(18.40 hodin)
(pokračuje Šplíchal)
Navrhovaná výše částky zvláštního měsíčního příspěvku 20 tisíc, která je tam uvedena, vyvolala samozřejmě také velkou diskusi. Vyšli jsme z toho návrhu, který jsme znali z okolních zemí, který v zásadě odpovídá i celostátnímu průměrnému platu. Dohromady při této výši, a můžeme o ní diskutovat řekl bych v dalším průběhu, se jedná celkově o částku 27 milionů korun ročně, která se postupem času samozřejmě nebude zvyšovat.
Proč zvláštní příspěvek přiznat jen olympijským medailistům? Také v ostatních státech je přiznán zvláštní příspěvek jen úspěšným medailistům a případné rozšíření příspěvku na další účastníky olympijských her jenom přivítám. Ale v současné situaci asi to není reálné.
V historii olympijských her je samozřejmě specifická situace z doby olympijských her v roce 1984, kdy sportovci po politickém rozhodnutí nesměli startovat na olympijských hrách v Los Angeles. V tomto případě bychom navrhovali a diskutovali o možnosti přiznat zvláštní příspěvek reprezentantům, kteří na předchozím mistrovství světa dosáhli medailového umístění.
Ke specifickým případům jako zdravotní a sociální důvody, medailová umístění na mistrovství světa, mistrovství Evropy, příspěvek úspěšným trenérům - tady je asi jediná cesta řešit to cestou příslušných sportovních svazů. Tato forma přiznání příspěvku již existuje. Ve fotbale je to Nadace fotbalových internacionálů nebo v hokeji Nadační fond Ivana Hlinky.
Jsem přesvědčen a se mnou moji kolegové, že nejčistší řešení tohoto problému je řešení zákonnou formou, ne zřízením nadace. Já si myslím, že by to nebylo šťastné řešení. Pokud zástupci olympijského výboru mluvili o své nadaci, rozumím tomu, že je dobré mít plnou kasu a mít možnost peníze rozdělovat. Jsem přesvědčen, že toto přímé rozdělení těmto lidem by bylo nejspravedlivější.
Na závěr, než vás požádám, abyste umožnili tomuto zákonu cestu do druhého čtení.
Chtěl bych říci srovnání, že tito lidé, kteří reprezentovali Československou republiku, žili v době, kdy nebyl dostatek informací o systému, metodice a zdravotním zabezpečení sportovní přípravy. V cizině byli většinou dál. U nás ta tajemství byla nahrazována nadměrným zatěžováním sportovců, v některých případech samozřejmě použitím nedovolených podpůrných prostředků, a to mělo za následek zdravotní problémy, předčasné opotřebení organismu a poškození především pohybového aparátu sportovců. Takže jejich opětovné zařazení do společnosti po skončení aktivní činnosti mělo svá úskalí. Srovnávání, která jsem zde slyšel, pokud jde o umělce, učitele a další profese, není možné, protože sportovci mají krátký život. Po třicítce většinou, fyzicky opotřebováni, nemají tu možnost zařadit se do společnosti. Profesní život ostatních je samozřejmě delší a mohou si ho svým způsobem perspektivně dál rozvíjet.
Většina sportovců zůstávala, a ne vlastní vinou, v půli cesty, a některá jména znáte. V poslední době byla i mediálně předvedena. Když je znáte i osobně, tak je vám líto těchto lidí, kteří byli symboly našich úspěchů, kteří sehráli významnou společenskou roli při upevňování národního sebevědomí. Jestli si vzpomenete na mistrovství světa v roce 1969, tak hokejisté představovali řekl bych ducha našeho národa především v utkáních s tehdejším Sovětským svazem. A stát by neměl ztrácet úctu k těmto bývalým reprezentantům.
Děkuji vám za trpělivost a prosil bych vás o pochopení a o propuštění tohoto návrhu zákona do druhého čtení.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji zástupci navrhovatelů. Slova se ujme zpravodaj pro prvé čtení, pan poslanec Václav Votava. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Václav Votava: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych se ujal role zpravodaje k návrhu zákona o zvláštním příspěvku zasloužilým reprezentantům, kteří získali medailové ocenění na olympijských hrách. Tento návrh zákona jste obdrželi jako tisk číslo 126.
Účelem zákona, jak již bylo řečeno, je ocenit mimořádné výkony sportovců, kteří reprezentovali naši vlast, a to jak před rokem 1989, tak později, a získali některou z olympijských medailí - ať to byla medaile zlatá, stříbrná či bronzová. Odměna se navrhuje jako zvláštní příspěvek k důchodu, a to starobnímu, plnému invalidnímu nebo částečnému invalidnímu důchodu. Tento příspěvek k důchodu by byl vyplácen v jednotné výši 20 tisíc korun měsíčně, a to bez ohledu na hodnotu medailového ocenění, tedy o jakou medaili se jednalo. Na příspěvek by nebyl automatický nárok, ale medailista by musel splňovat určitá kritéria k přiznání, musel by požádat Českou správu sociálního zabezpečení a předložit doklady k tomu, aby byl příspěvek přiznán. Měl by být financován ze státního rozpočtu, z kapitoly všeobecné pokladní správy. A jak již předkladatel uvedl, jednalo by se zhruba o sto osob. Požadavek na státní rozpočet by činil zhruba 27 milionů korun ročně. Předkladatelé také navrhují s ohledem na růst inflace příspěvek valorizovat, aby nedocházelo k jeho znehodnocování, aby byla zachována jeho reálná hodnota.
Tolik tedy ve stručnosti shrnutí podstatných ustanovení návrhu zákona.
Chtěl bych říci, že motiv, kterým jsou předkladatelé vedeni k předložení tohoto návrhu zákona, chápu, je pochopitelný. Je jím finanční podpora lidí, kteří svým výkonem na celosvětově nejvýznamnější akci, a to je nepochybně olympiáda, úspěšně reprezentovali a propagovali naši zemi. Jedná se především o sportovce, kteří byli úspěšní v období před rokem 1989, sport pro ně tehdy nebyl byznys, jejich příjmy nelze srovnávat s příjmy dnešních profesionálních sportovců. Neměli příjmy, které by je zajistily do budoucna, které by je zajistily po skončení jejich sportovní kariéry. Sportem si mnohdy ničili zdraví, pro sport se nestihli věnovat třeba studiu či budování jiné kariéry, než byla právě kariéra sportovní. A tito lidé také dnes často živoří, žijí v zapomnění a nedůstojných podmínkách na hranici životního minima. Kolega Šplíchal zde uvedl některá jména těchto významných sportovců.
***