(16.20 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Změna principu z principu "co není dovoleno, je automaticky zakázáno" na princip "co není zakázáno, je automaticky dovoleno" je opravdu pouze předstíraná. Já bych rád citoval jedno ustanovení, které - já ho zkrátím - zjednodušeně říká, že odchylně je, tedy smluvně, možné regulovat pracovněprávní vztahy, pouze pokud to zákoník práce výslovně nezakazuje či z povahy věci nevyplývá, že není možné se od zákoníku práce odchýlit. Když se do toho návrhu podíváme, vidíme, že zakazuje všechno a že z povahy věci vyplývá, že není možné se odchýlit prakticky v ničem.
Rovněž obrat ve věci použití občanského práva považuji v předloženém zákoníku práce za obrat předstíraný. Tady si dovolím citovat: občanské právo se použije, jen pokud to zákoník práce výslovně stanoví. To ve skutečnosti nabourává i princip, který by měl znít "co není výslovně zakázáno, je automaticky dovoleno". Tady to musí zákoník práce výslovně stanovit, že je možné podpůrné použití občanského práva, a nebudu se tady rozšiřovat o tom, o čem již mluvili předřečníci, že se navíc jedná o zastaralé občanské právo. O tom mluvit nechci.
Pokud jde o rigiditu pracovněprávních vztahů, ta rigidita se prostě a jednoduše projevuje v tom, že ochrana konkrétního pracovního místa je tak silná a spojená s takovými náklady v případě jeho zrušení pro zaměstnavatele, že zaměstnavatelé v případě, že jim to ekonomická situace dovoluje, nejsou motivováni k přijímání nových zaměstnanců, protože vědí, že až jim to ekonomická situace nařídí, nebudou schopni přizpůsobit celkový počet zaměstnanců nové ekonomické situaci bez mimořádně vysokých základů. Tuto skutečnost nemění nový zákoník práce prakticky vůbec. Jediné, co přináší nového, je takzvané konto pracovní doby. To je samozřejmě ustanovení správné, které ale jenom jinými slovy a přece jenom trošku volněji, to přiznávám, popisuje něco, co je dovoleno už dnes. Nerovnoměrné rozložení pracovní doby je dovoleno už dnes.
Dámy a pánové, výsledkem nebo důsledkem současné rigidity pracovního práva je neustálý růst nezaměstnanosti, neustálý růst podílu dlouhodobě nezaměstnaných a tím pádem téměř nezaměstnatelných osob. A já netvrdím, že rigidní pracovní právo je jediným důvodem, který k tomu vede, ale nepochybně je jedním z hlavních důvodů, které vedou k této nezdravé situaci v oblasti pracovního trhu.
Uvedu jenom několik málo čísel. Zatímco v roce 1998 byla úroveň nezaměstnanosti 6 %, na hranici přirozené míry, v současné době se pohybujeme kolem 10 %, a to přesto, že zaznamenáváme již několik let poměrně markantní hospodářský růst. Pokud jde o dlouhodobě nezaměstnané, tak v roce 2003 déle než půl roku bylo nezaměstnáno 58,7 % z celkového počtu uchazečů, v roce 2004 to již bylo přes 60 %. V roce 2003 bylo déle než rok nezaměstnáno 40 % z celkového počtu uchazečů, v roce 2004 to již bylo 42 %. A v těchto číslech by se dalo pokračovat i v ostatních kritériích, která nám ukazují na pokřivenost pracovního trhu.
Pokud by nový zákoník práce vedl k nápravě, pokud by mohl vést ke snížení nezaměstnanosti a nepřispívat naopak ke zvyšování nezaměstnanosti, stálo by za to ho rychle přijmout. Obávám se ale, že nový zákoník práce bude nadále přispívat k vysoké nezaměstnanosti přes hospodářský růst, bude i nadále přispívat k podílu dlouhodobě nezaměstnaných. Domnívám se tedy, že tato víceméně kosmetická změna, kterou tento zákoník práce přináší, změna, která zároveň znamená promarněnou šanci - protože kdy bude příště možné vytvářet nový zákoník práce? - že tato malá kosmetická změna opravdu nestojí za to, abychom pro ni hlasovali.
Domnívám se, že návrh buď na vrácení k dopracování, případně odročení, případně i zamítnutí - každý z těchto návrhů je podporovatelný, a my je budeme podporovat.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu ministrovi Karlu Kühnlovi a prosím nyní Tomáše Vrbíka, pana kolegu, který je další přihlášený. Po něm bude mluvit Martin Říman.
