(17.50 hodin)
(pokračuje Bursík)
Budeme proto prosazovat, aby Česká republika při jednáních s vládou Spojených států usilovala o naplnění tohoto příslibu a abychom směřovali ke garanci Spojených států, že radarový systém bude začleněn do řízení a velení NATO a že v budoucnu se stane součástí společné obrany NATO. (Předsedající upozorňuje na čas.) Toto je naše základní pozice a budeme ji ještě dále diskutovat a samozřejmě, že na základě tohoto a dalších parametrů budeme teprve v budoucnosti rozhodovat o postoji Strany zelených.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Pan poslanec Jičínský vystoupí s doplňující otázkou.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Děkuji panu místopředsedovi. Myslím si, že má interpelace nebyla nad rámec, který je ústavně vymezen, ale nechci, aby to bylo předmětem sporu. Chci jenom ocenit, že pan místopředseda si nemyslí, že můj vysoký věk mě zbavuje možnosti ještě přemýšlet v jistých širších souvislostech.
Chci jenom říci, že v této věci jsem neměl na mysli problematiku Strany zelených a vnitřní spory u nich, měl jsem na mysli ústavní pozici vlády. Proto jsem chtěl v této věci interpelovat premiéra. Bohužel se na mě nedostalo, takže jsem částečně svou interpelaci na premiéra spojil s možností položit tuto otázku místopředsedovi vlády. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Přeje si pan ministr Bursík v roli vicepremiéra ještě reagovat?
Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Pak, pane kolego Jičínský, pravděpodobně došlo k nějakému šotku tady v Kanceláři Sněmovny, protože předmět interpelace v seznamu ústních interpelací zní takto: ve věci postoje Strany zelených k radarové základně v České republice. (Poslanec Jičínský ukazuje z lavice listiny s poznámkou "přečtěte si to".)
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Dalším interpelujícím, a bezpochyby posledním, je pan poslanec Vítězslav Jandák, interpelovaným ministr kultury pan Václav Jehlička. Předmět interpelace - vila Tugendhat. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vítězslav Jandák: Děkuji, paní předsedající. Vážený pane ministře, v pondělí 5. února byla v Londýně na aukci prodána socha Torzo kráčející ženy. Tato socha byla nedílnou součástí známé vily Tugendhat v Brně, která je dnes památkou UNESCO. Socha byla vydána dětem původních majitelů vily na základě zákona o zmírnění některých křivd způsobených holocaustem. Dědicové požadovali její vydání Moravskou galerií s tím, že k této soše mají silný emotivní vztah a chtějí ji mít doma jako rodinnou památku. Jak emotivní ho měli, jsme se dozvěděli hned na aukci, jak to dopadlo.
Pane ministře, podle mých informací chtěl ředitel Památkového ústavu Brno při restitučních jednáních zabránit vývozu díla a požádat Ministerstvo kultury, aby sochu prohlásilo kulturní památkou. To se však nestalo. Člen rady města Brna a senátor Zlatuška se domnívá v článku v Právu 5. února, že na udělení povolení k vývozu sochy z České republiky se musel podílet i někdejší první náměstek ministra kultury a současný vrchní ředitel sekce památkové péče Ministerstva kultury pan Zdeněk Novák.
Dědicové Tugendhatů však požádali také o vydání celé vily za okolností mírně řečeno poněkud nestandardních, když se zprvu o restituce nezajímali, respektive neprojevovali aktivní zájem. Nicméně zastupitelstvo města Brna navrhlo nabídnout vilu státu, respektive Ministerstvu financí, které by po přezkoumání restituční žádosti o její oprávněnosti poté rozhodlo, jak s touto nemovitostí naložit dál. Ministerstvo však s takovým návrhem nesouhlasilo. Následně se objevil nový, velmi zvláštní návrh, totiž aby město Brno převedlo tuto vilu na Moravskou galerii a ta by ji následně převedla na Tugendhatovy. Ti údajně hodlají provést rekonstrukci a zpřístupnit vilu veřejnosti. Poněkud zvláštní je, že autorem tohoto návrhu není opět nikdo jiný než Ing. Novák. Nikde však není zaručeno, že po převedení vily dědicům bude uskutečněno její uvedení do původního stavu.
Kde máme, pane ministře, jistotu, že z této vily se nestane kasino?
