Neautorizováno !

(10.20 hodin)
(pokračuje Kalousek)

Dámy a pánové, křesťanští demokraté po volbách v roce 2002 uzavřeli se sociální demokracií a s Unií svobody dohodu. Touto dohodou se cítíme vázáni až do konce řádného volebního období. Já vyjadřuji pevnou víru, že vláda, kterou dnes představil Poslanecké sněmovně Jiří Paroubek, bude vládnout ku prospěchu občanů České republiky. A v zájmu občanů přeji vládě mnoho úspěchů.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším, kdo vystoupí, bude pan poslanec Miroslav Grebeníček. Připraví se Zdeněk Jičínský. Prosím, máte slovo.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, s velkým zaujetím jsem si vyslechl předsedu vlády a znovu se mi potvrdilo to, jak jsem jej až dosud vnímal - že jde o člověka s racionálními pragmatickými přístupy, schopného přistupovat věcně k řešení problémů. Zaznamenal jsem především myšlenku, že ekonomický růst není samoúčelem, ale prostředkem ke zvýšení kvality života celé české společnosti, všech jejích občanů. V jeho slovech zazněl silný modernizační akcent, spojený současně s důrazem na sociální aspekt. Je to jedna ze stěžejních záležitostí, je to to, oč usiluje také poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy.

Dříve než se zcela konkrétně vyjádřím k dokumentu, který je nám předkládán a podle kterého chce vláda premiéra Jiřího Paroubka dojít až k řádným volbám příštího roku, považuji za nutné předeslat základní přístup Komunistické strany Čech a Moravy. V žádném případě nám nejde, na rozdíl od Občanské demokratické strany, o paušální účelově motivovanou kritiku všeho, s čím prezidentem jmenovaný kabinet přichází. Nejde nám na rozdíl od Občanské demokratické strany ani o obecnou a nekonkrétní, stranicky motivovanou kritiku všech, kdo mají jako staronoví či noví ministři spravovat jednotlivé resorty. Rozhodujícím měřítkem při posuzování koaliční předlohy a kvalit vlády jako celku je pro nás to, zda a nakolik po třech letech permanentní politické krize tato vláda svým programem a jednotliví ministři pak svými osobními kvalitami mohou prospět republice a občanům. Měřítkem důvěryhodnosti staronové koalice a její vlády přitom pro nás nejsou původní, jen znovu opakovaná slova z koaličního programového prohlášení roku 2002. Jde nám především o to, zda se v tom, co je nám předkládáno, a v osobách, které mají pracovat ve vládě, objevují zřetelné náznaky východiska z krize vládnutí. Jednoduše řečeno, zvažujeme, zda vláda svým programem a personálním složením zaručuje, že dojde ke změně neúnosného stylu vládnutí, ve kterém až dosud převažovala nekoncepčnost, klientelismus a v personální rovině potom u některých nízká výkonnost nebo i nedostatečná loajalita ministrů k občanům a k zájmům republiky.

Současná situace je v mnohém nezvyklá a pro řádný chod státu i pro budoucnost republiky znepokojující. Právem jsou občané nespokojeni s byrokratizací života a znechuceni z toho, co se v exekutivě i na politické scéně děje. Nesourodá a programově rozporná vládní koalice tří stran, která se vytvořila po volbách roku 2002, nás už potřetí oslovuje s tím, že nám chce představit svou novou vládu a sdělit nový vládní program. Přitom nepatrná většina jednoho hlasu, o kterou se ve Sněmovně opírala v minulosti a o kterou se chce opřít také nyní, zjevně od počátku nebyla a ani dnes není základnou nějaké rozumné a pro občany přijatelné vládní koncepce, ale pouhým účelovým uskupením stran, které bez ohledu na neslučitelné programy a předvolební sliby se dohodly, že budou společně vládnout. Dílčím dokladem této účelovosti jsou jednotlivé změny původního dresu, opakované pokusy resuscitace poslaneckého klubu unionistů, četné názorové přeměny členů koalice, hlavním znakem vnitřního rozkladu pak ústup zejména České strany sociálně demokratické od plnění předvolebních závazků. Pro tento stav jsou typické i pokusy jednotlivců, často úspěšné, vynucovat si pozornost, a vnitrostranická či vnitrokoaliční jednání ne s cílem skutečně prosadit zásadní změnu vládnutí, ale spíše se jen účelově zviditelnit.

Co chci především zdůraznit, to je existence permanentní krize vládní koalice a dlouhodobá progresivně postupující krize nejsilnější vládní strany. Obě ty krize se staly v průběhu uplynulých tří let trvalou součástí koaličního vládnutí. Obě se promítají do výkonu státní správy, od nejvyšší úrovně přes regiony až po komplikace, které způsobuje nefunkčnost, nekoncepčnost a nízká výkonnost exekutivy obcí. Koaliční spory a mizerná, stranicky silně deformovaná personální politika koalice ve státním aparátu má rozhodující podíl na přehlížení, neřešení a zcela nedostatečném nebo nekvalifikovaném řešení vážných ekonomických a sociálních problémů české společnosti. Přezíravý postoj řady ministrů k vážným existenčním problémům občanů, který tak dobře známe, stejně jako nechuť vlády a jednotlivých ministrů vést demokratickou diskusi s veřejností o klíčových otázkách patří k příčinám toho, proč padá důvěra občanů v politickou reprezentaci a proč rezignují na účast ve volbách a na veřejné aktivity.

Nejen my zde ve Sněmovně, ale také občané potřebují slyšet a hlavně potřebují se z vlastní zkušenosti přesvědčit, že se v této zemi může vládnout poctivěji než dosud. Bohužel, zatím už při zběžném posouzení toho, s čím koalice do Sněmovny přichází, je zcela zřejmé, že ani tato nová žádost o projednání programového prohlášení neplyne z toho, že by koalice chtěla sdělit něco zcela nového a vládnout podstatně jinak, než jak dosud vládla.

***