(11.10 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Domnívám se, že nejefektivnější postup by skutečně byl spojení do jedné operace, ale to, že operace se k sobě mají přiblížit, a to i velitelsky, je jednomyslný názor členů Severoatlantické aliance. Je to i v dokumentech, které byly z jednání ministrů obrany přijaty.
Domnívám se tedy, že tímto krátkým závěrečným vystoupením jsem doufám vysvětlil všechny sporné body alespoň pro toho, kdo vysvětlení je schopen a ochoten přijmout.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za závěrečné slovo panu ministrovi obrany. Pan zpravodaj nemá zájem.
Přistoupíme k rozpravě podrobné. Nemám do ní žádnou přihlášku. Pan zpravodaj se hlásí pravděpodobně s návrhem na usnesení.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane premiére, vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, jenom stručně.
V obecné rozpravě vystoupili poslanci Alexander Černý, Miroslav Grebeníček, Vilém Holáň, Václav Exner a Petr Nečas. Většina z nich vystoupila dvakrát. Nepadl žádný návrh, o kterém bychom měli hlasovat kromě návrhu, který doporučuje výbor pro obranu a bezpečnost, se kterým vás nyní seznámím: "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovuje souhlas s návrhem na vyslání kontingentu speciálních sil rezortu Ministerstva obrany do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu v průběhu roku 2006 v počtu do 120 osob na dobu do 6 měsíců ode dne vyslání."
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Má někdo jiný návrh nebo má žádost vystoupit v podrobné rozpravě? Není tomu tak. Končím i rozpravu podrobnou. Je zájem o závěrečné slovo? Není.
K hlasování o návrhu usnesení, který se týká vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky, je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, a to podle článku 39 odst. 3 Ústavy České republiky. Už máme potřebný počet poslanců nastaven. Ještě vás všechny jednou odhlásím. Požádám vás o novou registraci. Přihlaste se svými identifikačními kartami.
O návrhu, který zpravodaj přečetl, budeme hlasovat v hlasování pořadové číslo 335. Věřím, že všichni, kteří mají zájem, jsou přítomni v sále.
Zahájil jsem hlasování. Ptám se, kdo je pro přijetí takového usnesení. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 335 z přítomných 169 poslanců pro 127, proti 39. Návrh byl přijat. Usnesení tedy bylo přijato.
Končím bod 179. Děkuji panu ministrovi obrany, děkuji zpravodaji. Budeme pokračovat v pořadu schůze.
Ještě předtím, než přistoupíme k jednotlivým bodům dnešního jednání, projednávání návrhu zákona zamítnutého Senátem nebo návrhů zákonů vrácených Senátem, na žádost předsedy Senátu rozhodneme o vystoupení jednotlivých senátorů, kteří budou uvádět to, co Senát s jednotlivými návrhy udělal. Jsou to tito senátoři: Ivan Adamec, Ivo Bárek, Karel Barták, Pavel Eybert, Jiří Nedoma, Luděk Sefzig, Vladimír Schovánek, Rostislav Slavotínek, Jiří Stodůlka, Josef Vaculík a Jaromír Volný.
Ptám se, kdo souhlasí s vystoupením jmenovaných senátorů.
Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 336. Ptám se, kdo je pro. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 336 z přítomných 169 pro 146, proti 2. Souhlasili jsme s vystoupením jednotlivých senátorů.
Prvním návrhem, který takto projednáme, je bod
3.
Návrh zákona o provádění referenda a o změně některých zákonů
(zákon o provádění referenda)
/sněmovní tisk 915/3/ - zamítnutý Senátem
Usnesení, jímž Senát zamítl tento návrh zákona, bylo rozdáno jako sněmovní tisk 915/4. Vítám mezi námi pana senátora Jiřího Stodůlku. Zároveň pan ministr Zářecký již také zaujal místo u stolku zpravodajů.