A do třetice: Město Brno chtělo zahájit práce na rekonstrukci vily, avšak projekce byla zadána na základě zmanipulovaného výběrového řízení, jehož rozpor se zákonem pravomocně vyslovil i soud. Nad přijatelné či oprávněné meze - cituji opět vašeho kolegu senátora Zlatušku - eskalovaly požadavky na rozpočet opravy dané firmou Omnia, respektive Archa, jež v tomto řízení zvítězila. Mimochodem, jedná se o tutéž firmu, která postavila rodinný dům panu Novákovi atd.
A proto se vás ptám, pane ministře, kdo byl na Ministerstvu kultury odpovědný za to, že se nepodařilo zabránit vývozu sochy Wilhelma Lehmbrucka do zahraničí? Je vám známo, jaké další aktivity v kauze Tugendhatovy vily vyvíjí pan Novák? A připadají vám tyto aktivity v pořádku? (Pokusy předsedající o přerušení interpelace. Poznámka předsedající: Poslední nadechnutí. - Veselost.) A konečně: Má Ministerstvo kultury připraveno nějaké smysluplné řešení v záležitosti vily Tugendhat?
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Pane poslanče, téměř nebylo možné vás přerušit. (Poznámka poslance Jandáka z lavice: Já jsem to měl spočteno, já bych to nestihl. - Veselost.) Prosím, pane ministře.
Ministr kultury ČR Václav Jehlička Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, já jsem byl až ohlušen tou rychlopalnou dávkou z úst pana poslance Jandáka, a já nemohu, protože nejsem cvičen v rétorice tak jak on, odpovídat tak rychle, protože jsem také nestačil všechno zachytit. A protože je tady na mě vznesena interpelace a je to interpelace týkající se velmi závažného problému a jsem rád, že pan poslanec tu tento problém otevírá, tak teď nevím, protože jsme ve velmi kritické době, zda to, co zde neřeknu, mohu sdělit písemně, a myslím si, že by to bylo podstatně serióznější, protože nejsem schopen v té krátké době vše říci.
Ta interpelace se obecně týká vily Tugendhat. Ale pan poslanec začal problémem sochy Torza kráčející ženy od Wilhelma Lehmbrucka, která byla od 60. let součástí sbírky výtvarného umění Moravské galerie. Do té doby byla ve vile, po té době, od 60. let, byla v Moravské galerii. Nebyla vystavována a s výjimkou byla zapůjčena na jednu výstavu. Dědici rodiny Tugendhatových podali žádost o vydání věci podle zákona č. 212, o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Ta žádost splňovala všechny zákonné podmínky. Moravská galerie vyřadila sochu ze své sbírkové evidence v souladu s tímto zákonem a v souladu se zákonem č. 122, o ochraně sbírek muzejní povahy. Tím přestala být socha součástí sbírky a sbírkovým předmětem ve smyslu citovaného zákona.
Tuto sochu vydala, a to je důležité datum, rodině Tugendhatových v listopadu 2005. V listopadu 2005 byla socha vydána rodině Tugendhatových. Socha dále zůstala uložena v Moravské galerii a teprve poté, po delší době, si ji rodina Tugendhatových odvezla. Zhruba za rok, v roce 2006 v říjnu, žádá Národní památkový ústav, územní pracoviště v Brně, o prohlášení sochy za kulturní památku, takže v roce 2005, vydána v roce 2006, tak mě informuje úřad, ve kterém jsem 10 dnů, a já tomu musím samozřejmě věřit, nemohu zpochybňovat příslušné ředitele odborů.
Socha nebyla prohlášena za movitou kulturní památku z těchto důvodů, a bylo to rozhodnutí tehdejšího ministerstva: Za kulturní památku prohlašuje ministerstvo věci nemovité a movité nebo soubor věcí, které jsou významnými doklady historického vývoje životního způsobu a prostředí společnosti. Tady je potřeba připomenout, že Wilhelm Lehmbruck byl nesporně významným a osobitým sochařem, ale nepůsobil v českých zemích. Pro ilustraci - byl to současník významného francouzského sochaře Maillola, abychom si ho zařadili do nějakých kontextů. Díla tohoto sochaře jsou tudíž významnými sbírkovými předměty muzeí výtvarného umění specializovaných na evropské umění 19. a 20. století a z tohoto důvodu měla socha nesporný význam pro sbírku Moravské galerie. Z této sbírky však byla vyřazena, aby mohl být naplněn zákon č. 212, o zmírněných některých majetkových křivd holocaustu.
***