Neautorizováno !

(17.00 hodin)
(pokračuje Škromach)

Nemocenské pojištění patří, pokud jde o jeho základní předpisy, mezi oblasti s nejstaršími platnými právními předpisy, neboť tyto předpisy jsou ještě z 50. let minulého století. Právní úprava nemocenského pojištění je navíc roztříštěna do řady předpisů, včetně rozsáhlých podzákonných norem, což navozuje i otázky ústavnosti systému. Přes četné novelizace, například zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců z roku 1956 byl novelizován 41 zákony, platný systém neodpovídá současným podmínkám tržního hospodářství.

Dosavadní zastaralá úprava je nevyhovující zejména pro neodůvodněnou míru solidarity, kdy dávky jsou relativně vysoké pro pojištěnce s nízkými příjmy a relativně nízké pro pojištěnce s vyššími příjmy, a pro nedostatečné mechanismy k zamezení zneužívání systému. Například přes stále se zlepšující zdravotní stav obyvatelstva se ve srovnání se stavem před patnácti lety prodloužila průměrná délka pracovní neschopnosti pro nemoc na dvojnásobek a rovněž míra pracovní neschopnosti v tomto období významně vzrostla, a to téměř o polovinu. Dnešní systém je nákladný a nijak nemotivuje zaměstnance ani zaměstnavatele ke snižování pracovní neschopnosti. Systém umožňuje, aby se problémy na trhu práce přenášely do nemocenského pojištění, které je však určeno k řešení jiných sociálních situací. V nemocenském pojištění nejsou tedy zabudovány dostatečně mechanismy, které by bránily jeho zneužívání pojištěnci, u nichž dochází k čerpání dávek při neodůvodněné pracovní neschopnosti, zaměstnavateli, kteří mají často zájem na uznání pracovní neschopnosti svých zaměstnanců při nedostatku zakázek nebo prostředků na mzdy, i zdravotnickými zařízeními, která jsou zainteresována na delší pracovní neschopnosti a snaží se nezřídka udržet si pacienty uznáváním nebo prodlužováním pracovní neschopnosti ne vždy podle objektivního zdravotního stavu. Také způsob provádění nemocenského pojištění již neodpovídá moderním trendům 21. století. Tento stav nevyhovuje ani zdravotním pojišťovnám, protože za dobu nemoci neinkasují zdravotní pojištění, což samozřejmě znamená nižší příjmy do systému zdravotního pojištění. To vše jsou důvody pro zásadní změny v nemocenském pojištění a jeho novou úpravu.

Navrhovaná úprava přitom vychází ze čtyř tradičních zásad veřejnoprávního sociálního pojištění obsažených již v první úpravě nemocenského pojištění v českých zemích z roku 1888, a které obsahovaly i všechny pozdější zákony o nemocenském pojištění. Jedná se o všeobecnost pojištění, kdy pojištěny jsou všechny ekonomicky aktivní osoby, o obligatornost pojištění, kdy pojištěni jsou povinně všichni zaměstnanci, o solidaritu v systému, kdy jsou solidární pojištěnci nepostižení sociální událostí s pojištěnci sociální událostí postiženými a pojištěnci s vyššími příjmy s pojištěnci s nižšími příjmy, a konečně o obligatornost nároku, kdy při splnění stanovených podmínek vzniká nárok na dávku přímo ze zákona.

Nová úprava nemocenského pojištění bude komplexní a bude zahrnovat jak hmotněprávní stránku, to je okruh osob určených z nemocenského pojištění a okruh dávek s vymezením podmínek nároku na jejich výše, tak organizační a procesní stránku. Nová úprava obsahuje též posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění. Na zákon o nemocenském pojištění pak navazuje tzv. doprovodný zákon, v němž jsou navrhovány další potřebné změny v jiných zákonech, které vycházejí z úprav navrhovaných v zákoně o nemocenském pojištění. Jedná se o tisk 1006. Oba tyto návrhy zákonů jsou úzce provázány a je třeba je posuzovat jako jeden celek.