Prosím, aby se za navrhovatele k usnesení Senátu o zamítnutí tohoto návrhu právě vyjádřil pan ministr Zářecký. Potom budeme pokračovat v jednání. Prosím, pane ministře.
Ministr a předseda Legislativní rady vlády ČR Pavel Zářecký: Vážený předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, mé vystoupení bude velice stručné. Jistě víte, že tato Poslanecká sněmovna odhlasovala ústavní zákon o referendu a odhlasovala také prováděcí zákon, který upravoval postupy, jakými má k referendu dojít. K oběma dvěma zákonům zaujal Senát negativní stanovisko. Diskusi jsem byl přítomen.
Vyplývá z toho tento důsledek. Vzhledem k tomu, že k ústavnímu zákonu je třeba souhlasu obou dvou komor, tak samozřejmě bez souhlasu s tímto ústavním zákonem nelze hlasovat pozitivně o prováděcím zákonu. Důvody jsou v podstatě dva. Začnu důvodem, který je méně významný, nicméně je. I v případě, že by takový zákon byl odhlasován, tak by žádné referendum nemohlo býti konáno. To je důvod praktický a věcný. Šlo by tedy zřejmě o jistý případ obsoletní normy. Druhý důvod je daleko závažnější, protože v případě prováděcího zákona je tam druhá část, kterou se novelizuje zákon o Ústavním soudu. Tato novela předpokládá změnu ústavy, která byla provedena v ústavním zákoně. Jelikož ústavní zákon přijat nebyl, nezbývá mi, než z hlediska právního doporučit pouze to, aby se Sněmovna ztotožnila se stanoviskem Senátu.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi Zářeckému. Ptám se, jestli se chce za Senát k tomuto zákonu vyjádřit pan senátor Stodůlka.
Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jakkoliv referendum bývá označováno za prvek přímé demokracie, nemyslí si to všichni teoretici politiky. Přímá demokracie v podobě známé z antiky, ale i z obecních shromáždění ve Švýcarsku je totiž založena na diskusi občanů shromážděných na jednom místě a naslouchajících vzájemně svým argumentům. Referendová demokracie je čímsi trochu jiným. Je rozhodováním anonymních jednotlivců vystavených nikoliv argumentům a protiargumentům spoluobčanů, ale zejména vlivu masmédií. Je přitom značný rozdíl mezi touto formou realizovanou výběrem těch, kteří rozhodují, a rozhodováním ve věci. To, že jsem schopen vybrat si někoho, koho považuji za dostatečně kompetentního a informovaného, aby rozhodl o určitém problému, neznamená, že jsem schopen o tomto problému rozhodnout sám. To je podstata klasických zdůvodnění zastupitelské demokracie. Referendum představuje mechanismus rozhodování většiny, která se vyjádří ano, ne. Odpadá tak možnost vyjednávání mezi různorodými sociálními zájmy, možnost kompromisu. Hlasováním je rozhodnuto.
Proto je referendum kritizováno z pozic konsensuální demokracie snažící se dosáhnout rozhodování na bázi co nejširší shody různých menšin. Součástí konsensuálního modelu demokracie se referendum stává jen tehdy, když má povahu referenda ratifikačního, tj. potvrzení rozhodnutí parlamentu či vlády. Pouze v této situaci je totiž kombinována většina parlamentní s většinou občanů.
Tím jsme u jádra problému. Jakkoliv totiž byla předmětem parlamentního jednání řada návrhů ústavních zákonů o referendu, byly si všechny podobné. Vždy mělo jít o zásadní otázky veřejného zájmu. Typů referend je ale celá řada. Může jít o referendum potvrzující změny ústavy, referendum potvrzující přijetí kontroverzního zákona, referendum, v němž jsou přijímány ústavní či běžné zákony namísto parlamentu, referendum rozhodující o otázkách podobných vstupu do Evropské unie, referendum konzultativní, nebo třeba o lidovou iniciativu, která vládu nebo parlamentu zavazuje zabývat se předneseným problémem.
***