(10.40 hodin)
Poslanec Radko Martínek: Dámy a pánové, vážené kolegyně, kolegové, je mi velmi líto, ale na sjetině mám ne, a hlasoval jsem ano. Prosím o zpochybnění hlasování.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Ano, vznášíte námitku proti hlasování. Nechám o této námitce hlasovat. Kdo s touto námitkou souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 296 z přítomných 143 poslankyň a poslanců pro návrh 109, proti 8. Konstatuji, že s námitkou byl vysloven souhlas.
Nyní budeme znovu hlasovat o usnesení jako celku. Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 297 z přítomných 143 poslankyň a poslanců pro návrh 71, proti 64. Konstatuji, že s tímto návrhem nebyl vysloven souhlas.
Bude probíhat kontrola hlasovacích listin? Nebude. Mohu tedy konstatovat, že k bodu 71 nebylo přijato žádné usnesení. Končím bod 71.
Zahajuji bod
70.
Informace vlády o vládní pozici k vyjednávání o institucionální reformě EU
K tomuto bodu vám byl dne 2. května na lavice rozdán materiál Pozice vlády České republiky v rámci jednání o institucionální reformě Evropské unie. Prosím pověřeného člena vlády, aby se ujal slova. Poprosím pana ministra Vondru, aby se ujal slova. Pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády ČR Alexandr Vondra: Děkuji. Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, předem se omlouvám, že můj projev bude tentokrát delší. Je to proto, že před vás předstupuji nikoliv s politickým prohlášením, ale s podrobnou zprávou o pozici vlády České republiky k vyjednávání o smluvním rámci Evropské unie. Jsem rád, že tak jménem vlády mohu učinit den poté, co jsme si připomínali Den Evropy.
Dnešnímu vládnímu vystoupení předcházely měsíce náročných vyjednávání, a to jak doma, tak na různých místech Evropy, především ve Spolkové republice Německo, která v tomto půlroce předsedá Evropské unii.
Chci vás nyní seznámit s výsledkem vyjednávání uvnitř koalice a ve vládě. Jsem rád, že se nám podařilo dospět ke konsensu, při němž jsme brali v potaz, nikoli ovšem předjímali či přejímali, i stanoviska partnerů v unii. Seznámím vás s pozicí České republiky, čili s výchozími hodnoticími postoji a s cílovými představami o tom, jak by měl vypadat příští smluvní rámec Evropské unie. S touto pozicí chceme vstoupit do další fáze jednání na nejvyšší úrovni. Záměrně používáme nejméně závazné a zároveň nejstřízlivější pojmenování, totiž smluvní rámec. Rozhodli jsme se tak mimo jiné proto, že dokument vypracovaný Konventem byl pojmenován a koncipován zjevně příliš ambiciózně, což významnou měrou přispělo k tomu, že další pokračování jeho ratifikace je dnes již bezpředmětné.
Česká republika se vyznačovala tím, že jako jediný členský stát unie nerozhodla ani o způsobu ratifikace. Důvodem byla jistě i nejasnost ohledně toho, jaký druh dokumentu se vlastně měl schválit, zda mezinárodní smlouva, či ústava superstátu, či něco mezi tím. Výsledek našeho snažení pokládám za dobrý a doufám, že příjemně překvapí i naše kritiky. Pozici České republiky charakterizujeme bez silných slov a vycházíme přitom jak z realistických očekávání a nadějí, tak i z vědomí možných rizik, která však v žádném případě nedramatizujeme.
Než budu pokračovat, řeknu jedno: Nemůžeme si dovolit druhý nezdar. To je memento, které nás vedlo při formulování pozice České republiky. Vskutku cítíme odpovědnost a byli bychom rádi, kdyby nejen co nejvíc zákonodárců, ale i co nejvíc českých občanů sdílelo tento pocit s námi. Mě i moje kolegy ve vládě bude proto velmi zajímat, jak budou naše představy o budoucnosti unie přijaty. Ujišťuji vás, že jim budeme pečlivě naslouchat. Budoucnost Evropy by podle našeho názoru neměla být pouhou výslednicí momentálních a stále se proměňujících sil politických stran, vlády a opozice.
Nejprve krátce vysvětlím, z čeho naše pozice vychází, a shrnu historii institucionální reformy.
Naše pozice se odvozuje od základní definice unie. Vláda, a jistě není sama, chápe Evropskou unii jako uskupení integrační, existující na smluvním základě a neustále se vyvíjející. Jako otevřené společenství se unie může rozšiřovat o nové členy a přitom musí být schopna fungovat efektivně a reagovat na výzvy doby. Z toho vyplývá, že onen smluvní rámec musíme čas od času obnovovat a měnit.
Na zasedání Evropské rady v belgickém Laekenu v roce 2001 bylo dohodnuto, že poslední smluvní dokument, totiž Smlouva z Nice, nesplnil očekávání a má být nahrazen dokumentem novým. Odpovědí na Laekenskou deklaraci měla být smlouva, která byla nakonec nazvána Smlouvou o ústavě pro Evropu. Mělo jít o mezinárodněprávní dokument, který by nahradil všechny dosavadní smluvní úpravy s cílem zajistit účinné, přehledné a zároveň demokratické fungování Evropské unie. Tehdy se již počítalo s 25, resp. 27 členskými státy.
Většina států unie tuto smlouvu, kterou média a někteří politici svorně začali označovat přímo za evropskou ústavu, tou či onou formou přijala. Naopak Francie a Nizozemí ji však v referendech odmítly. Řada států za těchto okolností s dokončením ratifikačního procesu proto váhá a některé, včetně našeho, dospěly docela logicky k závěru, že po odmítnutí dvěma zeměmi nemá smysl se jí dále zabývat.
***