(12.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
A já půjdu ještě dále a dovolím si říci, že na přijetí takového zákona musí mít zájem i každý poctivý a slušný, ke svým zákona dbalým voličům odpovědný lidovecký poslanec, unionista nebo člen poslaneckého klubu ODS.
Situace, kterou chce předkládaný zákon řešit a překonat, je totiž pro občany až příliš vážná. My všichni zde jistě víme, že není náhodou ani pouze zásluhou jednotlivých selhání, ale také výsledkem dlouholeté neodpovědnosti Parlamentu. A já si troufám otevřeně říci, že i výsledkem určité záměrné politiky některých významných skupin a politických uskupení nedávné minulosti, že Česká republika zaujímá ve světových žebříčcích zkorumpovanosti velmi nelichotivé postavení. Postavení země, kde korupce velmi vážně postihuje obyvatelstvo, deformuje podmínky podnikání a kde prorůstá politikou a bují ve všech oblastech života. Zákon o majetkových přiznáních tak projednáváme v kritické době, kdy české společenské a ekonomické prostředí vykazuje příznaky jednoho z nejzkorumpovanějších států v Evropě a kdy se republika svou kulturou v oblasti podnikání a výkonu státní moci posunula na úroveň některých rozvojových zemí. Denně se nám dostává prostřednictvím médií a podání občanů důkazů a informací o tom, jak ničivě dopadá korupce na společenské vztahy. Ztráty ze snížené funkčnosti veřejné správy i přímé ekonomické ztráty způsobené pochybným zadáváním veřejných zakázek a velkou hospodářskou kriminalitou i organizovaným zločinem dosahují podle kvalifikovaných odhadů výše sta miliard ročně, a to v době, kdy se nejsilnější vládní a spolu s ní i nejsilnější pravicové straně zdá rozpočtové navýšení i pouhých 12 miliard ve prospěch rodin s dětmi mnoho.
Přijetí zákona o majetkových přiznáních tedy je a mělo by být prvořadou prioritou této a každé po ní následující vlády, chce-li být taková vláda považována za demokratickou a k poctivým občanům slušnou vládou. Logicky pak každá strana a každý, kdo by bránil přijetí takového zákona, se nemůže vyhnout podezření, že se úmyslně staví proti průhlednosti ekonomického prostředí a že chce z ostatních či jiných zištných pohnutek zabránit zprůhlednění výkonu veřejné správy a vládnutí.
Doufám, že se snad všichni můžeme shodnout na jedné nesporné věci. Etické kodexy pro poslance, zastupitele, podnikatele nebo státní úředníky jsou sice pěkná věc, ale co se týče ekonomické a politické korupce a velké hospodářské kriminality, nejlepší prevencí a skutečně funkčním nástrojem obrany demokratické společnosti zde může být jen zákon. To, že takovým zákonem by v této oblasti měl být také a především zákon o přiznání velkého majetku, plyne z obecně přijaté zkušenosti, kterou jeden z českých politiků kdysi výstižně formuloval, pokud jej parafrázuji, slovy, že o peníze a majetek tu jde a vždy až v první řadě.
Velmi věcně a racionálně, dámy a pánové, v podstatě navrhované formy předkladatelé zákona, a patřím mezi předkladatele, vycházejí z toho, že majetková přiznání a zákonná povinnost prokazování způsobu nabytí velkého majetku a příjmů nejsou v civilizovaném světě v tržních ekonomikách ničím neobvyklým. Právě naopak, institut majetkového přiznání a prokazování legality velkých příjmů jsou účinným prostředkem k tomu, jak chránit občany a stát před velkou kriminalitou, organizovaným zločinem a před prorůstáním korupce a organizovaného zločinu do veřejné správy, do policie a justice. Nikdo z podnikatelů a nikdo ve veřejné správě, policii, justici a dalších prostředí, kdo nabývá majetek a své příjmy legálně, tedy nemusí navrhovaný zákon pociťovat jako újmu. Právě naopak.
Čas pokročil a problémy, se kterými se dnes v oblasti velké hospodářské kriminality a korupce potýkáme, jsou o to větší, ekonomické ztráty, a dokonce i ztráty na životech o to tíživější, oč méně bylo až dosud v Parlamentu politické vůle konat. Je tu dluh Parlamentu a politických stran k občanům, který by měl být ve skutečně demokratické zemi vyrovnán.
V této souvislosti také s plnou odpovědností tvrdím: Pokud u nás takový zákon dosud neexistuje a pokud nebyl za celých 15 či 16 let tzv. ekonomické transformace žádnou z vlád předložen, pak to nemělo a ani dnes nemá své důvody v naivitě nebo nevědomosti. Naivní jistě mohli být v oněch počátcích, kdy vládní ekonomové zahájili svůj pověstný útěk před právníky, lidé jazykově nevybavení a neobeznámení s fungováním tržní ekonomiky. Nikoli vláda a poslanci. A už vůbec k naivním a neznalým nemohl patřit klíčový politik tzv. ekonomické transformace, který se proslavil výrokem o tom, že nedokáže rozlišit čisté a špinavé peníze. Právě on jako spoluautor fundované předlistopadové práce o buržoazních ekonomických teoriích, který i studijně pobýval v zemích s vyspělým trhem a dostával odtud i další poznatky, nemohl nevědět, k čemu povede zhasínání světla při financování jeho vlastní strany a při kuponové a jiné privatizaci. Naivní jistě nebyli ani jeho nástupci v čele českých vlád, kteří slovy vyzývali k boji s černou ekonomikou, korupcí a klientelismem, ale v praxi uhýbali před plněním slibů daných občanům a uzavírali smluvně opoziční bloky s cílem pokračovat ve starém korupčním a pro zemi škodlivém stylu vládnutí.
Dnes vedeme diskuse o tom, jak snadno bylo a je možné s pomocí nesplacených bankovních úvěrů, ale i s pomocí Pozemkového fondu a dalších institucí zbohatnout na úkor občanů, obcí a státu a stát se přes noc multimilionářem nebo i vlastníkem miliardových majetků. Podivujeme se nad tím, jak hluboko se zažrala korupce do prostředí veřejné správy, do systému zdravotnictví, jak hluboko pronikla do policie. Sledujeme stále nové a nové kauzy, ze kterých vyrůstá podezření na selhání justice a ze kterých veřejnost dovozuje, že v této zemi neexistuje rovnost občanů před zákonem ani včasný nebo spravedlivý postih závažného kriminálního jednání.
Vážené dámy a pánové, pokud chceme být slušní ke svým spoluobčanům a pokud skutečně pociťujeme odpovědnost k nim a k republice, pak to můžeme dnes dát najevo tím, že se vyslovíme pro navržený zákon.
***