(11.30 hodin)
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se také já vyjádřil k návrhu vlády k tomuto sněmovnímu tisku.
Obecný smysl návrhu zákona, tedy umožnit získat vzdělání i v pozdějším věku, je zcela nepochybně chvályhodný. I když s ním vláda přichází později, než paní ministryně původně slibovala, je jistě lepší zákon připravit pozdě než nikdy, zvláště pokud by takový delší čas na přípravu byl využit skutečně k diskusi o této problematice a o možnostech řešení. Bohužel, obávám se, že tak tomu v tomto případě nebylo, stejně jako tomu tak nebylo v případě školského zákona. Navíc je škoda, že původní záměr, totiž předložit návrh zákona vytvářejícího podmínky k celoživotnímu vzdělávání, se zúžil jen na návrh o technických parametrech uznávání výsledků dalšího vzdělávání, což sice na první pohled může vypadat podobně, ale ujišťuji vás, dámy a pánové, že to není totéž. Tato drobná námitka ale nemusí být podstatná, pokud by ony technické parametry byly nastaveny tak, aby prostředí pro možnost celoživotního vzdělávání bylo pro potenciální uživatele přehledné, výhodné a motivující. A právě z tohoto úhlu pohledu je návrh zákona nejvíce problematický.
Tou první omezující okolností je, že pokud bylo cílem předkladatelů skutečně umožnit získat vzdělání, tedy i standardní doklad o jeho dosažení, kdykoliv v průběhu života, mohla být problematika řešena již v původně avizovaném zákonu o vzdělávání. Jenže to by musel být onen zákon opravdu koncipován jako zákon o vzdělávání, nikoliv zákon jen o školách a o školství.
Daleko závažnějším problémem je však kostrbatá a komplikovaná forma právní normy a navíc to, že předpokládá existenci takových podmínek, o jejichž zvládnutí si dovoluji, dámy a pánové, velmi silně pochybovat. Vždyť za osm dlouhých let vlády sociální demokracie nedokázalo toto ministerstvo připravit ani rámcové vzdělávací programy, tedy závazné obsahové, organizační a další podmínky pro uskutečňování školního vzdělávání. A to je mnohem jednodušší úkol než v relativně krátké době vytvořit úplný a v čase přiměřeně stabilní seznam pracovních pozic s popisem cílových kvalifikačních předpokladů a jejich samotných dílčích kvalifikujících částí.
Zvláště pak problematické a hrozící permanentním zastaráváním pak může být zpracování kvalifikačních a hodnoticích standardů pro práce v oblasti rychle se rozvíjejících technických oborů. Vždyť několik let bádání nad problémem není pro toto ministerstvo vůbec nic neobvyklého. Za tu dobu se ale požadavky na znalosti specialisty pracujícího například v oblasti informačních technologií mohou výrazně změnit. Velká část předpokládaného systému kvalifikací se tak může stát pouhým formálním dokumentem, jen velmi volně odrážejícím skutečně a v čase se rychle měnící potřeby, znalosti a dovednosti, zvláště když podle návrhu má do hry vstoupit ještě jeden aspekt. A tady bych upozornil, abychom se nad tímto aspektem skutečně zamysleli.
Návrh, který předkládá tato vláda, totiž rozlišuje tzv. úplnou kvalifikaci a kvalifikace dílčí, jejichž získáním lze nakonec také dosáhnout kvalifikace úplné. To samo o sobě totiž může práce na soustavě kvalifikací a stanovení kvalifikačních a hodnoticích standardů výrazně zkomplikovat, výrazně ztížit. Navíc ale podle § 3 tzv. dílčí kvalifikace nemusí být součástí kvalifikace úplné. To ten zákon takto píše. Proč tomu tak je, to by nám možná mohla paní ministryně školství objasnit. Mně to z tohoto návrhu není jasné. Může to mít nepříjemný praktický dopad. Úplnou kvalifikaci je totiž podle § 4 možné získat také tak, že uchazeč o získání příslušných dílčích kvalifikací složí závěrečnou nebo maturitní zkoušku. A protože úplné kvalifikace v režimu dalšího vzdělávání budou odlišné od požadavků na získání téže kvalifikace v režimu prvotního vzdělávání, můžeme se dostat do situace, že získat jeden certifikát bude možné na základě splnění různých požadavků. Proč tomu tak je, to by nám možná mohla paní ministryně v závěrečném vystoupení vyjasnit a říci nám, jaké důvody a jaké motivy vedly její úřad k tomu, že do zákona tímto způsobem tuto proceduru zakotvil.