Poslanec Tomáš Vrbík: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, již toho v debatě bylo řečeno mnoho. S řadou věcí se ztotožňuji, především s vystoupením pana předřečníka, proto si dovolím říci už pouze tři poznámky nebo vyjádřit se ke třem krátkým okruhům, které souvisejí s předloženým návrhem zákona.
Poznámka první. Přestože výhodou nového kodexu má být jeho ucelenost, kompaktnost a celkově tedy jakési zjednodušení a zpřehlednění pro jeho uživatele, musím říct, že já osobně mám z toho návrhu dojem přesně opačný. Hovořím nyní o vazbě na občanský zákoník, či přesněji řečeno na nový občanskoprávní kodex. Jestliže nyní předložíme veřejnosti zákoník práce, který ve svém paragrafovém znění přímo odkazuje na stávající občanský zákoník, pravděpodobně tím zjednodušíme jeho aplikaci pro laickou veřejnost. Já se ovšem ptám, co se stane po přijetí nového soukromoprávního kodexu. Nezbude nám nic jiného, než provést rozsáhlou novelu zákoníku práce a tím řádně zamotat hlavu všem jeho adresátům. Proto se domnívám, že schválení vládního návrhu by mělo být koordinováno a načasováno na okamžik schválení a přijetí nového soukromoprávního kodexu. Jedině tak zajistíme plnou a přehlednou kompatibilitu obou předpisů. Pokud tento postup není možný, plédoval bych spíše pro paušální odkaz na soukromoprávní kodex jako takový než na vládou zvolený princip delegace, který, jak jsem již řekl, si v blízké době vyžádá novelizace zákoníku práce.
Poznámka druhá. I já se připojuji k širšímu okruhu odpůrců myšlenky týkající se posílení pozic a pravomocí odborových organizací. Nyní mám na mysli především princip, kdy odborově neorganizovaní zaměstnanci budou povinně zastupováni odbory. Dámy a pánové, domnívám se, že pokud zaměstnanec využije své svobodné volby nebýt odborově organizován, příčí se podstatě právního státu konstrukce jakéhokoliv obligatorního zastoupení. Pokud zaměstnanec touží být zastupován odborovou organizací, nic mu nebrání stát se členem odborů. Nevnucujme mu však povinné zastoupení, které je v rozporu s jeho vůli a ve své podstatě neguje právo jakékoliv volby.
Poznámka třetí, poslední. Na závěr se vyjádřím k otázce takzvaného neplatného rozvázání pracovního poměru. Mám za to, že v tomto bodě se vládě otevřel prostor ke zlepšení a nápravě celé řady nešvarů, které přináší současná aplikace tohoto institutu v praxi. Ke škodě všech zúčastněných subjektů musím konstatovat, že vláda tuto možnost nevyužila, resp. zakonzervovala neutěšený a nevyhovující právní stav na další léta dopředu.
Dovolte mi krátký příklad z praxe. Situace, kdy zaměstnavatel rozváže se zaměstnancem pracovní poměr, není v praxi nijak výjimečná. Výjimečná pak není ani situace, kdy zaměstnanec namítá u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru. V průběhu soudního sporu o neplatnost takového rozvázání pak zpravidla dochází k tomu, že zaměstnanec nastoupí nové stálé zaměstnání u nového zaměstnavatele, nicméně dále se tváří, že má zájem pracovat u zaměstnavatele původního. Takováto přetvářka je pochopitelná, neboť platná právní úprava zaměstnance v případě úspěchu v soudním řízení štědře odmění za ušlou mzdu formou kompenzace minimálně šestinásobku jeho průměrné mzdy. Závěr je takový, že zaměstnanec dostane svou náhradu mzdy od původního zaměstnavatele, ke kterému už ovšem nemá nejmenší vůli zpět nastoupit, přestože mu pravomocné soudní rozhodnutí tuto možnost poskytuje, a vedle toho zaměstnanec pobírá mzdu od nového zaměstnavatele. Vážené kolegyně a kolegové, v praxi se vyskytlo podle mých informací pouze zanedbatelné procento případů, kdy měl zaměstnanec skutečně zájem po vyhraném soudním sporu nastoupit zpět do původního zaměstnání. A já se ptám: Je v takových situacích ekonomické vést soudní řízení? Je v zájmu zaměstnance a zaměstnavatele absolvovat několikaleté soudní řízení s nejistým výsledkem? V lepším případě skončí spor v první instanci, v tom horším pokračuje řízení i u odvolacího soudu.
***