Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2006 – 2010

(12.10 hodin)
(pokračuje Hamáček)

Druhým návrhem usnesení je - Poslanecká sněmovna žádá ministra financí, aby spolu s ministrem zahraničních věcí předložil Poslanecké sněmovně do 30. června 2007 informaci o možných budoucích finančních dopadech vyplývajících z mezinárodních smluv, ke kterým Česká republika přistoupila na základě Aktu o podmínkách přistoupení vyhlášeném(?) pod číslem 44/2004 Sbírky mezinárodních smluv.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Toto jsou dva návrhy, o nichž budeme rozhodovat. Nejprve tedy budeme hlasovat o návrhu, který je uveden v usnesení zahraničního výboru sněmovní tisk 67/2 bod I. Pardon, dívám se do svého podkladu. Pod bodem I je uveden až doplňující návrh. Budeme tedy hlasovat v pořadí, jak přečetl pan zpravodaj.

Nejprve tedy o dání souhlasu s touto smlouvou. O tomto návrhu rozhodneme v hlasování pořadové číslo 86. Zahajuji toto hlasování a táži se, kdo je pro návrh tohoto usnesení. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 86 přítomno 123, pro návrh 112, proti nikdo. Návrh byl přijat. 

Nyní hlasujeme o doplňujícím usnesení, jak jej přečetl pan zpravodaj. O tomto doplňujícím usnesení rozhodneme v hlasování pořadové číslo 87, které zahajuji. Táži se, kdo je pro. Kdo je proti?

V hlasování pořadové číslo 87 přítomno 126, pro 74, proti 27. Také tento návrh usnesení byl přijat.

Konstatuji, že jsme se vypořádali i s bodem číslo 43, sněmovní tisk 67. Usnesení jsme přijali. Děkuji panu ministrovi, děkuji panu zpravodaji.

Můžeme přistoupit k projednávání bodu

Opět požádám o úvodní slovo ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga.

Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg Vážená Poslanecká sněmovno, dámy a pánové, asi jste se všichni se zděšením dívali před několika lety na pustošení kulturních památek jak bývalé Jugoslávie, tak při válce v Perském zálivu. Výjimečně jednou se dokonce mezinárodní společnost odhodlala k spěšné reakci, tudíž mám čest vám předkládat k souhlasu Druhý protokol k Úmluvě na ochranu kulturních statků, který byl předložen v roce 1999 na diplomatické konferenci v Haagu.

Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954, dále jen úmluva, je hlavním mezinárodním instrumentem pro zajištění ochrany kulturních statků v průběhu ozbrojených konfliktů. Společně s úmluvou byl 14. 5. 1954 přijat též protokol k Úmluvě, dále jen první protokol, jenž upravuje zejména ochranu kulturních statků na obsazených územích v případě válečné okupace. Československá republika se stala smluvní stranou úmluvy a prvního protokolu dne 6. března 1958.

Rozsáhlé ničení kulturních památek během ozbrojených konfliktů v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii byl spolu s kritikou stávajících pravidel obsažených v úmluvě a prvním protokolu důvodem k přijetí druhého protokolu k úmluvě, dále jen druhý protokol, na diplomatické konferenci v Haagu dne 26. března 1999. Události v Afghánistánu ukázaly, že tyto normotvorné vztahy byly opodstatněné.

Druhý protokol vstoupil v platnost 9. března 2004, ratifikovaly ho dosud 42 státy, v Evropě např. Rakousko, Švýcarsko, Slovensko, Maďarsko atd. Druhý protokol náleží do kategorie tzv. prezidentských smluv. Jedná se o mezinárodní smlouvu, jejíž ratifikace, resp. přístup k ní vyžaduje souhlas Parlamentu České republiky, neboť v souladu s článkem 49 písm. a) Ústavy České republiky je to smlouva upravující práva a povinnosti osob a zároveň se v souladu s článkem 49 písm. e) jedná o smlouvu o věcech, mj. o skutkových podstatách trestných činů, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.

V souladu s článkem 3 úmluvy se státy zavazují přijmout v době míru opatření, jež považují za vhodná k zabezpečení kulturních statků proti předvídatelným účinkům ozbrojeného konfliktu. Druhý protokol tento obecně formulovaný závazek konkretizuje tím, že v článku 5 poskytuje příklady konkrétních opatření - příprava inventářů, plánování nouzových opatření na ochranu proti požáru či zhroucení budovy, příprava přemístění movitých kulturních statků atd.

S ohledem na finanční náročnost těchto opatření druhý protokol ustavuje Fond na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu. Zdroje fondu sestávají z dobrovolných příspěvků smluvních stran druhého protokolu, příspěvků a darů jiných států a organizací. Příspěvky do Fondu na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu však nejsou obligatorní povahy, takže provádění druhého protokolu nebude mít přímý dopad na státní rozpočet.

Od závazků obsažených v úmluvě se lze odchýlit jen tehdy, vyžaduje-li to naléhavě vojenská nezbytnost. Hlavním přínosem druhého protokolu je právě jasné definování pojmu vojenská nezbytnost, článek 6, eliminující riziko nejednoznačné a nesprávné interpretace. Tuto definici původní úmluva postrádá.

Druhý protokol zjednodušuje podmínky pro zápis do Mezinárodního rejstříku kulturních statků pod zvláštní ochranu a stanovuje nový systém tzv. zvýšené ochrany kulturních statků. Existující systém zvláštní ochrany zavedený úmluvou smluvní strany využívají jen minimálně právě z důvodů přísně stanovených podmínek pro zápis do uvedeného rejstříku.

Druhý protokol podrobněji upravuje otázky trestní odpovědnosti a soudní příslušnosti - hlava čtyři. V článku 15 definuje pět jednání, která jsou spáchána úmyslně, představují závažná porušení druhého protokolu.

Oproti úmluvě, která se vztahuje na mezinárodní ozbrojené konflikty, je působnost druhého protokolu rozšířena i na ozbrojené konflikty jiné než mezinárodní povahy, tj. na konflikty uvnitř státu. Základním posláním úmluvy a jejích protokolů je ochrana kulturních statků, např. stav uměleckých děl, muzeí, archivů atd., v průběhu ozbrojeného konfliktu. Druhý protokol zvyšuje úroveň této ochrany, rozšiřuje ji na vnitrostátní ozbrojené konflikty, v čemž spočívá jeho hlavní přínos.

Česká republika, na jejímž území se nachází velké množství památek a dalších významných kulturních statků, má logicky zájem na zvýšení jejich mezinárodní právní ochrany. Přístupem k druhému protokolu Česká republika dále vyjádří svůj souhlas být svázána těmito novými pravidly mezinárodního práva a současně přispěje k tomu, aby tato pravidla byla respektována v mezních situacích, kdy se bude rozhodovat o zachování kulturních památek pro další generace.

***