Neautorizováno !

(10.10 hodin)
(pokračuje Holáň)

Je navíc tlačeno mohutným informačním propojením celého světa, nároky obchodu, rostoucí rychlostí dopravy atd., z hlediska politiky tedy vnějšími faktory. Je docela pravděpodobné, že budoucnost světa patří kontinentálním státům. O Spojených státech nemluvím, jejich síla je zřejmá, ale je to také vidět například na růstu významu Číny, a ostatně i Indie. Integrační procesy se mohou poměrně snadno dále rozvíjet i v Jižní Americe.

Jestliže Evropa tento proces zanedbá, stane se z ní druhořadá oblast. To je tím závažnější, že národy Evropy jeví i některé znaky, které jevívají upadající civilizace - biologické faktory snížení plodnosti, zesílené masovou neochotou mít děti, legalizace svévolného zacházení s lidským životem v prenatálním období i ve stáří, nejrůznější výstřelky, a to v prostředí bohatství, o kterém se většině světové populace ani nesní.

Musíme tedy hledat efektivní kroky k prohloubení integrace. Domnívám se v dnešní situaci, že pro všechny členské státy unie by korektní cestou byl pokus o dokončení schvalovacího procesu ústavní smlouvy, samozřejmě s určitým časovým odstupem. Proto jsme také před časem navrhli zastavit kampaň před referendem. V mezním případě by mohla být podrobena tomuto procesu alespoň první a druhá část ústavní smlouvy. Nepřesáhne-li počet států s negativním výsledkem rozumnou míru, pak se pokusit jednat o změně stanoviska takových zemí. Přesáhne-li tento počet nebo budou-li jednání o změně postoje neúspěšná, pak se pro další znění smlouvy musí zvolit politika malých kroků, tedy dílčích změn smluv. Takovou politiku členské státy z minulosti znají. Není ale vyloučeno, že důsledky francouzského a nizozemského "ne" jsou natolik silné, že nebude v některých zemích vůle k pokračování. V takovém případě se přejde k politice malých kroků ihned po rozeznání této skutečnosti. Základní ovšem je, abychom dále hledali efektivní cesty k posílení politické integrace Evropské unie.

Konečně ve věci dohody ve finanční perspektivě je mi bližší britská cesta, i když Británie při povrchním pohledu je viníkem nepřijetí finančního výhledu, nemám na mysli úpornou obhajobu britského rabatu, ale správná je snaha reformovat zemědělskou politiku a posílit prostředky na vědu, výzkum, inovace, nové technologie atd. I my bychom se na tomto směru měli intenzivně podílet. Komplikací je ovšem to, že dřívějšími dohodami je zafixována položka na podporu zemědělství Francie i britský rabat. Nicméně jsou náznaky ochoty o tom jednat, jak ostatně o tom hovořil i premiér. Nemyslím si ale, že by bylo reálné v relativně krátké době reformovat celou zemědělskou politiku unie, i když by to žádoucí bylo. Mohlo by ale dojít k dohodě, která povede ke zřetelnému a postupnému snižování výdajů na zemědělskou politiku a k potřebnému zvyšování výdajů na vědu a výzkum při zachování výdajů na položce soudržnosti. Česká republika by měla v hrubých obrysech sledovat tento trend.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Vilému Holáňovi za jeho vystoupení. O slovo se přihlásil předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek.

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Ještě jednou dobré ráno, dámy a pánové. Já bych chtěl využít možnosti zareagovat na možná jednu větu z vystoupení pana poslance Schwippela. Zaujalo mě, když řekl, že stoupenci hlubší integrace Evropské unie neuspěli. Mně na tom připadá zajímavý ten pocit určitého zadostiučinění, že je to pravděpodobně dobře, že stoupenci integrace neuspěli. Nejsem si úplně jist, jestli jde jen o hlubší integraci, protože pokud jde o radost nad tím, že neuspěla ústavní smlouva, tak si myslím, že jen nepatrná část ústavní smlouvy se týkala hlubší integrace. Podle mě ústavní smlouva byla především o završení dvanáctiletého procesu od Maastrichtské smlouvy, završení určitého vývoje a kodifikace, zpřehlednění, zesrozumitelnění toho, co bylo třeba právně popsat.

