(9.40 hodin)
(pokračuje Musílková)
Ministerstvo pojišťovně dokonce pohrozilo nucenou správou, pokud se pojišťovna nebude v této věci řídit příkazy Ministerstva zdravotnictví, ale cenovými předpisy. Nejvyšší soud však rozhodl, že pojišťovna měla pravdu, přesto byla za svůj postoj dva roky při každé příležitosti nevybíravě napadána. Jak je možné, že stačí, aby správní úřad či jeho představitel cokoli označil za protiprávní, a nikoho již nezajímá, zda je to vůbec pravda?
Pan doktor Rath často užívá k dokladování mé zločinecké povahy kauzu Preciosa. Opírá se přitom o šetření policie. Jak jistě víte, vyšetřovatel pan Hroch se z podnětu České lékařské komory zabýval prodejem cenných papírů společnosti Preciosa, k němuž Všeobecná zdravotní pojišťovna z rozhodnutí své správní rady a sboru zástupců, jak jsem tady již říkala, přistoupila proto, aby získala peníze na zvýšení úhrad za zdravotní péči. Pan Hroch se neobtěžoval zjistit, že tyto cenné papíry dostala pojišťovna na základě usnesení vlády bezúplatně do svého rezervního fondu. Ne, vzal za prokázané tvrzení České lékařské komory, že pojišťovna si koupila cenné papíry, i když neměla na úhradu zdravotní péče. Stejnými postupy pan Hroch vyfabuloval usnesení vyšetřovatele o mé vině a trestu. Opět se nabízí otázka: Kde je ústavou zaručované právo na spravedlivý proces? Kde je ústavou zaručené právo na to, aby o vině a trestu rozhodl pouze a výlučně nezávislý soud?
Opakujícím se a velmi oblíbeným tématem pana dr. Ratha je systém IZIP a role pojišťovny při jeho rozšiřování. Roční poplatky za jednoho klienta IZIPu činí něco kolem stokoruny, což je srovnatelné s bankovními poplatky. Ale o tom mluvit nechci, neboť výroky pana doktora na adresu pojišťovny jsou předmětem soudního řízení. Přesto, anebo právě proto neváhal přijmout funkci ministra a pak jako účastník tohoto soudního řízení, jímž dosud nepřestal být, využívá svého nového postavení k opatřování podkladů prostřednictvím kontroly a nuceného správce. Proto se ptám, zda je správné, aby ministr mohl využívat poznatků z nucené správy a státní kontroly ve své vlastní při. (Poslanci ODS tleskají.)
Bylo by možné poukázat na další případy. Nechci jimi snižovat vaši pozornost. Chci však poukázat na obecný právní princip, to je, zda průchod práva lze zjednávat protiprávními prostředky. Jedinec může v souboji se státní mocí zvítězit jen tehdy, pracuje-li státní moc podle stanovených pravidel a podle zákona. Pokud se moc řídí tím, že účel světí prostředky, klidně pošlapává ústavní princip, ale má výsledky, jedinec mnoho naděje na vítězství nemá. Ze společenského hlediska to ale příliš bezpečné není, obecnou spravedlnost to diskvalifikuje zcela. Za těchto okolností se nelze divit výhradám k průchodnosti a vymáhatelnosti práva v České republice. A to je špatný signál pro každého občana, pro každý podnik i pro každou instituci.
Ministr pojišťovně vytýká, že ve své vlastní působnosti nesprávně rozhoduje, s kým uzavře smlouvu o poskytování péče. Cudně však pomlčel o tom, že základní síť smluvních zdravotnických zařízení byla nastavena již v roce 1992 a v letech následujících, kdy tehdejší právní úprava zákona č. 551 pojišťovně ukládala kontraktační povinnost. Také pomlčel o své vlastní roli, tehdy ovšem roli lobbisty, kterému se podařilo u ministra Fišera dosáhnout takového textu rámcových smluv, které nedávají šanci zdravotním pojišťovnám síť regulovat, natož aby umožňovaly smlouvu vypovědět. Obdobná situace byla i u tzv. úhradových vyhlášek, které rovněž pocházejí z valné části z jeho autorské lobbistické dílny.
V současné době však již nemusí lobbovat, může rovnou rozhodovat. O tom nezpochybnitelně svědčí ministrův postup při přípravě novely seznamu zdravotních výkonů. Je rozhodnut vydat ji za každou cenu. Neakceptuje ani zásadní připomínky k průběhu této novely ministra financí, ministra obrany, ministra vnitra, ministryně informatiky, ministra práce a sociálních věcí, místopředsedy vlády Jahna, Středočeského kraje, Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče, Českomoravské konfederace odborových svazů, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů o tom, že novela jde nad rámec zmocnění v zákoně a že je tento postup diskriminační vůči nelékařským profesím.
