Neautorizováno !

(14.10 hodin)
(pokračuje Zaorálek)

Byl jsem rád, když jsme dostali před pár týdny pozvání od pana Barrosa a Junckera do Bruselu, kde naše delegace měla možnost se zúčastnit debaty o Lisabonské strategii a kde jsme byli vyzváni, aby se národní parlamenty těmito otázkami zabývaly. Říkám zaplať pánbůh. Nedovedu si představit, že národní parlamenty by z takovýchto zásadních věcí měly být vyloučeny. Jednak jako politické strany máme možnost ovlivnit naše evropské poslance, jednak máme možnost i jednat s vládou ve výborech a ovlivnit i strategii vlády. Byl bych rád, kdybychom to chápali jako příležitost najít určitou shodu v otázkách - tedy opakuji - nejenom Lisabonské strategie, ale i finanční perspektivy a vytvořit určitou pozici České republiky. To je podle mě smysl debaty.

Nechci být vůči Evropskému parlamentu nějak nespravedlivý, ale domnívám se, že evropské volby nejsou schopny dneska v Evropském parlamentu vytvořit tak reprezentativní zastoupení občanů, jako to dělají stále národní parlamenty. Proto pokládám za legitimní, aby se tady debata o zásadních věcech vedla a abychom využili způsobu, jak ovlivnit evropskou politiku do budoucna. Upozorňuji, že smyslem není, abychom se tady my nad Lisabonskou strategií teď mistrovali z toho, co se ideologicky líbí více jedné nebo druhé straně, ale abychom našli způsob, jak v tom vytvořit společnou pozici.

Opakuji, že v debatě se nedostaneme nikam, pokud Lisabonskou strategii nespojíme i s debatou nad finanční perspektivou, nad postojem řekněme zemí, které se snaží omezit příspěvek do Evropské unie, a zároveň třeba i nad debatou o Paktu stability. To všechno jsou spojené věci, ve kterých jde o jedno. A my bychom se tady měli snažit nalézt jednotnou pozici.

Nevím, co jsme schopni udělat tady na úrovni celého pléna, ale rozhodně si dovedu představit, že by se tomu mohly věnovat naše výbory a že by šlo o to, abychom takovouto společnou pozici vytvářeli. Když tady dneska zazněly při hlasování o důvěře vlády určité tóny, určité konstruktivnější pozice při debatě mezi opozicí a koalicí, tak se domnívám, že právě tady nad těmito věcmi by bylo možné tohoto tónu využít. Jsem hluboce přesvědčen, že to je dokonce jediná debata, která by teď měla smysl, debata, kde bychom se dokázali shodnout, že nad těmito věcmi jsme schopni pomoci vytvořit společnou pozici České republiky.

Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi Lubomíru Zaorálkovi. S faktickou připomínkou pan poslanec profesor Zdeněk Jičínský. Pak řádně přihlášený Václav Exner. Prosím, pan profesore, máte slovo.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, kolega Šeich je mladý poslanec, a proto má přirozenou tendenci prohlašovat velmi kategorické soudy. Já touto jeho výhodou nedisponuji, a proto takové kategorické soudy nebudu vyslovovat, naopak je budu zpochybňovat, protože skutečnost je mnohem složitější, je komplikovanější. Nemyslím si, že můžeme věc formulovat tak jednoduchým rozporem - buď budeme mít ekonomický růst, anebo socialistický "sociální stát". Tak to prostě není.

Předpokládám, že dobře ví - je místopředsedou zahraničního výboru, tak by to vědět měl - že i v rámci Evropské unie jsou sociální modely, které se realizují různým způsobem, a že skandinávské země vyhovují nejenom požadavkům, které jsou kladeny na sociální model, respektive sociální stát, ale vyhovují požadavkům, které jsou kladeny na inovativní rozvoj ekonomiky, na rozvoj vzdělanostní společnosti atd., atd., a že společným jmenovatelem nebo vyšším kritériem nad ekonomickým růstem i nad sociálním státem může být něco, co se označuje jako kvalita života. V tomto směru jsou státy posuzovány různě, ale Spojené státy na prvním místě nejsou. Na prvním místě jsou právě skandinávské státy, Kanada.

V rámci obecné rozpravy o tom - teď nemyslím obecné rozpravy k Lisabonské strategii, ale obecné rozpravy o tom, jak si představujeme další vývoj české společnosti, musíme mít na zřeteli tyto otázky, a jakou kvalitu chceme dát životu naší společnosti.

Jinak o problémech, které jsou s realizací požadavků Lisabonské strategie, hovořil podrobně kolega Zaorálek. Souvisí s tím, jak se dál Evropská unie bude rozvíjet, zda v ní momenty národního egoismu budou jistým způsobem ustupovat problémům rozvoje unie jako celku, problémům solidarity, nebo naopak. To je před námi i v rámci rozhodování o evropské ústavě.

Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Zdeňku Jičínskému. Slova se ujme pan poslanec Václav Exner. Připraví se pan poslanec Stanislav Fischer. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, členové vlády, dámy a pánové, děkuji především panu profesoru Jičínskému, že ve faktické poznámce objasnil to, jak jsem chtěl také reagovat na vystoupení pana poslance Šeicha. Jde skutečně o to, že nebudeme asi ani v naší zemi usilovat o to, abychom měli skvělé hospodářství a chudou většinu obyvatelstva, že určitá vyváženost je hlavní myšlenkou, se kterou v roce 2000 byla původní Lisabonská strategie koncipována, a že dobrým hospodářstvím máme přispět k určitému životnímu standardu a kvalitě života pro všechny.

Dovolte mi, abych především přivítal, že se dostává problematika základního pojmu, základní strategie a koneckonců také základního dokumentu na jednání Poslanecké sněmovny. Vidím v tom ale zároveň dva problémy. Za prvé je to poté, co vláda jménem České republiky už zaujala stanovisko k této problematice. Stanovisko bylo akceptováno v rámci schváleného dokumentu v orgánech Evropské unie. Nyní fakticky řešíme už jenom otázku toho, že posuzujeme již přijatý dokument a k němu vyjadřujeme názory. Myslím si, že bude správné v této etapě se soustředit na to, jak zajistit výsledky, které mohou být pro Českou republiku dobré, takovým způsobem, aby se opravdu realizovaly.

Je jasné, že jestliže se mluví o novém startu Lisabonské strategie, jestliže se mluví o nové koncepci nebo jestliže se mluví o oživení strategie, tak asi dosavadní postup nevedl k tomu, k čemu původně měla Lisabonská strategie směřovat. Stará Lisabonská strategie se prostě a dobře neplní. Samozřejmě, že se najdou i dílčí pozitivní prvky, ale souhlasím tady se slovy pana místopředsedy vlády, že každopádně se neplní dostatečně. Musím říci, že se neplní ani v Evropské unii jako celku, ale bohužel ani Česká republika není ve stavu, který by odpovídal zakončování první poloviny původně stanoveného období, pro které měla platit Lisabonská strategie. V rámci přibližovacího a přístupového procesu k Evropské unii se bohužel v parametrech Lisabonské strategie Česká republika k Evropské unii nepřiblížila a není lepší v plnění cílů Lisabonské strategie než ostatní země původní patnáctky. Spíše se dá hovořit i u nás o zakonzervování stavu.

Musím říci, že to, čemu se říká oživení strategie nebo nový start, má koneckonců bohužel jenom malou vazbu na původní cíle. Potlačují se environmentální a sociální cíle, mění se přístup k zaměstnanosti. Nově má zaměstnanost být projednávána spíše jako vedlejší efekt k hospodářskému růstu než jako jedna ze základních priorit. Slova plná zaměstnanost, které mělo být dosaženo do roku 2010, se nyní přeměňují jenom na úsilí o plnou zaměstnanost. Jako kritérium pro budoucnost se stanoví různá míra zaměstnanosti, která díky kulturním a ekonomickým rozdílům v jednotlivých zemích znamená často odchod od původního úsilí, aby byla úplně odstraněna nezaměstnanost v rámci Evropské unie. Odchází se také od konečného termínu roku 2010. Má být nahrazen tříletým plánovacím cyklem a ročním kontrolním nebo monitorovacím cyklem, jak už tady o tom byla zmínka. Podobně je problematické plnění původního cíle vymýcení chudoby v Evropské unii do roku 2010. Přitom například při projednávání rezoluce k této záležitosti v Evropském parlamentu se konstatovalo, že zatímco navrhované oživení Lisabonské strategie se zaměřuje na vytvoření přátelského prostředí pro podnikání evropských velkých společenství a na podporu jejich strategické maximalizace snižování nákladů a tím zvyšování zisků, na druhou stranu se uvádí, že provozní zisky velkých firem v Evropské unii v průběhu roku 2004 stouply o 78 %.

***