(16.10 hodin)

Poslanec Miroslav Krajíček: Děkuji vám, pane místopředsedo, za slovo.

Vážené kolegyně a kolegové, projednáváme zde další návrh speciálního zákona o veřejných neziskových ústavních zařízeních a o změně některých zákonů, sněmovní tisk 810. Debatu o tom, že za předkládání návrhů zákonů je odpovědná zejména vláda, jsme tady vedli již mnohokrát. Bylo pro mě nemilým zjištěním, že tento návrh zákona, který tak zásadním způsobem zasahuje do systému zabezpečování a poskytování zdravotní péče občanům, předkládá skupina poslanců a ne samotná vláda, jejíž základní povinností by měla být zodpovědnost za zákony, které jsou za dobu jejího vládnutí přijaty.

Kolegyně a kolegové, přihlásil jsem se do rozpravy právě proto, že projednávání tohoto návrhu zákona je provázeno nestandardními kroky a událostmi, které si zaslouží přinejmenším naši pozornost. Dovolte mi, abych vám sdělil několik svých osobních postřehů, které s tímto návrhem zákona souvisejí. Snad, možná, u některých z vás, pokud mi budete věnovat poměrně krátký čas svou pozornost, to povede k přehodnocení vašeho dá se říci, že předem přijatého, či možná snad oktrojovaného postoje k právě projednávanému návrhu.

O čem tedy svědčí tento návrh zákona? Pro občany je tento návrh zprávou, která usvědčuje vládu nejen současnou, ale i všechny předcházející vlády sociální demokracie a její ministry, že v resortu zdravotnictví přijímá pouze udržovací, mohu říci jen kosmetické kroky populistického charakteru, které problematiku zdravotnictví neřeší, ale vůči veřejnosti jsou prezentovány jako razantní opatření, která problémy zdravotnictví řeší okamžitě, zejména vzhledem k potřebám a zájmům pacientů. Takovou zprávu musím označit za zavádějící a falešnou, protože přijímání opatření a provádění úprav systému vedením ministerstva ukazuje, že zájem pacientů je současným vedením ministerstva zcela opomíjen, ale o to více prezentován v médiích, pokud se k tomu naskytne jakákoli příležitost.

Co předcházelo předložení návrhu zákona o veřejných neziskových ústavních zařízeních? Paní ministryně Emmerová byla vždy zastáncem výrazně vyšších zásahů státu do systému zdravotnictví, tedy jeho postátnění. S touto myšlenkou na vládě nezískala její přímou podporu, protože vláda si velmi silně uvědomovala choulostivost tohoto záměru a jeho neobhájitelnost nejen před odbornou veřejností, ale zejména i před samotnými občany. Přesto toto směřování ve vývoji zdravotnictví bylo sympatické, o čemž svědčí to, že koncepce zdravotnictví předkládané paní ministryní nebyly vládou nikdy jednoznačně zamítnuty, ale pouze jí byly vráceny k dopracování. Ovšem na dopracování této koncepce již vláda potřebný čas paní ministryni neposkytla.

Proč již v tomto období vznikla myšlenka, že je nezbytně nutné náš právní řád obohatit o instituci veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení, je nabíledni. Všichni si zajisté vzpomínáte, jaká kritická finanční situace panovala takřka ve všech nemocnicích po roce 2000, kterou vláda nebyla schopna racionálně řešit. Míra neochoty vést odbornou a zejména věcnou diskusi k problémům ve zdravotnictví takřka všech jejích ministrů nemá obdoby a já sám jsem přesvědčen, že takový postoj vlády je nepřijatelný a nezaslouží si jej nikdo, a nejméně občané a zejména potenciální pacienti. Ministři, kteří projevili vůli zahájit věcnou debatu o zdravotnictví, byli však vždy bezprostředně ze své funkce odvoláni.

