(10.20 hodin)
(pokračuje Bublan)
Sdělil mi i ty okolnosti. Kdyby to řekl dnes, tak by mu možná nikdo nevěřil, ale on mi to skutečně řekl v té době. Ty okolnosti byly takovéto. Státní bezpečnost za ním přišla a řekla: "Pane faráři, vy máte kolem sebe skupinu mladých lidí," a on skutečně tam organizoval všelijaké akce, sbor, který zpíval v kostele apod., "a mezi těmito lidmi máte devět maturantů. buď nám to podepíšete, nebo ti maturanti zkrátka neodmaturují." A on to podepsal. Podepsal to, protože nehleděl na sebe, hleděl na ty děti, na ty studenty. Celých deset let si to nesl v sobě jako přítěž, jako těžké rozhodování, které učinil tímto způsobem. Když si otevřete jeho svazek, tak tam nic o tomto nátlaku nebude, ani slovo. Tam bude pouze to, že to podepsal. Potom se ptáme, kde je pravda.
Druhý příběh je o mém příteli, který mi sdělil podobnou událost několik dní poté, co se to stalo. On nepodlehl tomu nátlaku, nicméně byl vyslýchán ve čtyři hodiny ráno na kraji Macochy. Samozřejmě při tom výslechu něco, jak se říká, pustil. A vůbec jsem se mu nedivil. Zase - když se podíváte do toho svazku, co tam najdete? Byl proveden výslech, osoba sdělila to a to. Nic o tom, že to bylo na kraji Macochy a že to bylo ve čtyři hodiny ráno a že to bylo měsíc poté, co tam bylo nalezeno tělo nějakého jiného mladíka. Tuto událost mu samozřejmě připomněli. Opět se ptám, jakou pravdu jsme schopni najít.
Svazky StB nejsou vypovídající hodnotou, abychom z toho mohli udělat paměť národa. To jenom k názvu. Já se přiznám, že jsem nenašel dostatek invence k tomu, abych vymyslel nějaký jiný název, ale pokud vím, paní Kateřina Jacques má nějaký pozměňovací návrh; ten bych rád podpořil.
Druhým momentem, o kterém bych se chtěl zmínit, je moje obava, aby ústav nebyl pouze vyhledávačem zajímavých kauz a ventilem jejich zveřejňování.
Zde se musím dotknout jedné informace, která se objevila v médiích a není pravdivá. Je to výrok o tom, že byla zpřístupněna pouze 4 procenta archivovaných dokumentů a zbytek vlastně jako by nebyl zpracován. Není tomu tak. Zpracováno je asi 80 procent dokumentů tzv. druhé správy, to byl boj proti vnitřnímu nepříteli, a z těchto 80 procent byla 4 procenta vyžádána, to znamená, že o ta 4 procenta si požádali badatelé, veřejnost, novináři, kdo měl zájem. Bohužel, i historik Vilém Prečan se chytil těchto čtyř procent a mluví o tom, jako že je to velký nedostatek a že je potřeba to napravit. Osmdesát procent všech těchto dokumentů z druhé správy je zdigitalizováno, přichystáno, zpracováno, pouze jde o to, aby byl o tyto materiály zájem. Využití zatím je čtyřprocentní.
Jde mi o to, aby tento ústav nebyl pouhým, jak jsem říkal, ventilem již zpracovaných informací, ale aby byl badatelským archivem, který zodpovědně zpracovává jednotlivá témata, skutečně bádá a hledá způsob, jak tyto informace sdělit nejenom těm, co mají zájem, těch zase tak vysoké číslo nebude, ale především mladé generaci, aby potom nedocházelo k tomu, co zde třeba slyšíme, protože to není opřeno o zkušenost, ale je to opřeno o nedostatek informací.
