(12.30 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Jména jednotlivých kandidátů jsem postupně konzultoval ve vlastní straně i s vlivnými politiky v celém politickém spektru, s pochopitelnou výjimkou Občanské demokratické strany. Stále více se ale ukazovalo, že je to Jan Švejnar, kdo má největší naději porazit současného prezidenta Václava Klause, a navíc v mnoha ohledech jsou nám jeho pohledy blízké a v každém případě nesrovnatelně bližší než postoje Václava Klause. Samozřejmě je třeba říci, že Jan Švejnar není svými názory socialista. V řadě pohledů na svět okolo nás se lišíme, ale to vidím u nadstranického kandidáta na prezidenta jako zcela pochopitelné a normální.
Naše podpora Jana Švejnara se v prvních dnech po vyhlášení jeho kandidatury dála za úsměšků některých médií a ironických poznámek, pokud jde o možnost jeho výhry. Dnes myslím mohu jménem všech sociálních demokratů prohlásit, že podpora našeho vedení a našich parlamentních klubů pro Jana Švejnara jako společného kandidáta na prezidenta ze strany sociální demokracie představovala zásadní obrat v prezidentské volbě, neboť teprve od tohoto okamžiku se Jan Švejnar poprvé ocitl v situaci reálné alternativy k Václavu Klausovi.
Sázka na Jana Švejnara ovšem obohatila i pohled veřejnosti na nás, sociální demokraty. Moderní sociálně demokratické strany mají totiž schopnost do sebe absorbovat nebo tolerantně spolupracovat se všemi nosnými myšlenkovými proudy, které společnost směřují ke společenskému smíru na straně jedné a pokroku na straně druhé. Za této situace nebyl náš návrh na kandidaturu Jana Švejnara na prezidenta republiky ničím nelogický. Způsob volební kampaně Jana Švejnara, který z naší strany vedl k doporučení jít mezi lidi, radit se s nimi a slyšet jejich problémy, pomohl k neobyčejnému zájmu o prezidentskou volbu a občanům alespoň zčásti nahradil nemožnost vyjádřit se ke kandidátům v přímé volbě, kterou jsme opakovaně v minulosti prosazovali. Bez nadsázky lze říci, že se nám společně podařilo učinit tuto volbu maximálně demokratickou, jak to jen stávající ústavní úprava umožňuje.
Podpora pro Jana Švejnara nám, sociálním demokratům, umožnila ještě jeden krok. Jako strana disponující v současné etapě se zřetelným odstupem největší podporou české veřejnosti jsme mohli opět působit i jako strana hledající celospolečenský konsensus, od politických subjektů pravostředových až po levici, která je nalevo od nás. Cítíme, že toto spojení může být někdy v budoucnosti rozumným podnětem i k jiné spolupráci než jen při prezidentských volbách, ale rozhodně již dnes přispělo k obohacení celospolečenského politického dialogu a kultury.
Sešli-li jsme se dnes k volbě, kdy vybíráme ze dvou silných kandidátů, pokládám za nezbytné, abychom vyjádřili, proč v tomto pojetí pro nás nepřichází Václav Klaus v úvahu a proč podpoříme v prezidentské volbě Jana Švejnara.
Proč tomu tedy tak je? Odpovědi jsou jednoduché.
Nechceme za prezidenta toho, kdo sliboval, že nebude zasahovat do činnosti vlády, a pak vetoval prakticky jeden zákon za druhým, pochopitelně při své deklarované nestrannosti jen sociálně demokratickým vládám. Také nechceme za prezidenta takového politika, který odmítá rovnost mezi stem poslaneckých mandátů napravo od středu a stem poslaneckých mandátů nalevo od středu. Nechceme za prezidenta toho, kdo navrhuje většinu ústavních soudců takového typu, že zcela převažuje jejich ryze konzervativně právní vidění. To dnes ostatně občané mohou poznat po posledním vyjádření Ústavního soudu i na své životní úrovni. Nechceme za prezidenta ani toho, kdo jmenoval členy bankovní rady bez konzultace s vládou, ač to kdysi sám kritizoval, a navíc jmenoval povýtce spíše ideologické vykladače ekonomických procesů než skutečné odborníky. V této instituci dnes již neexistuje velký prostor pro uplatnění názorové plurality. Zejména draho může český národ přijít odklad přijetí eura. Nemůže být podle nás prezidentem ten, kdo vystoupí těsně před volbami a vyjádří jasnou podporu jedné, to je své politické straně. Není podle nás správným prezidentem ten, kdo odmítá ústavní zvyklosti a i při neúspěchu prvně jmenovaného předsedy vlády jej znovu pověří jejím sestavením. Samozřejmě, že nechceme za prezidenta ani politika, který nechce hledat pozitiva našich spojenectví v Evropě i ve světě a utápí se v neproduktivních a neefektivních kritikách a polemikách, které evropští politikové bez rozdílu politického zaměření vnímají jako podivínství a doprovázejí je útrpnými úsměvy a ironií. Nechceme za prezidenta člověka, který vede studenou válku s nezávislou mocí soudní a ignoruje pravomocná rozhodnutí soudů.
Jinými slovy, chceme za prezidenta osobnost, která ví, že úloha prezidenta spočívá v jeho důsledné nestrannosti a korektním dodržování ústavního postavení prezidenta. Naším ideálem je prostě a jasně řečeno ústavní prezident dodržující literu i ducha ústavy naší republiky. Chceme za prezidenta člověka, který bude s námi diskutovat, radit se, propojovat a reflektovat celé politické spektrum. Chceme za prezidenta osobnost, které není třeba vysvětlovat, že sto rovná se stu. Prezidenta, o kterém předpokládáme, že nebude nadržovat žádnému politickému subjektu, o němž se důvodně domníváme, že jeho i naše pojetí zahraniční politiky si jsou blízké, směřující k plodné ekonomické, politické i kulturní spolupráci pro blaho země s co nejširším okruhem zemí světového společenství. Ano, chceme za prezidenta člověka, který snoubí odbornost, zdravou aktivitu, sebevědomí, otevřenost, ale také občanskou skromnost. Každý z vás cítí, že jediným možným vyzněním je pro nás podpořit ve volbě prezidenta republiky profesora Jana Švejnara.
Přesto bych chtěl v této fázi, která může být jasným předělem v dalším směřování České republiky, říci několik slov k Václavu Klausovi. Zcela principiálně a zásadově si jej nemůžeme přát prezidentem. Tím ale nechci říci, že je to osobnost, které by nenáležel náš plný respekt. Naopak, je jasné, že je již dnes v dějinách národa zapsán v prvém trojlístku politiků určujících tvářnost Československa i České republiky po roce 1989. Byli to Václav Havel, Miloš Zeman a samozřejmě také Václav Klaus. Každý z nich měl a má mnoho obdivovatelů i odpůrců. Každý z nich měl své přednosti i chyby.
V jednom ale Václav Klaus jejich úrovně nedosahuje - v umění odejít. Ten okamžik, zdá se, nastal. Ale obávám se, že ani vy, pane prezidente, ani mnozí s vámi spojení lidé si to dosud neuvědomujete.
Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové, vše, co jsem měl na srdci, již bylo řečeno. Dovolte mi tedy závěrem již jen dodat: hlas České strany sociálně demokratické v prezidentských volbách patří Janu Švejnarovi. (Potlesk v části sálu.)
***