(16.30 hodin)
(pokračuje Klas)
Dalším zásadním nedostatkem zákona č. 107 je, že neuvádí žádnou lhůtu, do níž musí být spis zpřístupněn. Odpověď, zda byla osoba evidována a zda se její svazek zachoval, by měla býti žadateli poskytnuta do 90 dnů. Na samotný spis se však v mnoha případech čeká léta. Mám s tím osobní zkušenosti. Dovolte mi, abych se o ně s vámi podělil.
V listopadu 2002 jsem zažádal o zpřístupnění svazku mého dnes již mrtvého dědy, který byl v komunistickém lágru vězněn od roku 1952 do roku 1956. V listopadu 2004, tedy po dvou letech, mi přišla odpověď z Ministerstva vnitra České republiky, odboru archivní a spisové služby, že se zachovalo 12 listů vyšetřovacího svazku, které jsem si při následné návštěvě pracoviště Ministerstva vnitra v Pardubicích nechal za poplatek stanovený zákonem okopírovat. Úředníci se hájí, že jsou zavaleni požadavky. Jeden z vedoucích pracovníků odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra říká, že jejich vyřízení neurychlí, ani kdyby se zbláznili. Soucit s úředníky zavalenými žádostmi by nám však neměl bránit, abychom si položili zásadní otázku: Je normální, aby Ministerstvo vnitra České republiky porušovalo zákon? S dodržováním zákona má ostatně problém nejen Ministerstvo vnitra České republiky, ale také Úřad pro zahraniční styky a informace, který zdědil svazky bývalé I. správy SNB, tedy komunistické rozvědky. Přestože je v zákoně celkem jasně uvedeno, že má být zveřejněn seznam všech objektových svazků, současná česká civilní rozvědka neboli ÚZSI odtajnila pouze soupis těch objektových svazků, které se týkají českého exilu. To je zajímavá náhoda.
O tom, jakým tempem postupuje odkrývání svazků StB, výmluvně svědčí několik údajů. Například během roku 2004 zpřístupnilo Ministerstvo vnitra České republiky 508 svazků o rozsahu zhruba 160 000 stran. Od roku 1997 si zájemci mohli prostudovat 4478 svazků. Bude-li věc postupovat touto rychlostí, pak budou všechny zachované svazky - a je jich asi 55 000, vážení kolegové - zpřístupněny zhruba za sto let. Čí to je zájem?
V odboru Ministerstva vnitra České republiky, které dohlíží na zpřístupňování svazků komunistické tajné policie, je zaměstnán dle informace Mladé fronty Dnes bývalý důstojník, major Státní bezpečnosti pan Pavel Pekárek. Jeho nadřízený, vedoucí odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra, to nevidí jako problém. Jak říká - cituji: "Pan Pekárek je jenom řadovým referentem a řádně prošel prověrkami." Tedy už po 15 letech klasická výmluva šéfů Ministerstva vnitra a zpravodajských služeb, kterou jsem slýchával především jako předseda komise pro kontrolu BIS velice často, zlehčování těchto personálních přehmatů atd. Jako právník je pan Pekárek hodnocen jako odborník, vyjadřoval se o něm v tisku i bývalý ministr vnitra František Bublan. Jak říká mluvčí slovenského Institutu paměti národa - cituji: "Aby u nás pracoval bývalý člen StB, je absolutně nereálné." Takže opět nějaká česká specialita.
