(11.20 hodin)
(pokračuje Gross)
Pokud se podíváme na další ukazatele, také nikoliv virtuální fakta, ale skutečná fakta. Produktivita práce roste v České republice rychleji než mzdy. Mzdy v České republice rostou rychleji nežli inflace. To je politika, která si myslím, že stojí za to. Byl bych rád, abychom v této politice mohli pokračovat.
Vládní rozpočtová reforma, opět ať se to komu politicky hodí nebo nehodí, je úspěšná. Vládní rozpočtová reforma nás vede k tomu, že postupně, jak už jsem uvedl, klesá podíl investic vlády na hrubém domácím produktu. Česká republika se dostala v loňském roce do pozice, kdy splnila všechna maastrichtská kritéria, která jsou potřebná pro to, aby Česká republika mohla vstoupit do Evropské měnové unie, včetně toho tolik veřejností masírovaného argumentu, že deficit veřejných financí není pod kontrolou. Není to pravda. Deficit veřejných financí v loňském roce podle schváleného konvergenčního programu v Evropské unii mohl být 5,2 % vůči hrubému domácímu produktu. Realita je taková, že nebyl 5,2, ale byl 3,0. Mnohem lepší výsledek, nežli zaznamenávají některé nejvyspělejší ekonomiky Evropské unie. Opět ať se to komu politicky hodí nebo nehodí, toto jsou tvrdá fakta, se kterými těžko někdo něco bude dělat.
Pokud jde o tezi, že vláda České republiky nesnižuje daně. Opět to zde v rozpravě zaznělo. Není to pravda. Je to lež. Za poslední tři roky kleslo efektivní zdanění firem o jednu třetinu. Nikdy v minulosti české firmy nezaznamenaly takovýto pokles daňové zátěže a to je opět těžko zpochybnitelný fakt. Zastavilo se zadlužování vládního sektoru. V loňském roce po dlouhé době poklesl poměrem vůči hrubému domácímu produktu tento dluh. Opět ať se to komu politicky líbí nebo hodí nebo nehodí, opět tvrdá data a tvrdá fakta. Mimochodem z hlediska zadlužení země jsme v tuto chvíli na jednom z čelných míst z dobrého konce žebříčku, to znamená, že Česká republika dnes patří mezi nejméně zadlužené země. Opět ať se to komu hodí politicky nebo nehodí.
Jinými slovy, tezi o šampionu České republice myslím vážně. A Česká republika je šampionem - je šampionem. Pokud se to dnes politicky do krámu někomu nehodí, je možné, že to bude popírat, ale fakta jsou taková, jaká jsem uvedl. Netvrdím, že tímto šampionem je Česká republika jen díky vládě. To by nebylo pravdivé. Tímto šampionem je Česká republika díky aktivitě lidí. Tímto šampionem je Česká republika díky tomu, že je zde mnoho schopných mladých lidí, kteří se vrátili ze zahraničí a dnes se své zkušenosti snaží uplatňovat v České republice. Je zde mnoho schopných podnikatelů. Je zde mnoho lidí, kteří mají nápady, kteří mají chuť, kteří jsou kreativní a snaží se v dnešním světě obstát. Ale také je Česká republika úspěšná díky lidem práce, díky lidem, kteří normálně žijí ze své mzdy a snaží se na svém pracovišti, ať již je to v továrně nebo v úřadu, odvádět dobrý kus práce. Ale tímto šampionem Česká republika je a neplatí teze, že navzdory vládě České republiky.
Chci jasně říci, že kdyby tyto výsledky nebyly, tak jsem přesvědčený, že zde budou hřímat kolegové z Občanské demokratické strany a budeme slýchat věty o přímé souvislosti schopnosti či neschopnosti vlády a špatném výsledku ekonomiky státu. Když se to hodí, tak se to používá. Když se to nehodí, tak se o tom mlčí a používají se teze, že něco je navzdory vládě České republiky.
Podstatná je ale jedna věc. Podstatné je to, do jaké míry se dobrá čísla, o kterých zde hovořím a která jsou nezpochybnitelná, do jaké míry se to odráží v dennodenním životě lidí. Tady si myslím, že je hodně co dohánět. Beru výtku od kolegů z KSČM, že jsme třeba toho neudělali dostatek pro to, aby se o tyto produkty měla (?) možnost podělit nějaká úzká, desetiprocentní vrstva, ale aby se o tyto produkty alespoň v omezené míře mohla podělit celá poctivě pracující společnost. Myslím si, že ti, kdo dnes aktivně pracují, jsou poctiví anebo celý život poctivě pracovali a dnes jsou závislí na některém ze sociálních systémů, že jsme prostě povinni tuto prosperitu jim také zprostředkovat.