Ještě uvedu jeden příklad, abychom se nesoustředili pouze na svazky StB. Já si vzpomínám, že v minulém volebním období tato Sněmovna schválila určitý příspěvek Konfederaci politických vězňů. Jejich delegace tenkrát za mnou byla a hledali jsme způsob, jak pomoci těm, kteří byli uvězněni v padesátých letech, kteří byli na nucených pracích, v internačních táborech apod. Způsob jsme nalezli, Sněmovna ho odsouhlasila, všechno bylo v pořádku, a potom, když nastala realizace těchto příspěvků, tak delegace Konfederace politických vězňů byla u mě opět a říkala: "Máme problém, protože v zákoně je uvedeno, že každý musí předložit soudní rozsudek o tom, že byl uvězněn a že byl někam internován." Já jsem zjistil, že mnoho těch lidí bylo třeba dva roky nebo i více let na nucených pracích na základě rozhodnutí národního výboru. Žádného soudu, žádné Státní bezpečnosti. Národní výbor rozhodl v padesátých letech o tom, že někdo půjde někam do nějakého tábora nucených prací. Takže i toto je moment, abychom neviděli pouze Státní bezpečnost, ale viděli celou tu dobu, zvláště v padesátých letech, nebo začátkem sedmdesátých let, kdy byly tzv. normalizace. To všechno by bylo zapotřebí popsat a zmapovat.
Třetím a posledním momentem je otázka zpřístupnění a práce s některými dokumenty první správy Státní bezpečnosti. To byla rozvědka, a samozřejmě také vojenské rozvědky. Součástí těchto materiálů - tady zase musím bohužel využít své zkušenosti nebo svého poznání ze svého dřívějšího zaměstnání - jsou i dokumenty dokazující průmyslovou špionáž. Odhalení kroků, které Státní bezpečnost udělala, by mohlo vyvolat řadu mezinárodních arbitráží a žalob a v konečném důsledku by prohrané soudy musel platit stát. Rozvědka také využívala ke své činnosti jako tajné spolupracovníky především cizí státní příslušníky, a mnohé i z arabského světa. Pokud bychom zveřejnili jejich jména nebo jejich příběhy, tito lidé by byli ohroženi na životech a v případě arabských zemí jsem si téměř jist, že by byli postupně odstraňováni.
Budu navrhovat, aby tímto zákonem nebylo změněno ustanovení, které je uvedeno v zákoně 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé StB, a zůstalo tak zachováno ustanovení o tom, že dokumenty hodné zvláštního zřetele jsou vyňaty ze zpřístupňování a případný souhlas může dát orgán Poslanecké sněmovny. Vím, že v minulém roce tento orgán asi v deseti případech rozhodoval o zpřístupnění a z těch deseti případů dva případy posoudil tak, že nejsou vhodné k tomu, aby byly zveřejněny. Chtěl bych, aby tato praxe byla zachována.
Dámy a pánové, otázky zpřístupnění některých dokumentů jsem zpracoval do pozměňovacích návrhů, které máte rozdány v lavicích a ke kterým se přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji poslanci Františku Bublanovi za jeho vyjádření. Slova se ujme pan poslanec Antonín Seďa. Jeho přihlášku do podrobné rozpravy eviduji. Po něm se připraví paní poslankyně Mallotová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, předložený senátní návrh zákona na vydání zákona o Ústavu paměti národa a o změně některých zákonů obsahuje jednak několik nejasností, zejména je však bezprecedentním pokusem obejít kontrolní mechanismy vlády a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
K těm nejasnostem. V § 5 odst. 3 se říká, že členem rady může být osoba bezúhonná a spolehlivá. Spolehlivost dále specifikuje § 11, který je ve zřejmém rozporu s čl. 21 odst. 4 ústavní Listiny základních práv a svobod, kdy občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
V § 5 odst. 4 jsou omezeny předpoklady pro volbu do rady: členství v radě je neslučitelné s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě a členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí. Zákoník práce v § 201 specifikuje, co je veřejná funkce. Co myslel předkladatel funkcí ve veřejné správě? Myslel tento druh funkce, nebo něco jiného, pro tento účel jinak specifikovaného? Měl-li na mysli definici dle zákoníku práce, pak po svém zvolení ztrácí člen rady ihned kvalifikaci pro zvolení, neboť dle § 8 je členství v radě veřejnou funkcí. V tom případě musí Senát dle znění paragrafu 5 odst. 6 takového člena okamžitě odvolat.
***