(17.40 hodin)
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, páni ministři, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych vás seznámila s usnesením číslo 273 z 41. schůze ze dne 2. listopadu 2005 k vládnímu návrhu na vydání zákona o pomoci v hmotné nouzi, sněmovní tisk 1063.
Po odůvodnění náměstka ministra práce a sociálních věcí Petra Šimerky, zpravodajské zprávě poslankyně Aleny Páralové a po rozpravě výbor pro sociální politiku a zdravotnictví doporučuje Poslanecké sněmovně, aby zamítla vládní návrh na vydání zákona o pomoci v hmotné nouzi, sněmovní tisk 1063.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, paní poslankyně. Registruji vaši přihlášku do obecné rozpravy, kterou nyní otevírám. Máte slovo, protože žádnou jinou přihlášku nemám, ale registruji další kolegy. Slovo má paní poslankyně Alena Páralová, dalším přihlášeným je pan kolega Říha, poté pan kolega Koníček.
Poslankyně Alena Páralová: Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, jako zpravodaj Sněmovny jsem vás před chvílí seznámila s tím, že výbor pro sociální politiku a zdravotnictví návrh zákona o životním a existenčním minimu i zákona o pomoci v hmotné nouzi odmítl. Poslanci Občanské demokratické strany hlasovali pro odmítnutí všech tří spolu souvisejících zákonů. Dovolte mi, abych zde vysvětlila postoj Občanské demokratické strany.
Stejně jako pan ministr Škromach a odborníci z ministerstva, i my se velmi poctivě zabýváme problematikou, kterou zákony o životním a existenčním minimu a o pomoci v hmotné nouzi upravují. Zákony se totiž zabývají tzv. chudinskými dávkami. Chudinské dávky se vyplácejí lidem, kteří mají buď velmi nízký příjem, nebo nemají žádný příjem. Zabýváme-li se tímto zákonem, rozhodujeme o životech statisíců lidí, kteří se pohybují na hranici chudoby nebo pod hranicí chudoby. Na jedné straně je potřeba pomoci lidem, kteří se dostali na dno, na druhé straně je třeba se snažit o to, aby sociální dávky nebyly zneužívány. Máme jistě všichni na paměti, že pomoc společnosti je utvářena solidaritou všech občanů, že zásahy státu do vývoje ekonomiky uplatněním nepřiměřených přerozdělovacích procesů ve svých důsledcích vždy směřují k omezení svobody jednotlivce. K hledání optimální míry sociální solidarity se nedá přistupovat jinak než s pokorou a odpovědností. Lidé žádají o chudinské dávky ve chvílích, kdy procházejí těžkými životními zkouškami. Asi se shodneme na tom, že každý osudem znevýhodněný člověk má mít právo na úctu a důstojnost a na svobodné rozhodování o vlastním osudu.
Občanská demokratická strana principiálně nemá nic proti zpřísnění nebo zpřesnění pravidel vyplácení chudinských dávek, ale je třeba vždy se mít na pozoru, abychom se nedostali do nebezpečné spirály přeregulování, nadměrné kontroly, nadměrného testování. Obávám se, že až sem ty návrhy, možná dobře míněné, došly. Zákony nepřinášejí žádnou převratnou systémovou změnu, a přesto obsahují celou řadu problémů a nejasností.
Sociální systém je třeba vytvářet s důrazem na koncepční a dlouhodobá řešení. Na druhé straně je stále živým, stále se měnícím systémem, který musí citlivě a rychle reagovat na aktuální jevy ve společnosti. Obávám se, že vláda už několik let spí a dostatečně citlivě nereaguje na zvyšující se dlouhodobou nezaměstnanost a s tím spojené zneužívání sociálních dávek. Otázkou je, zda máme profesionální využívání sociálního systému a čerpání dávek nazvat zneužíváním, nebo zcela logicky chladným ekonomickým kalkulem.
