(11.50 hodin)
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji, pane předsedající. Vaším prostřednictvím mi dovolte, abych sdělil panu kolegu Petruškovi, že mu závidím ten klid v duši, s jakým nám tady přednáší svůj černobílý pohled, zajisté odborný, na historii. Víte, v tom okamžiku, když jsem ho slyšel mluvit, tak jsem si uvědomil, že to je právě Ústav paměti národa, který zde navrhuje Senát, který má budoucím generacím vtisknout, naoktrojovat, předepsat právě takový jednoduchý a černobílý názor na historii. Ono je to totiž jednoduché a pohodlné a ono se snad od toho očekává, že to pomůže zjednodušit třeba i další některé kroky. Já si myslím, že i naše děti, naši vnuci by přece měli mít možnost barvitějšího pohledu na historii, než se nám tento vrcholně ideologický a politický návrh snaží vnutit. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kováčikovi. Nyní s faktickou pan poslanec Jičínský, potom pan poslanec Petruška s faktickou.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, mám ke kolegovi Petruškovi také poznámku. Chci mu dát v úvahu, aby se zamyslel nad tím, proč, když o těch věcech, o kterých on mluví a které má teď šířit Ústav paměti národa, o nichž se otevřeně píše od 17. listopadu 1989, nic podstatně nového se o těch věcech neřekne, protože nic podstatně nového se o nich nezjistí, leč že bychom něco zjistili v archivech mezinárodních nebo cizích států, které až dosud k dispozici nebyly.
Ale tady je jiný problém. Já chápu samozřejmě, že zkušenosti těch lidí, kteří se stali obětí zločinů v 50. letech, jsou pro ně celoživotním traumatem, v různé míře pro různé. Měl jsem přítele, který byl jednou z prvních obětí justičních zločinů ze začátku 50. let, který byl na uranu a měl potom k tomu řekl bych postoj velkorysý. Ale prostě chápu, že to je pro mnoho lidí trauma. Ale toto trauma, možná že vám to bude znít příliš tvrdě, se nemůže stát traumatem celé společnosti, protože celá společnost tyto zážitky neměla. O těch věcech je třeba samozřejmě psát, o nich se píše, mluví se o nich, ale mějme na vědomí, že společnost žije současností a budoucností. Čili tyto problémy nemohou dominovat, a pokud jsou takto stavěny, tak jenom účelově z ideologických důvodů. To je realita.
A ještě kolegovi Petruškovi jednu věc. Podívejte se, když se posuzuje historie, tak se musí brát na vědomí také to, čemu se říká duch doby, prostě historicita. Pokud budeme tyto věci posuzovat zcela dnešním hlediskem, pak samozřejmě nemůžeme historicky pochopit nic.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. S faktickou pan poslanec Petruška.
Poslanec Daniel Petruška: Kdyby to nebylo tak vážné téma, tak bych panu Kováčikovi řekl, že můj pohled, pokud už je dvoubarevný, tak spíše modrobílý. Ale je to velmi vážné. Takže mi dovolte ještě poznámku.
