(16.20 hodin)
(pokračuje Bublan)
Pokud by ústav, tak jak je navrhován, dokázal splnit tuto úlohu a popsat toto období v celé šíři a v celé hloubce, tak nemám problém a zvednu pro něj ruku - ale musí tam být popsáno vše. Musí tam být popsáno to, co jsme hledali za výhody v ROH, v Národní frontě, v různých stranických knížkách apod. Já se domnívám, že zřízení této instituce, tak jak je navrhováno, k tomu nepřispěje, a dokonce se domnívám, že žádná instituce k tomu nepřispěje, že je k tomu zapotřebí něco jiného. Zmiňoval jsem zde některé publikace ÚDV, třeba ten babický příklad a další. Já když vidím tyto publikace v antikvariátech anebo je vidím ve zlevněných knihách, tak se trošku ptám, zda jaksi máme zájem, zda veřejnost chce znát tu historii, zda dnešní generace touží po tom, poznat, co se stalo v minulých letech. A zase otázka, zda tento Ústav paměti národa bude tím, kdo zvedne tento zájem a kdo dokáže si obnovit to, co bylo v nás určitým způsobem pokaženo.
Nechceme zapomenout na ty, kteří byli pronásledováni, a nechceme zapomenout na ty, kteří je pronásledovali. Nesmíme na ně zapomenout z toho důvodu, že si nechceme tu historii prožít znovu. Ptejme se proto, jestli tento postup a tato snaha zřídit instituci je tou správnou snahou, anebo zda bychom to měli podpořit asi jinou iniciativou, jinou snahou o to, obnovit morálku v naší společnosti nejenom na půdě Ústavu paměti národa, ale v každodenním životě.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Františku Bublanovi a mám zde přihlášku pana kolegy Karla Černého. Prosím tedy o slovo. Dále bude hovořit pan poslanec Klas.
Poslanec Karel Černý: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, podobné ústavy, jako je navrhovaný Ústav paměti národa, existují v celé řadě evropských zemí, postkomunistických i těch ostatních. Většina z nich však považuje za dobu nesvobody a útlaku svého národa také období, které navrhovatelé námi projednávaného senátního návrhu pro mne z nepochopitelných důvodů opomněli. Mám na mysli období, které je pro naši zemi vymezeno léty 1938 a 1945. Období, které není spojeno jenom se zločiny okupantů, kteří přišli ze zahraničí, ale také se zločiny bývalých československých občanů německé, maďarské, ale také české a slovenské národnosti. Lidí, kteří kolaborovali s nacisty a v mnoha případech se stali po roce 1948 spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti.
Nezařazení tohoto období do zamýšleného projektu Ústavu paměti národa považuji za stejně chybné jako krok československé vlády z 26. března 1990. Vláda tehdy zrušila ve vší tichosti někdejší československou vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců. Důvodem, jak řekl tehdejší místopředseda vlády dr. Ján Čarnogurský, bylo to, že komise pracovala příliš pod vlivem tehdejší Komunistické strany Československa. Pokud se však budeme držet faktů, tak ze zápisu této komise vyplývá, že od roku 1965 do roku 1989 komise zpracovala 180 případů proti 700 lidem, kteří u nás v době okupace vraždili. Po rozbití této komise měla v její činnosti pokračovat Generální prokuratura. Ta však po dvou letech skončila svou existenci, aniž by se alespoň v jednom případě zabývala nacistickými zločiny. Přitom díky otevření hranic a díky skončení studené války byla šance v rámci zmíněné komise pokračovat a docílit konkrétních výsledků. Například v roce 1989 bylo ke stíhání a vyšetřování připraveno zhruba 50 konkrétních lidí žijících ještě v roce 1989, většinou na území Spolkové republiky Německo, přičemž byly hotovy celé jejich pamětní spisy.
Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že zmíněné období do Ústavu paměti národa patří. Pokud budeme navíc brát vážně připomínky vlády, nejde o kosmetické úpravy tohoto tisku, a proto si dovoluji navrhnout vrátit návrh předkladatelům k dopracování. V případě, že návrh získá podporu Sněmovny, navrhuji prodloužit lhůtu na projednávání tisku 15 ve výborech o 30 dnů.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane kolego. Prosím nyní o slovo pana poslance Jana Klase a pak je zde ještě jedna, zatím poslední, přihláška od pana kolegy Grebeníčka. Slovo má tedy pan poslanec Jan Klas.
Poslanec Jan Klas: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně, milí kolegové. Já jsem původně chtěl reagovat na všechny předešlé poslance, kteří se přihlásili přede mnou do diskuse, nicméně si myslím, že by vznikla velice rozsáhlá polemika, protože ve svém finále by potom samozřejmě neměla žádný výstup. Proto mi dovolte, abych se držel toho, co je důležité v této věci, a to je odbornost.
Dnes je to více než čtyři a půl roku, kdy byl přijat, nemýlím-li se, pane místopředsedo, senátní návrh zákona č. 107/2002 Sb., o zpřístupnění svazků někdejší Státní bezpečnosti. Zákon vypadal v době, kdy byl přijat, téměř jako revoluční čin. Zatímco podle dřívějšího zákona z roku 1996 se mohli se svazky tajné policie seznámit jen ti, na něž byly vedeny, nová norma umožnila, že kdokoliv může dostat ke studiu svazek kteréhokoliv tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. Jejich oficiální seznam muselo Ministerstvo vnitra České republiky do roku od přijetí zákona vydat tiskem a na elektronických nosičích. Vydání takzvaných oficiálních Cibulkových seznamů v březnu 2003 však vyvolalo další velkou diskusi. Kritici Ministerstva vnitra začali poukazovat na to, že na oficiálních seznamech chybějí desetitisíce jmen, které Ministerstvo vnitra průběžně doplňuje do databáze. Později vydaný soubor doplňků má rozsah 585 stran. Pozornost upoutaly mediálně přitažlivé soudní spory několika celebrit, a to zda byly, či nebyly evidovány oprávněně. I ti, kteří se museli spokojit s horšími advokáty, u soudu většinou vyhráli. Ministerstvo vnitra doposud prohrálo 95 % sporů tohoto typu, kterých proběhlo asi kolem tisícovky.
Ale i toto široké zpřístupnění materiálů StB k relevantnímu poznání metod a praktik komunistické policie zatím příliš neprospělo. Český způsob zpřístupňování materiálů komunistické tajné policie je totiž zdlouhavý a neefektivní. Může za to především špatný zákon z roku 2002 a chybějící centrální instituce, která by se touto problematikou zabývala.
V zákoně č. 107 najdeme několik velmi závažných nedostatků. Zřejmě nejpochybnějším je způsob, kterým se vypořádává s příslušníky Státní bezpečnosti. O jejich personální spisy totiž nemůže požádat kdokoliv, ale pouze osoba sledovaná, která jejich jméno nalezne ve svém svazku. Teprve pak je jméno příslušníka StB publikováno ve zvláštním seznamu a o jeho spisy může kdokoliv požádat. Tento postup konzervuje pokřivený obraz o Státní bezpečnosti. Zatímco jména tajných spolupracovníků jsou plně zveřejněná, jména skutečných strůjců totalitního zla, příslušníků tajné policie, zůstávají ve stínu. Na seznamu agentů tak najdeme 85 tisíc jmen, na seznamu příslušníků StB je zatím k dnešnímu dni řádově pouze několik stovek jmen, řádově 200 jmen.
***