Nemyslím si, že by ústavní smlouva znamenala jakoukoliv dramatickou hlubší integraci Evropské unie, ale velice jsem oceňoval, že tam došlo poprvé k tak zřetelnému rozdělení kompetencí, že bylo jasné, které kompetence jsou na úrovni Evropské unie jako výlučné, že bylo jasné, které kompetence jsou na úrovni národních států, že bylo jasné, které kompetence budeme pokládat za sdílené, to znamená, že při úpravě zákonů v národních parlamentech budeme respektovat úpravy komunitární. Myslím si, že to v minulosti nebylo a že evropské rady ministrů poměrně docela svévolně mohly rozhodovat o tom, kam až jejich kompetence sahají. Připadalo mi, že mělo být naším zájmem mít dokument, ve kterém byly kompetence poprvé takto jasně a přesně popsány.

Stejně tak nemohu mít radost z toho, že nebyl přijat dokument, který poprvé v historii uváděl do legislativního procesu Evropské unie národní parlamenty a poprvé jim dával šanci do toho procesu zasáhnout.

Připadá mi, že to je věc, na které by stálo za to se dohodnout - z čeho si můžeme dovolit se radovat, nebo co by mělo být naším společným zájmem a na čem bychom se měli shodnout.

Nedávno jsem ve Varšavě mluvil s Janem Rokytou, což je předseda Občanské platformy, pravicové strany s vysokými preferencemi před blížícími se polskými volbami. Zaujal mě rozdíl mezi jeho postojem a mezi postojem české pravice. Jan Rokyta mi řekl, že se nelze radovat z toho, že evropský integrační vývoj se zadrhl, že je možné se přít o ústavní smlouvu, ale není možné ani v Česku, ani v Polsku se radovat z toho, když proces integrace se ocitá v potížích nebo když je nedohoda. Z toho prostého důvodu, že je evidentní, že pro země střední a východní Evropy, pokud se bude posilovat národní egoismus, bude se blížit ta situace, kterou dobře známe ze třicátých let dvacátého století, kdy bylo téměř jedno, co Edvard Beneš dojednal nebo nedojednal, stejně jsme se řítili do katastrofy.

V tom si myslím, že byl a je význam Evropské unie. Tady bylo řečeno, že není příčinou míru, ale jeho důsledkem. Já jsem přesvědčen, že Evropská unie znamená šanci zabránit tomu, aby mír skončil v Evropě. Já věřím tomu, že Evropská unie a vytváření pravidel hospodářských, politických, právních zásad je předpoklad a podmínka toho, aby se minulost neopakovala. V tom si myslím, že bychom neměli brát na lehkou váhu to, když mluvíme o bezpečnosti a míru v Evropě jako o něčem, co je třeba uhájit, jako něco, co tu nebude jako samozřejmost. Přimlouval bych se za to, kdybychom se dokázali dohodnout na tom, co je zájem České republiky, a já jsem přesvědčen, že tím zájmem je, aby takováto jasná dohoda v Evropě, s jasnými pravidly, platila. To je podle mne prostředí, ve kterém se my můžeme pohybovat a mít pocit bezpečí a určité jistoty. Myslím si, že na výsledky summitu, o kterém tady mluvíme, by nebylo správné reagovat nějakou panikou, ale na druhé straně si myslím, že v něčem je evidentní, že je to poměrně vážná situace, protože jde právě o bezpečnost a jistotu v Evropě.

Já si myslím, že důvody toho, proč dnes čelíme krizi v Evropské unii, jsou právě v tom, že hlavní cíle, které si Evropská unie dává a dala, totiž být garancí stability v Evropě, prosperity v Evropě a být místem a konstrukcí, která hájí evropský životní způsob, právě tyto cíle jsou v něčem znejistěny. To znejistění je podle mne jednoduše v tom, že státy Evropské unie na Západě mají problémy s evropským růstem, že v řadě z nich dochází k poměrně komplikované reformě a modernizaci sociálního státu, že vlastně to, co mělo být, Evropa, která měla být garancí bezpečnosti a sociální jistoty, tak právě tento cíl jako by Evropská unie v současné době obtížně plnila. Veřejnost si není jistá, jestli může brát Evropskou unii jako takovou garanci. Proto si myslím, že se projevuje tendence vracet se k renacionalizaci politiky a že se objevuje tendence k tomu, čemu říkáme bližší košile než kabát.

Pro mne je hlavní otázka, jaká by v tom měla být role České republiky. Já nesouhlasím s tím, že česká vláda dnes nemá koncepci a představu, jak se má chovat. Naopak, připadá mi nesmírně důležité, že zastává právě tu pozici, kterou dnes zastává, právě z důvodů, které jsem zmínil, že je na straně procesu evropské integrace a že je na straně dohody.

***