Jinak než za demagogická nelze označit slova, že pojišťovna rozhoduje, kdy a jaké regulace na poskytnutou péči uplatní. Není to tak dávno, kdy byly všechny sdělovací prostředky plné prohlášení Ministerstva zdravotnictví, že pojišťovna porušuje zákony tím, že chce použít jiné regulace, než které byly dohodnuty v dohodovacím řízení nebo stanoveny úhradovou vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Je zcela logické, že dohodnuté regulace jsou bezzubé právě proto, že s nimi musí souhlasit zdravotnická zařízení, a proto také nevedou k potřebnému cíli.
Markantně se stanovisko Ministerstva zdravotnictví o neoprávněnosti pojišťovny regulovat projevilo v souvislosti s tzv. regulací na maximální cenu bodu. Do povědomí se tato kauza dostala jako spor VZP se záchrankami. Pojišťovna tehdy tvrdila v souladu se stanoviskem Ministerstva financí, že veškeré úhradové mechanismy podléhají cenové regulaci podle zákona o cenách. Ministerstvo zdravotnictví tvrdilo opak, zřejmě proto, že ve svých úhradových vyhláškách tuto cenovou regulaci obcházelo. Po dobu dvou let, jak jsem tady říkala, byla pojišťovna skandalizována v médiích a byla vystavena masivnímu nátlaku Ministerstva zdravotnictví spojenému i s pohrůžkou nucené správy. Pojišťovna těmto tlakům odolala a držela se svého právního názoru, který uplatnila i u soudu. V těchto dnech jsme se dočkali satisfakce, protože náš právní názor, a také názor Ministerstva financí, byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu.
Druhým příkladem je tzv. regulace dle zdravotně pojistného plánu podle § 17 odst. 14 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Není to tak dávno, kdy se tato Sněmovna zabývala zdravotně pojistným plánem na rok 2004. Zejména členové výboru pro sociální politiku a zdravotnictví si jistě vzpomenou, jak masivním lobbistickým tlakům byli vystaveni v souvislosti s regulacemi v tomto plánu uvedenými. Přitom šlo o opatření, která měla zajistit zákonným způsobem, aby rozpočet veřejného zdravotního pojištění byl vyrovnaný. Použití regulací dle § 17 odst. 14 zákona o veřejném zdravotním pojištění je ovšem podmíněno existencí schváleného zdravotně pojistného plánu. Ptám se: Byly tyto regulace důvodem, proč byl návrh plánu vládou stažen z projednávání? A říká David Rath pravdu, že pojišťovna rozhoduje, kdy a jaké regulace na poskytnutou péči uplatní? Na tuto otázku odpovídám, že ne. Lze to doložit uvedenými příklady zásadních regulací na maximální cenu bodu a regulací dle zdravotně pojistného plánu.
Ministr chtěl ve svém projevu zřejmě hovořit i o kompetencích jednotlivých hráčů na poli zdravotního pojištění. V celém emotivním projevu však jaksi zapomněl na ostatní hráče a mluvil pouze a pouze o Všeobecné zdravotní pojišťovně, ze které zde udělal téměř zrůdu, která o všem rozhoduje a má vlastně neomezené možnosti. Kam se vytratili ostatní hráči? Kde jsou dohodovací řízení, ve kterých je VZP spolu s dalšími osmi zdravotními pojišťovnami a sama nemůže prosadit nic? Kde jsou podzákonné právní předpisy, které jí většinou nejsou dány ani k připomínkám? Proč ministr zamlčuje, že téměř 80 % nákladů na zdravotní péči jsou náklady tzv. mandatorními ve veřejném pojištění, to je danými právními předpisy? Proč zamlčel, že VZP ve fondech, které má plně pod svou kontrolou, to je ve fondu provozním a ve fondu prevence, nikdy nehospodařila deficitně a vždy si tyto fondy uhlídala? Nu, nepochybně proto, že jí nikdo nedával direktivní pokyny, jak má v těchto fondech hospodařit.
Proč David Rath neinformoval poslance a celou veřejnost, že pojištěnci naší pojišťovny, tj. skoro 7 milionů občanů této země je diskriminováno? Protože podíl vynaložených prostředků na preventivní programy naší pojišťovny dosahuje na jednoho pojištěnce v průměru 56 Kč, zatímco tento podíl činí u zaměstnaneckých pojišťoven na jednoho pojištěnce 103 Kč. Tato diskriminace způsobená systémem tvorby fondu prevence dle platných právních předpisů je Ministerstvu zdravotnictví i vládě známa, čehož dokladem je usnesení vlády 1060/2005. Ptám se tedy jménem skoro 7 milionů našich pojištěnců a obyvatel této země, jak je možné, že vláda nečinně přihlíží masivní diskriminaci této části obyvatelstva a nepřijala dosud žádná opatření k jejímu odstranění.
***