(9.40 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Druhá poznámka se týká toho, co už bylo naznačeno k tomu návrhu, který je předložen. Ten návrh je totiž napsán tak, že nevím, jestli se žertuje, nebo se to myslí vážně. Protože i slabě poučený právník, který přečte tento návrh, zjistí, že v něm je tolik rozporů, že tento zákon, tak jak je napsán, je neaplikovatelný.
Stačí jen říci, že v článku I se říká, že nelze rozhodnout jinak než referendem, a v následujících článcích jsou stanoveny podmínky, které jsou ještě navíc v kumulaci. Pokud kterákoli z těchto podmínek není splněna, referendum nelze konat. V tom případě, říkají autoři, nelze o této otázce vůbec rozhodnout, protože v první větě říká tento návrh, že se o této otázce rozhoduje pouze referendem. Navíc je vyloučena z návrhu na podání referenda vláda. Kladu otázku, proč vůbec vláda je vyloučena z toho, že by mohla podat návrh k tomuto referendu? Nebo je tam řečeno, že lhůta začíná běžet ve chvíli, kdy se něco objeví ve sdělovacích prostředcích. Který právník může vzít vážně jako počátek lhůty skutečnost, že se něco objeví ve sdělovacích prostředcích? Nikdo netuší, který den začíná lhůta běžet a který den potom bude lhůta končit.
Já teď nechci otravovat tím, že bych šel článek po článku, ale ten návrh je mimořádně rozporuplný a tak jak je napsán, nemůže být míněn vážně, protože kdyby byl schválen, je neaplikovatelný. Z toho mi vyplývá, že vůbec teď nejde o debatu o tom systému. Jde o vnitrostátní konflikt a jde o debatu kdo s koho na úkor české veřejnosti, nikoli o řešení tohoto problému.
Úkolem České republiky je velmi kvalifikovaně vyjednávat, znát všechny podmínky a rozhodnout po konzultacích a po jednáních s našimi partnery. Navíc je to dohoda s našimi spojenci. Tady se démonizují Spojené státy jako někdo, kdo má zájem proti České republice. My jsme spojenci se Spojenými státy. A v dějinách je to tak, že v minulém století to byly Spojené státy, které nikdy neztratily zájem o Evropu, a jestli některá země pomohla Evropě, tak to byly Spojené státy americké. Z tohoto důvodu je třeba vzít tuto otázku vážně, jednat o ní. A je naprosto jasné - a znovu opakuji - Spojené státy nám žádný systém nevnutí, bude to naše rozhodnutí, bude to kvalifikované rozhodnutí Parlamentu, které rozhodne o nás samotných. O nás nebude rozhodovat někdo cizí, budeme o tom rozhodovat my. Nebojíme se toho rozhodnutí, a podle mě ten, kdo volá po referendu, se bojí říct jasný postoj k této otázce. A kdo se bojí, by to neměl dělat.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministrovi Cyrilovi Svobodovi. Jako druhý vystoupí pan místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Další přihlášení jsou Václav Votava, Zdeněk Jičínský, Antonín Seďa. A rozumím, že se hlásí také pan poslanec Jiří Polanský, protože to avizoval.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dámy a pánové, kolegové, listoval jsem knihou Miloslava Petruska, kterou teď vydal známý český sociolog, ta kniha se jmenuje Společnosti pozdní doby a mluví se tam o tom, že existuje také v sociologii tendence mluvit o té současné společnosti jako o společnosti cynické. Petrusek tam říká, že existoval cynismus totalitních společností, jako příklad tam uvádí dopis Josifa Vissarionoviče Stalina soudruhům kolchozníkům v době hladomoru na Ukrajině v roce 1929, kdy jim soudruh Stalin psal, po hromadě násilností, které byly i centrálně organizované, chlácholivý dopis, ve kterém říká soudruhům kolchozníkům, že došlo k některým drobným přehmatům díky tomu, že někteří soudruzi ne vždy správně pochopili jádro věci. To je ten totalitní cynismus.
Pak mi připadá, a Petrusek píše o cynismu těch současných rádoby demokratických společností. Mám pocit, že příkladem toho cynismu bylo vystoupení zpravodaje, kdy já jsem nevěřil svým uším. Když vám tady představitel politické strany, která tu v této Sněmovně desetkrát odmítne návrh na obecné referendum, vypráví, že tento návrh na speciální referendum nemůžeme přijmout proto, protože ještě není přijat zákon o obecném referendu, tomu já říkám cynismus.