Všechny vlády sociální demokracie situaci v resortu zdravotnictví nikdy neřešily, ale pouze hledaly jakási administrativní opatření formou dalších a dalších regulací, která pouze umožňovala odložení termínu, kdy již nebude možné dalšími opatřeními situaci ve zdravotnictví zvládnout. Vláda hledala nějaký způsob, jak by se tohoto horkého bramboru zbavila a nenesla přímou odpovědnost za zadlužené nemocnice, a řešení se samozřejmě našlo. Vláda došla k závěru, že se zadlužených nemocnic zbaví a tímto krokem přenese odpovědnost na někoho jiného, nejlépe na své politické soupeře. Jak se rozhodla, tak také učinila prostřednictvím zákona č. 290/2002 Sb. převedením nemocnic, které byly státními příspěvkovými organizacemi, do majetku krajů, popřípadě obcí, a to jako příspěvkové organizace krajů nebo obcí od 1. ledna 2003. Takový přístup nemohu považovat za chytrý, ale jen za vychytralý a jedním dechem dodávám, že tento postup považuji přímo za zbabělý a neodpovědný vůči občanům.

Dovolím si trošku krkolomný příměr. Pokud byste se například rozhodli v této logice zahrát si mariáš o peníze s tím, že nebudete respektovat zájmy ostatních hráčů, kteří s vámi sedí u karetního stolu, tak raději hru ani nezačínejte, položte své peníze na stůl a jděte dělat něco jiného. Ušetříte nejen sebe, ale i ostatní hráče mnoha nepříjemných pocitů a zklamání.

Kraje tak získaly přes svůj nesouhlas do svého majetku zadlužené nemocnice, včetně odpovědnosti za jejich další existenci. Dá se říci, že k tomuto nechtěnému dítěti kraje přistoupily zodpovědně a začaly se k nemocnicím chovat jako skutečný vlastník. Krajské úřady a jejich zastupitelstva hledaly možnosti nápravy neutěšeného stavu a přijímaly různá opatření, která vedla ve většině případů ke zlepšování situace.

Kraje získaly nemocnice do svého majetku jako příspěvkové organizace. Tato forma je však pro zdravotnická zařízení nevhodná, což konstatuje i důvodová zpráva projednávaného návrhu zákona. Dnešní forma příspěvkové organizace nezajišťuje dostatečnou odpovědnost a pružnost managementu, transparentnost hospodaření ani motivaci k vyrovnané nebo ziskové účetní bilanci. A jak se ukazuje u nemocnic, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví, je to doprovázeno nedostatečným dohledem zřizovatele a úplně schází odpovědnost vlastníka, jak nám dokládá kontrolní nález Nejvyššího kontrolního úřadu číslo 05/06 o kontrole ve Fakultní nemocnici Motol z 31. října loňského roku. Zejména proto přijímaly kraje jako odpovědný vlastník zdravotnických zařízení rozhodnutí o transformaci nemocnic z příspěvkových organizací krajů na obchodní společnosti.

Zahájení transformace nemocnic na obchodní společnosti vyvolalo nevoli a možná i zděšení u vlády, která by tímto krokem ztratila velký prostor pro uplatňování svého mocenského vlivu a regulací v nejvýznamnějším segmentu poskytování zdravotní péče, kterým prochází největší objem finančních prostředků - cca 200 miliard Kč ročně. To je podle mého názoru hlavní důvod pro předložení tohoto návrhu speciálního zákona, který nejen umožňuje vznik nové formy neziskové organizace, ale vrací zdravotnická zařízení do vazalského postavení vůči Ministerstvu zdravotnictví.

Předkladatelé zákona mají evidentně pocit a snaží se nás v důvodové zprávě přesvědčit, že svěřením zdravotnických zařízení do kompetence krajů jsou tato vystavena neskutečnému ohrožení, neboť hovoří o tom, že kraje nejsou nikterak odpovědné za závazky nemocnic a pacienti tak jsou vystaveni každodennímu ohrožení z "krachu" těchto zařízení. Jedná se však pouze o účelové tvrzení, protože nikdo z nás nezná jediný případ, kdy by k takovému krachu došlo.

Samozřejmě pokud by předkladatelé sledovali pouze možnost provozovat zdravotnická zařízení v právní formě veřejného neziskového zařízení, tak bych tady ani nedržel svou řeč. Jenže tomu tak i přes ujišťování předkladatelů, pana ministra a všech stoupenců tohoto návrhu zákona není. Tento návrh ve skutečnosti je návrhem, který zahajuje zestátnění českého zdravotnictví nebo, chcete-li, jeho znárodnění bez náhrady.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP