Neautorizováno !

(18.00 hodin)
(pokračuje Filip)

Ten nestandardní bod je dokonce v tuto chvíli po rozhodnutí ve Francii a v Nizozemí skutečně vážným problémem, protože nejen že Česká republika, ale i ostatní státy Evropské unie říkají, že je lépe termín konečné ratifikace ještě odložit, prodloužit. A v tom případě je samozřejmě možné, abychom využívali všech těch termínů, které se nabízejí, ať už jde o mimořádný termín nebo o termín řádných voleb do Poslanecké sněmovny nebo do krajských zastupitelstev a Senátu apod.

Tato věc samozřejmě nezpůsobuje jaksi základní důvod pro odmítnutí předloženého návrhu. Pro mě je důvodem, proč pochybuji o jednorázových referendech, spíše to, že se tak vyhýbá Senát naplnění článku II Ústavy České republiky, to znamená článku, který říká, že zákon stanoví, kdy vykonává lid svoji moc přímo. Tento článek v podstatě říká, že je potřeba doplnit do českého ústavního systému zákon o obecném ústavním referendu.

Takový návrh tady samozřejmě od vlády je a je potřeba se jím zabývat. Jsem příznivcem obecného zákona o referendu, netajím se tím, byl jsem několikrát předkladatelem takového návrhu. A na druhou stranu musím říci, že po smutné zkušenosti se schválením zákona o obecném referendu v Poslanecké sněmovně a jeho neprojednáním, resp. poté odmítnutím v Senátu a v podstatě politickým nátlakem Senátu na Poslaneckou sněmovnu předložením zákona o jednorázovém referendu o vstupu České republiky do Evropské unie jsme se dostali do podivné právní pasti. Senát půl roku neprojednával náš ústavní zákon zaslaný Poslaneckou sněmovnou do Senátu. Zato nás ve lhůtě, která nám neumožňovala ani řádné projednání tohoto jednorázového referenda, donutil přijmout tento zákon v takovém tempu, abychom vůbec umožnili občanům České republiky tento zákon projednat.

Přestože v tom vidím velký rozpor v tom, že jde znovu o jednorázové referendum, a měl jsem v úmyslu vrátit návrh zákona navrhovatelům k přepracování, jsem po zkušenosti z roku 2002 a 2003 opatrný a neučiním tak, protože vzhledem k tomu, že je evidentní, že projednávání ratifikace evropské ústavní smlouvy nebude časově limitováno nějakým termínem, který by ohrožoval možnost občanů České republiky se vyjádřit přímo k této věci, tak postupovat nebudu a budu navrhovat, aby tento text zůstal v projednávání v Poslanecké sněmovně v podstatě jako rezerva, kdyby neprošel zákon o obecném referendu. Proč tak činím? Jsem totiž přesvědčen, že to nejhorší, co bychom mohli udělat jako politici, by byla situace, kdy všechny politické strany zúčastněné na práci Poslanecké sněmovny a většina politických stran zúčastněných na práci Senátu prohlašují, že je důležité, aby se k tak vážné věci, jako je evropská ústavní smlouva, vyjádřili občané přímo, a pokud bychom takový zákon neměli, tak bychom jim to znemožnili vlastním postupem, a to by bylo vlastně v rozporu s naším úmyslem, s naším příslibem, který jsme občanům jako zástupci jednotlivých politických stran dali.

Je tedy dostatek času na to, abychom tento zákon dále posuzovali, diskutovali o něm, diskutovali i rozdíl mezi jednorázovým referendem nebo ústavním zákonem jednorázového typu a ústavním zákonem o obecném referendu právě na příkladu evropské ústavní smlouvy.

Kdybych se teď chtěl dostat do detailu textu, ale nebudu to tady před sněmovnou říkat, protože to je opravdu věcí projednávání v ústavněprávním výboru, případně v dočasné komisi pro ústavu Poslanecké sněmovny, případně na společné jednání ústavní komise Senátu a naší komise, je otázka toho, jakým způsobem vlastně by zákon byl nepoužitelný ve chvíli, kdy by se dohodla Evropská unie v rámci pětadvacítky, ať už v Evropské komisi nebo Evropská rada, že začne nové projednávání nového textu smlouvy. My nevíme, jak se bude nová smlouva jmenovat, my nevíme, jestli bude mít stejné termíny projednávání, my nevíme ani, jestli bude dokonce z Evropské unie požadavek vůči jednotlivých státům, aby se projednávaly v referendech v jednotlivých zemích. A proto text, který vycházel jenom z návrhu ústavní smlouvy, který byl předložen po prosincovém summitu k ratifikaci, tak vlastně nemusí být textem, který bude Česká republika schvalovat. A to znamená, že samotná otázka by byla otázka na jiný text, na text, který byl ve Francii a v Holandsku už překonán.

Jsem proto toho názoru, že obecné referendum jako institut, jako ústavní institut České republiky je potřebný, a je to také můj vzkaz Senátu, který bych rád projednával při setkání s ústavní komisí Senátu, abychom se na tom dohodli, abychom se dohodli na pravidlech a nedohadovali se o tom, jestli je potřeba přijímat na každou věc, která se stane opravdu předmětem zájmu občanů, opravdu zájmem jednotlivých politických stran, abychom na to schvalovali zvláštní ústavní zákon.

Znovu tedy opakuji, že svůj původní záměr vrátit Senátu tento návrh k přepracování po zralé úvaze a po prodloužení termínu k projednání vidím jako nadbytečný, že je možné to projednávat tady ve Sněmovně, názor Sněmovny předložit ústavní komisi Senátu a potom pomalu, ale jistě sjednocovat názory obou komor Parlamentu, až bychom dospěli k jakési podobě buď obecného zákona o referendu, anebo tedy ještě jednou, ale naposledy, k jednorázovému referendu, které by umožnilo občanům hlasovat o ústavní smlouvě. Hlasovat proto, protože tato ústavní smlouva skutečně mění základní principy, na kterých byla Evropská unie ve svém začátku podle Římských smluv vůbec postavena.

Kdo to nestudoval, nemusí vědět, protože je to text poměrně složitý, ale principiální odlišnost je v tom, že podle ústavní smlouvy zaniká princip úplného konsensu. Takový princip skutečně fungoval až do přijetí textu v Konventu, je o něm nejvíc diskusí, je nejvíc komplikovaný a také přináší největší otázky uvnitř Evropské unie.

Říkám to poměrně lapidárně a už dlouhou dobu na seminářích tady v České republice i na mezinárodních fórech, že největším problémem ústavní smlouvy je část druhá, která je odlišná od mezinárodního paktu o občanských a politických právech, je ve velké části užší a rozšiřuje to jenom o práva homosexuálních menšin.

Třetí část je část třiceti politik, která nepatří do ústavního textu, stejně tak jako přílohy, protože žádná ústava nemá ústavy (?). A principiálně když bychom místo části druhé dali jeden článek o tom, že Evropská unie jako celek se hlásí k mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, tak si ušetříme mnoho stránek a také se přihlásíme k tomu, co je v preambuli, že chceme být součástí celé společnosti národů na celém světě.

***