debaty, a přitom tady má být umístěn radar, který se týká bezpečnosti této země a my nejsme schopni se té debaty účastnit? Samozřejmě, protože mezi tyto hráče se Česká republika nevejde. A víte, v čem je chyba? Že jsme opustili to místo, kam patříme - Evropu, do které patříme. Protože jediný, kdo je schopný se efektivně účastnit takovéto debaty o bezpečnosti tohoto regionu, je samozřejmě Evropská unie jako celek. A protože my Evropskou unii podceňujeme, protože se k ní nehlásíme, tak vlastně ve skutečnosti ze skutečné debaty vypadáváme. To je důsledek této zahraniční politiky. Význam České republiky se tím nezvětší, naše prestiž tím neroste. Naopak, stáváme se směšnými.
A mně připadá klíčové to, že tato vláda mění zahraničněpolitickou koncepci země, aniž by to sdělila, protože ta, co jsme tady projednávali v roce 2003, ta se od té doby nevrátila, ta jakoby platí, a vláda prostě v tichosti mění priority zahraniční politiky, mění směřování, které tady platilo ještě do doby, kdy vládla vláda Jiřího Paroubka, a chce to vlastně sama v této Sněmovně provést. Dokonce třeba i jedním dvěma hlasy, hlasováním o radarové základně v České republice. Vláda podle mě naprosto arogantním způsobem odmítla referendum k této věci. Odmítla vůbec prozradit, že je to tak zásadní věc z hlediska zahraniční politiky, odmítla se o tom vůbec s lidmi bavit. A kvůli tomu jí patří nedůvěra. (Potlesk v levé části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Další přihlášený do rozpravy je pan místopředseda Filip, připraví se pan poslanec Rath. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedo, pane premiére, členové vlády, paní a pánové, já jsem přesvědčen o tom, že dnešní jednání je velmi vážné. Český ústavní systém je postaven tak, aby byl poměrně stabilní. Jestliže pro získání důvěry vlády v Poslanecké sněmovně stačí nadpoloviční většina přítomných, k vyslovení nedůvěry je potřeba nadpoloviční většina všech poslanců. Nelze tedy nijak obejít to, aby se určitá skupina poslanců rozhodla, že bude snad vládu týrat nebo se mediálně zviditelňovat na tom, že se bude na základě 50 podpisů o tomto tématu jednat.
Téma má vážný ústavní dopad, protože odlišuje politiky od státníků. Politikem se v České republice stává hodně lidí v každých volbách, ať už na úrovni centra, kraje, státu nebo Evropské unie, ale státníků jako by ubývalo. Místo skutečné politiky, to znamená řešení zájmů občanů, nastupuje často machiavelismus v tom nejhorším slova smyslu. Machiavelismus je jenom využití určitých "demokratických", odpusťte mi, v uvozovkách mechanismů. Ono usilování o moc, boj o moc, využívání, nebo dokonce zneužívání moci je totiž to, co odlišuje politiky od státníků. Jestliže někdo má zájem, a upřímný zájem, řídit stát, řídit obec, řídit kraj, je potřeba, aby tomu svému městu, kraji nebo státu rozuměl, aby věděl, jaký je zájem většiny jeho obyvatel. Nestačí napsat líbivý politický program, nestačí populistickými kroky získat důvěru ve volbách, ale je potřeba, aby politici a politika měla důvěru mezi občany. To se u nás neděje.
V roce 2006 většina médií sdělila, že volby dopadly patem. Znova opakuji, že tomu tak není. Politická pravice, alespoň když si zachováme ty minimální základy teorie politiky, získala ve volbách 94 hlasů. Politická levice získala ve volbách 74 a 26 mandátů a Strana zelených, tedy nová politická strana na parlamentní české politické scéně, získala 6 mandátů. Dokonce kdybychom neměli náš, promiňte mi, hybridní volební systém, který byl přijat, aby se zvýraznilo vítězství vítězů a aby se ještě zhoršily podmínky k získání mandátu pro další politické strany, tak při počtu voličů zjistíme, že výsledek by byl trochu jiný. Ale touto manipulací s vědomím lidí bylo řečeno, že existují poměry v Poslanecké sněmovně sto na sto.
***