Samozřejmě, že okolnosti doby a tu situaci, třeba i historickou, je třeba brát v úvahu, ale právě proto by měl takový ústav existovat, aby ty věci, o kterých například mluvil pan kolega Bublan, se nemohly prezentovat jednostranně. Ano, já jsem si vědom toho, že ke spolupráci s StB byli někteří lidé nuceni, dokonce to dokážu pochopit. Dokonce při rozhovorech s lidmi, kteří byli vězněni v 50. letech, z jejich projevů a zkušeností necítíte nějakou nenávist, oni jenom chtějí, aby ty věci byly zveřejněny a aby ta věc vyšla najevo. Dneska už nejde o to, zavírat nebo soudit osmdesátileté vrahy a mučitele, kteří ještě třeba žijí. Dneska jde o to, abychom se právě s tou minulostí vyrovnali, a vyrovnáme se s ní tak, že o ní budeme mluvit, že o ní budeme mluvit otevřeně a že můžeme samozřejmě říct, že v 70. letech mnoho lidí bylo donuceno vstoupit do KSČ, že mnoho lidí bylo donuceno k tomu podepsat Antichartu a udělali to proto, protože si prostě nechtěli dělat problém. Já to umím pochopit, ale nenutím je, nehodnotím je, ale tyto informace je třeba sdělovat. Proto by měl takový ústav vzniknout. A není to o tom, že se objeví nové informace. To víme, ale je třeba institucionálně tyto informace shromažďovat a mít program informování celého národa, především mladé generace, tak aby se tyto věci nemohly znovu zkreslovat a dezinterpretovat.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Čas vypršel. Takže pan poslanec Prosek, paní poslankyně Mallotová a pan poslanec Rath a pan poslanec Šplíchal, všichni s faktickými poznámkami. Po vystoupení pana poslance Šplíchala bych si dovolil pozvat sem k sobě předsedy poslaneckých klubů nebo ty, kdo zastupují předsedy klubů, tak zhruba za osm minut nebo za pět, podle toho, jak skončí ty faktické poznámky. Takže pan poslanec Prosek.
Poslanec Zdeněk Prosek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi jenom velmi stručně poznámku na tezi pana profesora Jičínského o tom, jak máme brát v úvahu duch doby. Já bych ten duch doby nazval nesvobodou od strachu. Ten termín používali někteří disidenti. Připomínám, že právě ten duch doby, právě tu nesvobodu od strachu vytvářely instituce totalitního režimu, do jejichž archivů se chceme podívat. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Proskovi. Paní poslankyně Mallotová, potom vystoupí pan poslanec Rath, Šplíchal a Sobotka.
Poslankyně Helena Mallotová: Chtěla bych pana předsedajícího požádat, aby panu profesoru Jičínskému vyřídil, že neřešená traumata společnosti vedou k naprosté radikalizaci generací, které přicházejí. Příkladem je situace v Německu, kde v 60. letech se celá generace postavila proti generacím svých rodičů a svých prarodičů, zradikalizovala se tak, že to posléze vedlo až ke vzniku teroristických organizací RAF. Neřešená minulost, nezpracovaná minulost vede potom k takovým věcem jako k terorismu, se kterým si dodnes Německo neví rady. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Mallotové. Nyní vystoupí pan poslanec Rath, potom pan poslanec Šplíchal a pan poslanec Sobotka.
Poslanec David Rath: Jak tu debatu poslouchám v poslední hodině, tak mám pocit, že my se prostě míjíme. Přece sociální demokracie je stoprocentně pro to, aby česká historická věda příslušná období pořádně do hloubky objektivně zpracovala, a kdyby přece těm předkladatelům o to šlo, tak zlomek těch peněz stačí na desítky, možná stovky grantů, které dostanou špičkoví vědci, historici, a za tyto peníze mohou zpracovat úžasné objektivní informace a bude to za zlomek finančních prostředků. Klidně se jim může zřídit, a to je další věc, pomoci vstoupit do archivu, soustředit ty věci v nějakém archivu, to všechno lze, ale přece kvůli tomu nebudeme stavět či budovat další budovu, úřad s mnoha úředníky, sekretářkami, vytápěním, údržbou. K čemu? Vždyť přece tady zaznělo, že ti historici zde jsou, že noví nebudou, tak probůh, proč se nevypíšou grantové programy s těmito tématy? Já si dovedu představit, že se dají konkrétní otázky, konkrétní grantová témata a dají se na to peníze. A to si myslím, že sociální demokracie by stoprocentně podpořila. Určitě by i podpořila snadnější přístup a evidenci těch archiválií. O tom je taky možno diskutovat, či dokonce to rovnou podpořit. Ale probůh, proč chcete stavět další úřad, další instituci? To už jsme fakt jako ten minulý režim, který na zkoumání Marxe a Lenina si udělal svůj úřad a ústav. Probůh, poučme se a běžme standardním vědeckým způsobem, granty, prostřednictvím grantů a prostřednictvím peněz na granty. Samozřejmě technicky můžeme se pokusit pomoci vstoupit těm vědcům do archivů.
***