V nemocenském pojištění se již nenavrhují tři samostatné podsystémy, to je nemocenské pojištění zaměstnanců, nemocenské pojištění osob ve služebním poměru a nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných. Pro všechny tyto pojištěnce se navrhuje jednotný systém, obdobně jako je tomu v oblasti důchodového pojištění, se zachováním nutných odchylek. Touto odchylkou je především zachování dosavadní dobrovolné účasti na nemocenském pojištění u osob samostatně výdělečně činných, a to se zřetelem na charakter samostatné výdělečné činnosti, u níž není pevný pracovní režim a nemusí být ani přímá závislosti ušlého příjmu na sociální události. Podmínkou účasti na nemocenském pojištění u osob v zaměstnaneckém vztahu bude dosažení určité hranice sjednaného příjmu. Navrhuje se, aby touto hranicí byla částka 1500 korun měsíčně, s tím, že podle stanovených pravidel bude tato částka automaticky zvyšována. Dosavadní hranice 400 korun je příliš nízká a vyplácení dávek v nepatrných částkách není účelné.

Mezi nejvýznamnější navrhovaná opatření patří poskytování nemocenského až od patnáctého dne dočasné pracovní neschopnosti s tím, že prvních 14 dní bude poskytována náhrada mzdy ve snížené výši, tj. 30 % za první tři dny a poté 69 % průměrného výdělku upraveného podle redukčních hranic platných v nemocenském pojištění. Tuto náhradu mzdy budou poskytovat zaměstnavatelé. Zaměstnavatelé budou mít právo požádat o provedení kontroly nad dodržováním režimu dočasně práce neschopného pojištěnce orgán nemocenského pojištění nebo právo sami tuto kontrolu provést a v případě porušení tohoto režimu náhradu mzdy snížit nebo ji neposkytnout. Princip poskytování náhrady mzdy po počátečním období pracovní neschopnosti představuje určitou formu zainteresovanosti zaměstnanců a zaměstnavatelů na pracovní neschopnosti svých zaměstnanců. Tento princip platí dnes ve většině evropských států a zavedly jej i všechny sousední postkomunistické země. Zkušenosti těchto zemí se zavedením tohoto opatření jsou přitom pozitivní, neboť došlo ke snížení pracovní neschopnosti i ke snížení výdajů na nemocenské pojištění. Nenavrhuje se tedy opatření neznámé nebo nevyzkoušené a jsem přesvědčen, že toto opatření bude mít pozitivní dopad i v České republice. Jenom možná pro zajímavost. V podstatě zavádíme prvních 14 dnů, a to pouze dny pracovní, čili de facto vlastně deset pracovních dnů. Polsko má takto ošetřeno prvních 33 dnů, Maďarsko 15 a Slovensko v obdobném rozsahu jako Česká republika.

V návaznosti na poskytování této náhrady mzdy v době pracovní neschopnosti se současně zaměstnavatelům výrazně snižuje jejich odvodové zatížení, neboť se jim snižuje sazba pojistného na nemocenské pojištění z dosavadních 3,3 % na 1,4 %. Zaměstnavatelům s menším počtem zaměstnanců, tj. do 26, se však umožňuje, aby platili toto pojistné v dosavadní sazbě s tím, že polovina výdajů na náhrady mezd vyplacených v době dočasné pracovní neschopnosti jim bude uhrazena. Je třeba zdůraznit, že k úhradě náhrady mzdy by při zhruba dnešní úrovni pracovní neschopnosti postačovalo snížení sazby pojistného na nemocenské pojištění jen asi na 2,3 %. Snížení této sazby až na 1,4 % vytváří pro zaměstnavatele motivaci k nižší pracovní neschopnosti svých zaměstnanců, rezervu pro výkyvy ve vývoji pracovní neschopnosti, jako jsou například chřipkové epidemie a podobně, a zohlednění vyšší pracovní neschopnosti v některých odvětvích. Snížení sazby pojistného nemocenského pojištění na 1,4 % představuje snížení odvodu tohoto pojistného ve finančním vyjádření o částku přibližně 18 miliard korun, přičemž k úhradě poskytované náhrady mzdy by mělo podle propočtů postačovat zaměstnavatelům 9 miliard korun.

Navrhovaná úprava není tedy pro zaměstnavatele nijak nevýhodná. Pokud někteří zaměstnavatelé toto poskytování náhrady mzdy kritizují, patrně si ve svých výpočtech neuvědomují, že z této náhrady se neodvádí pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ani pojistné na zdravotní pojištění nebo že tato náhrada mzdy je daňově uznatelným výdajem.

***