Stejně cynické mi připadá tvrzení, které tady zaznívá opakovaně a znovu ze strany zpravodaje, když mluví o tom, že je to příliš odborná otázka na to, abychom se o ní s veřejností bavili nebo abychom nechali veřejnost se k ní vyslovit. Je skoro zbytečné to opakovat, ale to, k čemu se konají referenda v Evropě, ve světě, ať je to jaderná energetika nebo to byla otázka ústavní smlouvy, to jsou vždycky otázky obtížné a vždycky je úkolem politiků, aby o tom srozumitelně mluvili. Tento argument je prostě povýšený, panský, arogantní vůči veřejnosti. A především mi připadá cynický, když ho tady znovu slyším. My jsme ho tady slyšeli v různé podobě, jako např. že přímá demokracie a referendum - to je dát hlas lůze v této zemi. To už jsme také slyšeli v českém parlamentu.
A vůbec nepřijímám ten argument, který tady zazněl, že přece když jsme vstupovali do NATO, tak se referendum nekonalo. Především dodnes si nejsem jistý, jestli kdyby se konalo, tak by v preferencích veřejná podpora pro NATO nebyla vyšší než dnes, protože by to byla cesta k tomu, jak o tom s veřejností ještě důkladněji mluvit.
A druhý argument, a to je vlastně ten, kvůli čemu hlavně vystupuji. Chtěl jsem připomenout jednu zcela zásadní věc. Je normální v životě států, že si svou obranu samozřejmě snaží zajistit samy. Je to normální a je to prostě historie staletá, že ta první ambice je ochránit si svou zemi sami vlastními silami. Pokud dojde k tomu, že má být v zemi cizí základna, je to vždy něco naprosto mimořádného. A můžeme zkoumat historii států, jako je Norsko nebo Saúdská Arábie s úplně rozlišným kulturním původem, a zjistíte, že takováto věc tam vedla k zásadní debatě, která byla dokonce klíčová pro tu společnost. To znamená jestliže se stane něco takového, jako že vláda státu přijde s návrhem, aby nějaká cizí jednotka nebo základna byla umístěna na území státu, tak to musí brát jako mimořádnou situaci a podle toho musí jednat. To znamená, že by měla předstoupit před veřejnost a měla by říci, proč k tak mimořádnému kroku se máme odhodlat. Vláda by měla sdělit, kde jsou ty hrozby, na které je nutné takto reagovat, jaké jsou důvody k tomu mimořádnému kroku, a vláda musí být schopna toto před veřejností obhájit. To je prostě něco zcela zvláštního, a opakuji, mimořádného v dějinách státu, kdy se něco takového má rozhodnout. Dokonce mi někteří ústavní právníci říkají, že když se ústava sepisovala, tak se s takovou situací vůbec nepočítalo, a že dokonce v ústavě ani není prostor pro takovýto krok. Tohle ponechávám ústavním právníkům, do takovéto odborné debaty se nechci ani pouštět. Ale chci tím říci, že v této zemi všichni lidé při odchodu Sovětské armády předpokládali, že se vracíme do jakéhosi normálu, a dokonce s tím údajně počítali i ti, kteří ústavu psali. Ale říkám, stát se může ledacos, ale pak má vláda povinnost předstoupit a odpovídajícím způsobem o tom s veřejností jednat. Tohle se nestalo.
Domnívám se, že to, co vláda předvedla, byla karikatura veřejné debaty, od toho prvního vystoupení premiéra, který řekl: máme tady žádost o radar, který bude představovat oázu bezpečnosti v České republice. To bylo něco naprosto neuvěřitelného, prostě shození toho tématu, vůbec nepochopení, jak vážná věc to je a jak vážnou debatu o ní můžeme vést, až po ten další problém, že v průběhu posledních měsíců jsme ze strany představitelů vlády slyšeli věci, které snad ani nedokážeme brát vážně. Prostě vystoupení ministra zahraničí, který si dovolí v zahraničí říci, že co se týče členů Severoatlantické aliance, tak bezpečnost nových členů není zajištěna na takové úrovni jako těch starých, protože se na ně tak nevztahují záruky jako na ty staré. Takovéto zpochybnění článku V Washingtonské smlouvy, aliance, do které jsme vstoupili v roce 1999, je něčím neslýchaným, a kdyby to někdo snad bral vážně, tak bychom si museli okamžitě sednout a bavit se o tom, co to znamená, kde jsou důvody pro tak zásadní tvrzení a zpochybnění toho, co jsme celá poslední léta dělali. Připomínám, že celá česká armáda je postavena na tom, že jsme členy aliance. To je prostě celý systém, kterým ta armáda žije, jakým je zapojena do určitého celku.
***