(11.40 hodin)
(pokračuje Krajíček)
Předložený národní akční program bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na léta 2004 až 2006 vláda přijímá v roce 2004. V jeho úvodní části se říká, že národní akční program byl zpracován v souladu s novou strategií Společenství pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci vyhlášenou Evropskou unií na léta 2002 až 2006, kde se vyžaduje komplexní přístup k otázkám bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Přesto se požadavek na samostatný obecný zákon již vytratil a stanovil požadavek připravit zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví pouze jako předpis v rámci zákoníku práce.
Vážený pane ministře, velmi rád bych znal důvody, které vás k opuštění odsouhlaseného a definovaného přístupu v národní politice v oblasti bezpečnosti vedly. Pokud vůbec. Proč jste již jednou od schválené koncepce opět ustoupil, aniž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí vlády? Vládě takový postup dobrou vizitkou nedělá. A proto mě velmi mrzí, že národní politika na léta 2004 až 2006 nebyla projednána Parlamentem. Pokud bychom ji projednali, přijali bychom jistě usnesení, jehož porušení a v tomto případě zřejmě záměrné nedodržení by bylo poněkud obtížné.
V tomto případě mi, pane ministře, připomínáte šéfkuchaře, který dostal za úkol připravit pohoštění pro velkou společnost. Mohou nastat dvě varianty: a) šéfkuchař má k dispozici tým kuchařů, jejichž znalosti a umění na tento úkol nestačí, nebo b) má k dispozici dobré či velmi dobré kuchaře, kteří však nedostanou od šéfkuchaře jasné zadání, jaké pohoštění mají připravit. Výsledek je ovšem v obou případech téměř stejný, a to sice takový, že pohoštění bude v lepším případě nechutné, v horším případě nepoživatelné. Na otázku, která varianta platí, si odpovězte sami.
Tento návrh zákona je jen dalším případem, kdy náš právní řád pouze látáme nebo chcete-li vycpáváme tak, že jeho uživatelům přináší jen další problémy a nepřispívá ani k jeho zpřehlednění či zjednodušení.
V části právní oblasti národního akčního programu se říká, že cílem je zjednodušení a větší stabilita právní úpravy a zvýšení právního vědomí. Tady se vás, vážený pane ministře, opět ptám, jste-li sám přesvědčen, že předkládaný návrh zákona alespoň částečně naplňuje záměry, ke kterém se vláda ve výše zmíněných dokumentech přihlásila, včetně proklamovaných cílů. Vlastně ani odpověď na tuto otázku neočekávám, protože pokud jste si zachoval "část zdravého rozumu", pak by musela být záporná.
Vážené kolegyně a kolegové, zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví by měl být zákonem obecným. Obdobně jako zákon o ochraně veřejného zdraví, v jehož prvním paragrafu je obsažen návod, a to zastupujícímu ministru zdravotnictví nemusím připomínat. Na tento zákon by navazovala, vycházela z něj nebo se na něj odkazovala řada ustanovení speciálních předpisů. Dnes však projednáváme další speciální zákon připravený vládou, který nerespektuje její vládní usnesení ani projevenou vůli této ctěné Sněmovny.
Ve svých čtyřech částech definuje další požadavky a další požadavky jak v pracovněprávních vztazích, tak i mimopracovněprávní vztahy, definuje další úkoly zadavatele, jejího zhotovitele, případně fyzické osoby, která se podílí na zhotovení stavby a definuje koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi. Návrh zákona zachovává přístup k řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v České republice, který vychází z modelu stanoveného počátkem padesátých let minulého století, kdy garantem za kontrolu a prosazování předpisů byly tehdejší odbory. Zásady, které vycházejí z tohoto stavu, byly poté přijaty v zákoníku práce - mám na mysli zákon číslo 65/1965 Sb. Ovšem v době vydání tohoto zákoníku práce existoval pouze pracovněprávní vztah a ostatní činnosti nebylo nutné regulovat ve veřejném zájmu. Tento přístup přetrvává i přes přijetí novely zákoníku práce zákonem číslo 155/2000 Sb. Touto novelou mělo být dosaženo souladu s právem Evropské unie. To se však nestalo, a proto tady máme další návrh zákona.
Je pravdou, že zaměstnanec je v nerovnoměrném vztahu v porovnání se zaměstnavatelem jak z pozice vyjednávání, tak i z hlediska možného poškození zdraví při pracovních činnostech. Byl proto definován institut zástupce zaměstnanců pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, který má požadované znalosti a měl by být zaměstnavatelem vnímán jako odborný mluvčí zaměstnanců. Náš stávající zákoník práce však tuto funkci zdeformoval navždy a za každých okolností upřednostňovaného člena odborové organizace. Je žádoucí, aby byla stanovena povinnost takového zástupce v podniku mít, případně několik, ale nesmí být nikdy proti vůli všech zaměstnanců nahrazován automaticky zástupcem odborové organizace jen proto, že v podniku pracuje. Odborová organizace tuto činnost může zastávat pouze v případě, že je to přáním většiny zaměstnanců, jak to je obvyklé ve standardních demokraciích.
Ti, kteří v daném pracovním systému pracují, jsou vždy schopni vnímat nebezpečí, která bezprostředně ohrožují jejich zdraví nebo životy, zejména jsou-li k tomu vedeni a školeni. Je především povinností každého svéprávného jedince, aby dbal o své zdraví. Zjistí-li sám nebo dozví-li se od kohokoli, zde třeba od zástupce pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, že daný pracovní systém bezprostředně ohrožuje jeho zdraví, musí se především on sám rozhodnout, jak bude s touto informací nakládat. Zdravý rozum předpokládá, že činnost sám ukončí, případně pracoviště opustí. Stejně tak je na zaměstnavateli, jak naplní svoji nedělitelnou zákonnou povinnost zajistit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí.
Tak institut zakotvený v ustanovení § 136 stávajícího zákoníku práce, který byl převeden i do projednávaného návrhu, kde je odborovému orgánu dáno právo práci či činnost zakázat, je v kontextu základních demokratických principů poněkud nestandardní. Přijatelnější by bylo stanovit okamžitou povinnost okamžitě informovat všechny ohrožené osoby o tomto bezprostředním ohrožení a bezprostředně tuto skutečnost oznámit orgánu inspekce práce. Ten by pak měl mít povinnost v co možná nejkratším termínu pracoviště navštívit, přednostně před plněním jiných úkolů, a učinit příslušná opatření. Také tento postup je obvyklý v mnoha členských státech Evropské unie.
Vážený pane ministře, mohl byste nám prozradit - nejen mně, ale i členům této Sněmovny v rámci obecné rozpravy - jaké jsou tedy koncepční změny řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v projednávaném zákoníku práce, na které se odvolává důvodová zpráva návrhu zákona?
Samostatnou kapitolou je třetí část návrhu zákona, která svědčí o přístupu a chuti Ministerstva práce a sociálních věcí skutečně řešit problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zákon o koordinátorovi na staveništích jsme ve Sněmovně projednávali na podzim roku 2002 a formu, ve které nám byl předložen, jsme odmítli.
***