Narážejí na sebe dva politické koncepty. Jeden koncept, který jasně říká: Vytvářejme podmínky pro nějakou úzkou skupinu vyvolených. Z této jejich prosperity určitá část prosákne možná i k těm ostatním. To je jedna koncepce. Já jasně říkám, že to není koncepce vlády, v jejímž čele stojím a v jejímž čele bych rád pokračoval v práci dále. Naše koncepce je jiná. Naše koncepce je taková, že chceme, aby o tuto prosperitu, která v číslech je taková, jakou jsem ji uvedl, a nikdo ji nemůže zpochybňovat, protože jsou to holá data, tak naše politika je taková, aby se o tuto prosperitu podělila co největší část naší společnosti.
Znovu říkám, že beru výtku, že přímá souvislost mezi dobrými výsledky našeho hospodářství a konkrétní životní situací lidí není tak silná. Toto je jedním z důvodů, proč vláda České republiky přistupuje také s návrhem a bude ho projednávat, pokud bude mít příležitost, v poměrně krátké době, na snížení daní z příjmu fyzických osob, protože vláda může životní úroveň přímo ovlivňovat jenom několikerým způsobem. Žijeme v tržní ekonomice, v demokratickém systému, a toto nikdo nechce zpochybňovat a nikdo nebude zpochybňovat alespoň do té doby, dokud o tom budeme moci rozhodovat my.
Nástrojů není mnoho. Vláda má v ruce přímou rozpočtovou politiku, tedy mzdovou politiku vůči těm, které vláda přímo vyplácí, nebo státní rozpočet vyplácí. Vláda má v ruce nástroj, který má svěřen v podobě minimální mzdy, ale toto jsou nástroje velmi omezené a týkající se velmi malé části veřejnosti. Pak má vláda v ruce další nástroj pomocí zákonů, o kterých hovořil kolega Bureš, tj. předložit Poslanecké sněmovně návrhy, které zajistí, že část této prosperity a tohoto bohatství, které se společně této společnosti daří vytvářet, se pokusíme dostat vůči co nejširší skupině lidé prostřednictvím daňových zákonů, protože vláda České republiky při debatě se svými koaličními partnery nebo po debatě a po dohodě chce předložit návrh na snížení daní z příjmu fyzických osob. Protože podstatné pro lidi je to, co přinesou v sáčku domů, s čím rodina bude moci hospodařit. Pokud se rodině, která žije z průměrných nebo mírně podprůměrných příjmů, čistý příjem měsíčně zvýší o 3, 4, 5 stovek, tak je to podstatné posílení rodinných rozpočtů, alespoň těch, které žijí z průměrné nebo mírně podprůměrné mzdy. Ať se nám to v tuto chvíli líbí nebo nelíbí, tak musíme brát jako fakt, že nějakých 68 % lidí v tomto státě bere mzdu, která je podprůměrná. My se musíme snažit pro tyto lidi vytvářet podmínky, aby jejich životní úroveň se přece jen poněkud zlepšovala, aby se pouze nedívali na to, jak nás chválí Mezinárodní měnový fond, Světová banka, jak nás chválí na Ecofinu nebo na Evropské radě. Ale oni to doma na rodinném rozpočtu nepoznají. To je politika, kterou tato vláda chce dělat a ve které chce pokračovat.
Rozumím tomu, že při střetu těchto dvou koncepcí, o kterých jsem hovořil, to je něco, co je pro ODS velmi nebezpečné. Protože když se tento koncept podaří prosadit, mohou si kolegové z ODS svůj koncept rovné daně strčit do koše, protože prostě bude nepoužitelný, pokud nebude chtít ODS přijít s tím, že bude zvyšovat daně. Ale ODS říká, že nikoliv, přestože ekonomický rozbor jejich návrhů stejně hovoří o pravém opaku ve vazbě mezi přímými a nepřímými daněmi. Ale to je jiná stránka, kterou tady rozebírat nechci.
Myslím si, že když jsem tady hovořil o rozporu, který je podstatou našeho politického střetu, tak rozpor se opakuje v mnoha jiných oblastech, nejen v přístupu k rodinám, v přístupu k daním. Rozpor se objevuje v přístupu k rozsahu a kvalitě veřejných služeb. Rozpor se objevuje v mnoha dalších oblastech, které nemá smysl v tuto chvíli vypočítávat.
***