Proto je velmi důležité, abychom i my šli cestou, kterou zvolily všechny sousední postkomunistické země, a sice vytvořit samostatnou instituci, v níž by se soustředila rozptýlená svazková agenda komunistické policie a která se bude výhradně věnovat jejímu průzkumu a zveřejňování. Toto řešení bylo před čtyřmi lety ve hře i u nás, kdy Sněmovna projednávala zákon o zřízení Institutu pro dokumentaci totality. Proti návrhu se vytvořila, a byla tady často citována, široká fronta odpůrců. Za prvé - vláda České republiky. Za druhé - ministerstva, asi vám nemusím říkat jaká. Silová ministerstva, když použiji ruský pojem pro tato ministerstva. Rozvědka, která byla v čele zpravodajských služeb se svým odporem, neboli ÚZSI. Pan kolega Bublan byl dlouhá léta ředitelem ÚZSI, možná že by to bylo na dlouhý rozhovor a já bych byl rád, kdybychom si to vzájemně vysvětlili třeba v rámci debaty na výboru, proč ÚZSI stála tehdy v čele odporu zveřejňování svazků. Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, archiváři - byli tady často zmiňováni, kteří se vždycky aktivují, když takovýto zákon přijde na pořad Sněmovny. A ad hoc vytvořená lobby historiků, také tady byla zmiňována. Ti dokonce sepsali petici, v níž navrhovaný institut přirovnali k někdejšímu Ústavu marxismu-leninismu. Historiky z Ústavu pro soudobé dějiny, kteří se ze všech sil snažili zabránit vzniku konkurence, předčil v demagogii snad už jenom tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross, který v rozpravě při prvém a druhém čtení navrženého zákona prohlásil, že vznik institutu a s ním spojené stěhování dokumentů by na dva až tři roky zabránilo vyšetřování zločinů komunismu. Jak jste jistě pochopili z toho, co jsem řekl do této vteřiny, tak ono žádné neprobíhá.
Účelovost argumentů odpůrců zřízení Institutu pro dokumentaci totality tehdy nebo zřízení Ústavu paměti národa dnes je patrná při srovnání s praxí v sousedních postkomunistických zemích, kde velmi podobné úřady existují. Prvním byl v roce 1992 německý Úřad spolkového zmocněnce pro dokumentaci Státní bezpečnostní služby bývalé NDR, známější podle svého prvního ředitele jako Gauckův úřad. V roce 1998 vznikl v Polsku Institut paměti národa. Na Slovensku od roku 2002 existuje Ústav paměti národa. Český nezájem zpracovat dokumenty tajné policie totalitního režimu proto vynikne zvláště ve srovnání s Německem, Polskem a Slovenskem.
Gauckův úřad, jak tady bylo již zmíněno, má největší možnosti, protože je to úřad v bohaté zemi, a přestože snižuje stavy v posledních letech, bádá v rámci tohoto úřadu 2300 zaměstnanců a roční rozpočet je 100 mil. eur. To je samozřejmě pro nás hudba budoucnosti. Ale i ve skromnějším polském Institutu paměti národa pracuje 1200 osob. Obě instituce mají ve všech velkých městech pobočky, které poskytují stejný servis jako ústředna. Kromě zpřístupňování dokumentů občanům provádějí vlastní vědeckou činnost, vydávají odborné publikace a pořádají mezinárodní konference. Naproti tomu v odboru spisové a archivní služby Ministerstva vnitra České republiky pracuje něco málo přes sto lidí. Žádnou vědeckou či publikační činností spojenou se svazky StB se odbor nezabývá. Zpřístupněné svazky je možno studovat pouze na jednom místě, které je navíc absurdně umístěno na periférii Pardubic, prý proto, že toto město má dobré vlakové spojení a je tam nízký nájem. O tom, že i skromněji koncipovaná instituce je lepším řešením než současná česká praxe, svědčí slovenský Ústav paměti národa, v němž pracuje 70 lidí a který má rozpočet 40 mil. slovenských korun ročně. Vzhledem k tomu, že ústav není právním nástupcem žádné totalitní instituce, odpadly také směšné právní spory o oprávněnosti evidence. Bývalí spolupracovníci StB prostě nemají koho žalovat. A teď jsme u těch prohraných sporů, u těch 95 % úspěchu bývalých spolupracovníků StB v rámci soudních sporů s Ministerstvem vnitra. Slovenské řešení je tou správnou cestou. Ústav také začal vydávat vlastní časopis, který se problematice svazků StB systematicky věnuje.
Zpřístupňování svazků po bývalé StB u nás z mnoha důvodů vázne. Příslušné dokumenty jsou v držení několika úřadů - už mnoho kolegů přede mnou tady jmenovalo vnitro, obranu, spravedlnost, ÚZIS, BIS atd. - které nemají dostatečné personální kapacity na zpracování této agendy. A já jim to ani nezazlívám, ony tady nejsou proto, aby bádaly v agendách, které zdědily po komunistické tajné policii. Publikační a vědeckou činnost nevykazují a svým přístupem brání výzkumu nezávislých badatelů. Vědecká práce je organizována systémem grantů, které mají předem stanovené datum ukončení, tedy těžko tak někdo může žádat o podporu svého výzkumu, když neví, zda dokumenty dostane za dva, nebo čtyři roky.
***