Neautorizováno !

(16.20 hodin)

Předseda vlády ČR Stanislav Gross: Vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, paní poslankyně, páni poslanci, vláda České republiky je samozřejmě informována o průběhu soudního sporu a o rozsudku Evropského soudního dvoru pro lidská práva ze dne 22. února letošního roku, který byl veden proti Polsku a týkal se omezování vlastnického práva vlastníka bytu regulovaným nájemným. Vláda České republiky zatím přistoupila k jakémusi dvojímu okruhu řešení věcí, které vyplývají z tohoto rozsudku pro Českou republiku. Za prvé se snažíme, aby došlo k analýze na úrovni Ministerstva pro místní rozvoj, a to především v oblasti, která se týká právního prostředí a přípravy budoucího právního prostředí v České republice. Druhý okruh se týká Ministerstva spravedlnosti, respektive zmocněnce vlády České republiky pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.

Pokud jde o první okruh opatření, tak Ministerstvo pro místní rozvoj, do jehož kompetence spadá podle kompetenčního zákona otázka bytové politiky, se snaží vypořádat s rozsudkem a s odůvodněním tohoto rozsudku především na úrovni hledání slučitelnosti připravované právní úpravy s tímto rozsudkem a s jeho odůvodněním. K tomu se vrátím za chvíli. Pokud jde o vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, tak se snažil udělat několik závěrů, které z pohledu české vlády budou důležité pro nadcházející období.

Pokud jde o právní stanovisko, které zastává vláda, tak již v tuto chvíli lze říci několik závěrů, které si myslím, že mohou platit pro situaci České republiky ve vazbě na posuzování důsledků tohoto rozsudku a jeho odůvodnění pro Českou republiku.

Za prvé lze konstatovat, že právo vlastnické může být zákonem omezováno i podle tohoto rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro toto omezení. Nicméně je zapotřebí, aby existoval dostatečně dobře odůvodněný veřejný zájem. Samozřejmě pokud jde o polskou situaci, tak tam situace byla poněkud odlišná, protože polskému státu nebylo vyčítáno a priori, že má regulované nájemné. Polskému státu bylo a priori vyčítáno, že nevytvořil takovou právní úpravu, která by, byť postupně, odstraňovala tato omezení. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné říká, že polský stát nepředložil žádné rozumné vysvětlení tohoto stavu, tedy zůstal v nečinnosti. To je první závěr důležitý pro Českou republiku.

Za druhé. Přes nálezy polského ústavního soudu je zapotřebí konstatovat, že polský stát neřešil tuto situaci. V Polsku došlo v prosinci 2004 k přijetí dvou novel zákona o nájmu, které v některých případech umožnily nájemné zvýšit až na úroveň 3 % z reprodukční ceny nemovitostí. Následně došlo k poměrně velkým politickým sporům. Vláda rozhodla o jednorázovém zvýšení o 10 %. Reálně však k takovému navýšení v Polsku nedošlo. Tato novela poté byla napadena jak vlastníky nemovitostí, respektive bytů, tak byla napadena i polským prokurátorem. To je druhá důležitá skutečnost pro posuzování situace v České republice.

Třetí, která je podstatná, která by se dala v tuto chvíli i zobecnit, se týká toho, že soud nerozhodl o přiznání majetkové či nemajetkové újmy. Vyzval polský stát a žalobkyni, aby se tato věc vyřešila vzájemnou dohodou, a očekává, že vláda Polska podnikne příslušná obecná opatření, jak tuto situaci řešit. Pakliže polská vláda k tomuto nepřistoupí, pak po šesti měsících se tomuto problému bude opětovně Evropský soud pro lidská práva věnovat.

Je asi důležité říci, že se jedná o rozsudek precedentní, to znamená, že bude platit nejen pro Polskou republiku, ale samozřejmě i pro ostatní analogické případy. Pro dokreslení situace je zapotřebí asi také říci, že situace v Polsku a v České republice z hlediska regulovaného nájmu a objemu bytového fondu, kde toto regulované nájemné je, je situace také odlišná. V Polsku se jedná zhruba o 5 % bytového fondu. V České republice zhruba o devatenáct. Soudní spor, o kterém v tuto chvíli je řeč, trval zhruba deset let. To znamená, že byl poměrně dlouhý. Je také otázka, do jaké míry byl tento soudní spor podceněn, či nikoliv ze strany vlády Polské republiky.

Co bych viděl jako podstatné říci, v České republice je situace odlišná, protože vláda České republiky považuje řešení a narovnání nájemních vztahů za nezbytnou součást kroků, které vláda učinit musí. Ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením pana ministra Paroubka předložilo již příslušný návrh zákona do meziresortního připomínkového řízení. V květnu by měl tento návrh být projednáván ve vládě - pardon, dokonce v průběhu dubna by měl tento návrh být projednáván ve vládě, a poté bude předložen do Poslanecké sněmovny. Myslím si, že z tohoto pohledu Česká republika koná dostatek k tomu, aby se nedostala do podobné situace, respektive aby šestiměsíční lhůta, po kterou se tímto problémem nebude Evropský soud pro lidská práva zabývat, byla v České republice využita k tomu, že bude dán do běhu legislativní proces, který v České republice vyřeší tento problém způsobem sociálně citlivým a na druhé straně způsobem, který bude v souladu s Listinou práv a svobod. Čímž nechci implicitně říci, že současný stav není, ale jde o to, aby nevznikaly pochybnosti.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane předsedo vlády. Zahajuji všeobecnou rozpravu, do níž nemám žádné přihlášky. Hlásí se pan poslanec Stanislav Křeček. Potom pan poslanec František Beneš.

Poslanec Stanislav Křeček: Vážený pane předsedající, kolegové a kolegyně, pokud se někdo děsil, tak se neděste. Nehodlám přednášet naše obvyklé nájemnické trio: regulaci, deregulaci a sociální příspěvky. Chtěl bych se velmi obecně zamyslet nad problematikou, která se nám v této souvislosti otevírá a dostává se i do politického života, totiž skutečností, že kdekdo žaluje tento stát u Evropského soudu, kdekdo žaluje u Ústavního soudu, a vytváří se tak situace, která by neměla uniknout naší pozornosti a které bychom se určitě měli věnovat.

Problém samozřejmě není nahodilý. Prakticky všecky konflikty, které musíme dneska v současné době řešit, ztrácejí svoji sociální jednoznačnost. V mnoha oblastech života společnosti i jednotlivce se i experti dostávají do zásadních názorových střetů, takže prakticky neexistuje žádná oblast života společnosti, žádný konflikt, ve kterém by nebylo možné argumentovat zcela protichůdnými názory a zcela protichůdná tvrzení podpořit stanovisky renomovaných expertů. To zdánlivě vytváří větší prostor pro politická rozhodování, tedy taková rozhodování, která berou v úvahu širší společenské důsledky a širší společenské souvislosti - ale bohužel tomu tak není.

Jsme totiž v současné době svědky jiného politického vývoje. Právní přezkoumání jakéhokoliv politického nebo administrativního rozhodnutí se stává naprostým pravidlem. Jeho výsledky jsou stále méně předvídatelné a stále méně je zřejmé, jak dlouho takové přezkoumání potrvá. Vědy obecně a právo zvláště se v posledních letech zbavují jistoty a sebejistoty nadměrnou produkcí hypotetických, vzájemnou souvislost a souvislost s konkrétním stavem konkrétní společnosti postrádajících detailů. Činí právo nepřehledným, obtížně pochopitelným a ještě obtížněji respektovaným fenoménem.

***