To všechno a mnohé další dílčí neduhy návrhu se však možná mohou v rámci druhého čtení upravit, nebo by alespoň mohla být minimalizována rizika těchto problémů, o kterých jsem mluvil. To, co však upravit nejde, je okolnost, že celá konstrukce ověřování a certifikace kvalifikací je podmíněna založením zcela nového systému kvalifikací. Dosud platí, že dokladem o dosaženém vzdělání a kvalifikaci v určitém oboru je vysvědčení, případně výuční list. Pro některé státem regulované dílčí kvalifikace pak platí speciální pravidlo o jejich získání, např. řidičský průkaz nebo certifikát o vykonání speciálních zkoušek podmiňujících kvalifikaci pro výkon některých činností. To může být například v oblasti sváření nebo v práci na silnoproudých rozvodech apod. Zde se navrhuje vytvořit zcela nový systém tzv. dílčích kvalifikací, aniž je zřejmé, o jaké kvalifikace se jedná, jak, pro koho a jak závazně budou využitelné. Návrh pouze konstatuje, že tento systém v konečném důsledku vytvoří přímo řízený ústav ministerstva. To je taková kouzelná věta. Já bych chtěl upozornit, že pokud bude návrh tak, jak je napsán, schválen, dáváme tím, dámy a pánové, ministerstvu ničím nekorigovanou pravomoc vydávat sice podzákonné, ale v důsledku závazné předpisy, o jejichž podobě nic nevíme, a obávám se, že o nich v současné době nemá konkrétní představu jak Ministerstvo školství, tak jeho ministryně. Možná by věci prospělo, kdyby ona předpokládaná národní soustava kvalifikací nebo soustava kvalifikačních a hodnoticích standardů mohly být v předstihu poskytnuty k nahlédnutí a k diskusi. Nic nového pod sluncem - opět nic takového k diskusi nebylo předloženo, tak jak to bylo v předchozích letech například v souvislosti s tvorbou školského zákona.
A pak zde existuje ještě jedna problematická okolnost, což také je jistý typický rys těchto socialistických zákonů. Největší část návrhu si totiž všímá nikoliv podmínek pro další vzdělávání, ale ustanovování dalších byrokratických orgánů financovaných státem, a navíc si všímá také procedury vydávání souhlasu k činnosti tzv. autorizovaných osob a jejich zástupců. A protože oprávnění mají vydávat přímo ministerstva, tedy autorizující orgány, a protože vzdělávání podle tohoto zákona a vystavení příslušného certifikátu jsou činnosti vykonávané za úplatu, lze se obávat, že se vytváří jakési koruptivní prostředí, lze se obávat korupce úředníků, kteří budou ony autorizace vydávat. Podobně jako ve školském zákoně totiž není explicitně respektováno pravidlo, že splněním zákonem předepsaných podmínek vzniká nárok na tento, i když svébytný, způsob podnikání. Budeme v situaci, kdy někdo splní podmínky, například pět subjektů splní podmínky, ale moudrý úředník na ministerstvu řekne, že z těch pěti subjektů dostanou akreditaci pouze tři, dva z nich to nebudou. Z jakého důvodu tomu tak je, se samozřejmě nikdy nedozvíme.
Suma sumárum, jedná se o návrh zákona, který řeší hlavní problém, tedy příležitosti k dalšímu vzdělávání a jeho uznávání, způsobem, který bychom s mírnou nadsázkou mohli nazvat škrábání se pravou rukou za levým uchem.
***