Zatímco výše některých dávek státní sociální podpory, např. dětské přídavky, je závislá na výši příjmů, chudinské dávky jsou dávky, jejichž výše je závislá i na majetku žadatele o dávku. Výsledkem posuzování majetku jsou často neskutečně ponižující procedury, kdy sociální pracovnice jsou nuceny šmírovat po bytech a hledat, zda rodiny mají, či nemají nadstandardní zařízení, které by mohly prodat. Testování na majetek je neskutečně drahé, protože je administrativně náročné, vyžaduje shromažďování všemožných potvrzení, čestných prohlášení, výpisů z katastrů nemovitostí, drahé doručování všech možných rozhodnutí úřadů atd. Přitom se mnohé dá obejít a zastřít, a pracovnice úřadů si často stěžují na svou bezmocnost proti zneužívání dávek.
Co tedy vytýkáme návrhům? Systémově postrádáme větší propojení vyplácení chudinských dávek a systému veřejně prospěšných prací. Je zde několik úskalí. Peníze na aktivní politiku zaměstnanosti jsou součástí státního rozpočtu a záleží na vládě, kolik peněz na veřejně prospěšné práce uvolní. Úřady práce stále bojují s nedostatkem finančních prostředků na veřejně prospěšné práce. Peníze na veřejně prospěšné práce jsou státní, ale veřejně prospěšné práce vykonává samospráva a stát nijak neovlivní, tedy nemůže samosprávě výkon těchto prací nařídit. Obzvlášť velká města, která úklidové a ostatní práce většinou zadávají komerčně, nechtějí smlouvy o veřejně prospěšných pracích uzavírat. Pro obce to totiž znamená uzavření normálního pracovního poměru, tedy včetně přihlášení se na okresní správu sociálního zabezpečení, proškolení bezpečnosti práce, vybavení ochrannými pomůckami atd. Mnohdy se stane, že zaměstnanec je v pracovním procesu dva dny, někdy prodá ochranné pomůcky, lépe řečeno je ukradne. Zde je systémová změna potřebná - a zákon na ni nereaguje.
S tím vším úzce souvisí romská otázka, protože větší část Romů nemá práci a někteří Romové sami v poslední době čím dál více volají po práci - alespoň u mě se neustále po práci shánějí.
Myslím, že veřejně prospěšná práce je institut, kde by mohli lidé, kteří dlouho práci nemají a ztratili pracovní návyky, a lidé, kteří jsou de facto nezaměstnatelní, začít. Je třeba vzít v úvahu i nastavení chudinských dávek na Slovensku, které je výrazně nižší než úroveň těchto dávek v České republice.
Zde se nám rýsuje problém, který může být dle názoru odborníků na sociální politiku z komunální sféry právě v oblastech s nejvyšší nezaměstnaností v budoucnu větší hrozbou než nerealizovaná důchodová reforma.
Dalším problémem je propojení chudinských dávek se systémem státní sociální podpory, lépe řečeno nepropojení. Klienti sociálního systému obíhají úřady, systém se prodražuje. Když už se vynakládá 2,5 miliardy korun z peněz daňových poplatníků, bylo by jistě vhodné, aby došlo k těsnějšímu propojení těchto dvou systémů. Čeká nás stárnutí populace a s tím spojené vyšší nároky na sociální služby.
Zákon o sociální potřebnosti, který zavedl testování majetku, je z roku 1991. Zavedl kontroly majetkových poměrů rodiny, zavedl ono šmírování lidí. Tento zákon byl právě proto v Občanské demokratické straně - uvnitř - vždy předmětem kritiky. V poslední době jsme došli k závěru, že bude vhodnější zastavit ponižující vykazování majetku, testovat pouze příjmy a tím systém zjednodušit. Stačí přece nastavit sociální dávky tak, aby se vyplatilo pracovat, a pak není tak přehnaná a drahá kontrola potřebná.
Politika vlád sociální demokracie je politikou zákazů, příkazů a sankcí a tato politika zákazů, příkazů, kontrol a sankcí prodražila správu státu a poslala stovky tisíc lidí na dlažbu. Nedomyšlený zákon o hmotné nouzi je pošle dále do chudoby a ponížení. Jsem o tom přesvědčena.
Chtěla bych vzkázat panu ministrovi, že se neřídím žádnou politickou kalkulací, když podávám návrh na jeho zamítnutí.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Páralové. Prosím nyní pana kolegu Říhu, po něm bude mluvit pan poslanec František Koníček.
***