(11.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
A je pro vás opravdu tak nemožné zavázat se k tomu, že v Parlamentu nebudete hlasovat pro vojenskou základnu, kterou za zády občanů vyjednává vláda vedená Občanskou demokratickou stranou? Je pro vás opravdu tak nemožné zavázat se, že ve vzájemných vztazích se budeme chovat k sobě demokraticky jako rovný s rovným s takovou politickou kulturou, kterou od nás spoluobčané očekávají?
Dámy a pánové, politika je prý umění uchopit horké železo cizíma rukama. Někde jsem také přečetl, že snad jenom hlupák, když udělá chybu, následně tvrdí, že to byla jeho povinnost, a snaží se prý dokázat, ať to stojí co to stojí, že žádné jiné řešení nezbývalo. Proto se nenechám stavět před volbu buď-anebo a společně s vedením poslaneckého klubu Komunistické strany Čech a Moravy hodlám hledat napříč politickým spektrem toho nejlepšího kandidáta na prezidenta České republiky.
Je známo, že kdo nemá oponenta, nestojí obyčejně za mnoho. Také je známo, že nikdo z nás neví, kdo a kdy mu napíše politický nekrolog. Jsem si vědom závažnosti svých výroků, ale chci věřit, že i pro zástupce jiných stran je vztah k této zemi, národu, řeči, ke kulturním tradicím víc než stranický kabát. Jsem pro takového prezidenta, u kterého nebudu postrádat solidaritu a porozumění pro hodnoty obecně lidské, pro existenční starosti dolních deset milionů občanů této republiky. Jednou snad už musí skončit stav, kdy se neustále hledá nepřítel, kdy se zneužívá moc, kdy se vydírá ekonomicky i sociálně.
Velký myslitel české reformace Lukáš Pražský napsal, že nic z toho, co je kolem nás, není ani svaté, ani věčné. S ničím se nemusíme smiřovat a nic nejsme povinni snášet. V našem veřejném i soukromém životě není nic, před čím bychom museli ustoupit, sklonit se docela bezmocně, před čím bychom museli rezignovat. Je to přes pět století, kdy byla napsána tato myšlenka. Platila tehdy, platí i dnes.
Dámy a pánové, chci vás ujistit, že k volbě prezidenta ČR přistupuji se vší vážností. Jsem si však vědom toho, že v našem chaotickém parlamentním vesmíru hraje mnohdy náhoda větší úlohu než obecné pravidlo.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk většinou poslanců KSČM.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí senátor Barták, připraví se poslanec Paroubek. Prosím, pane senátore, máte slovo.
Senátor Karel Barták: Děkuji. Dobrý den, pane prezidente, paní Jano Bobošíková, pane Jane Švejnare, pane předsedo Poslanecké sněmovny, někteří páni ministři, milé kolegyně, vážení kolegové.
Situace během první volby se vyvinula tak, že považuji za nezbytné vás informovat o důvodu mého odchodu v průběhu třetího kola první volby.
Já jsem 30. 1. letošního roku, čili více než týden před zahájením první volby, tak bylo publikováno v Hradeckých novinách - Martin Černý napsal, že nezávislý senátor Karel Barták uvedl, že je jednoznačně pro tajnou volbu, kterou považuje za symbol demokracie. "Pokud by byla veřejná volba, odejdu ze sálu," prohlásil. Jméno kandidáta, kterému dá svůj hlas, nám však neprozradil.
Všechny ostatní spekulace, které během té doby vznikly, jsou liché. Důvodem toho, že jsem odešel ze sálu, nebyly extrasystoly, které jsem měl, a ten počet se postupně zvyšoval, když jsem potom jel domů autem, ale bylo to jasně dáno tím, co jsem deklaroval 30. 1., a to dodržím i v případě, že dnes společná schůze obou komor Parlamentu prohlasuje veřejnou volbu.
Proč jsem pro tajnou volbu v případě, že se jedná o lidech? Já si dovolím částečně citovat dopis emeritního - to znamená bývalého nebo zasloužilého - prorektora Univerzity Karlovy profesora doktora Miroslava Mihule, kandidáta věd, se kterým jsem měl to velké štěstí mezi lety 1991-94 sedět u společného stolu rozhodování, a názory, které jsem já čerpal tam u tohoto stolu, já jsem byl děkanem Lékařské fakulty v Hradci Králové, myslím si, že si toho velmi vážím, a tohoto člověka si vážím dvojnásob. Mám písemný souhlas pana profesora a dovolím si vás krátce s dopisem seznámit. Budu jej tedy krátit. Tedy dopis:
"Vážený pane senátore, domníval jsem se, že jsou na světě věci, o kterých vzdělaní lidé nejen nehlasují, ale o jejichž smyslu ani nepochybují. A teprve události posledních dní, vaše demonstrativní vystoupení při první letošní volbě prezidenta, ukazují, že tomu tak není. Dlouho zastávám přesvědčení, že je příkladem osobnostní nevyzrálosti položit komukoliv jednu ze tří otázek: Věříš v Boha? Jaký máš plat? A koho jsi volil? Takových otázek by se našlo jistě mnohem více. Dohromady tvoří to, co lze nazvat pozadím morálního kodexu. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že demokratická volba musí být kromě jiného tajná. Kdo tvrdí, že tomu tak není, nebo být někdy nemusí, snaží se odůvodňovat nedemokratický postup. Místo demokratické rovnosti a svobody podsouvá nerovnost a nesvobodu."
Promiňte mi, že se teď obrátím na své voliče ve volebním obvodě Hradec Králové a okolí. Mnozí z vás mi píšete, že chcete vidět, jak budu hlasovat, a že se bojím ukázat, koho chci zvolit. Věřte mi, že se do lesa chodit nebojím. Ale toto je princip, ze kterého neslevím. Stejně tak já jsem neseděl u toho, když vy jste volili mě, nekontroloval jsem vaše lístky, které jméno máte zakroužkováno. Nechte tuto svobodu i mně!
Dále pokračuji napsaným textem pana profesora Mihule: "Svým prohlášením na obranu tajné volby jste mně připomněl esej, kterou jsem kdysi napsal na téma Demagogie demagogů. Tam je v jednom odstavci vysvětlení, proč ovšem mnozí lidé radši drží, na rozdíl od vás, krok i ve věcech, se kterými možná vnitřně vůbec nesouhlasí, a ve jménu kolektivní radosti se morálního problému dokáží zbavit. Tady je ta odpověď. Přirozeně, že jsme na tom lépe pod ochrannými křídly jednoho postoje kolektivu. Těžší je stát v opozici, být protivný, neusměvavý, kazit obecnou pohodu.
***