(16.20 hodin)
(pokračuje Kala)
Nicméně od tohoto data muselo podle § 97 odstavce 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny uplynout deset dnů, po nichž mohl předseda Sněmovny zákon předložit Poslanecké sněmovně. Z uvedeného vyplývá, že zákon mohl být Poslanecké sněmovně předložen nejdříve dnem 22. června 1998, to znamená po volbách do Poslanecké sněmovny, které se konaly ve dnech 19. a 20. června 1998. V souladu s § 121 odstavec 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny nelze projednat v novém volebním období návrhy, které nebyly projednány a rozhodnuty v minulém volebním období. Z uvedeného vyplývá, že po uplynutí desetidenní lhůty nemohla nově zvolená Poslanecká sněmovna zákon o volbách do obecních zastupitelstev posoudit a hlasovat po něm. Poslanecká sněmovna proto nemohla uznat - jak uvádí prezident ve svém dopise - výklad Senátu, neboť jinak podle zákona postupovat nemohla.
K druhému případu. Prezident republiky ve svém dopisu dále uvádí případ týkající se zákona o volbách do Evropského parlamentu, který Senát projednal až po uplynutí třicetidenní lhůty a Poslanecká sněmovna o něm znovu hlasovala a přijala jej ve znění senátních pozměňovacích návrhů. K tomu je ovšem třeba uvést, že zákon o volbách do Evropského parlamentu, zákon číslo 62/2003 Sb., obsahuje v části druhé v § 71 přímou novelu zákona číslo 247/1992 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Právě z tohoto důvodu musel být celý zákon o volbách do Evropského parlamentu podřízen režimu schvalování podle článku 40 ústavy, to znamená, že třicetidenní lhůta nemusela být Senátem u tohoto zákona dodržena. Poslanecká sněmovna tak postupovala v souladu s článkem 40 ústavy.
Pokud se týká upozornění prezidenta, že já jako zástupce Poslanecké sněmovny jsem se zúčastnil projednávání návrhu zákona i po 6. lednu 2005, to znamená po uplynutí třicetidenní lhůty, rád bych uvedl, že jsem nemohl předvídat, jaké rozhodnutí Poslanecká sněmovna a především organizační výbor ve svém posouzení a rozhodnutí uvede. Považoval jsem za vhodné účastnit se projednávání tohoto zákona. Domnívám se, že tato skutečnost nemá na projednání žádný vliv.
Pokud jde o sdělení prezidenta, že výklad Poslanecké sněmovny je zcela nový a je zastáván poprvé právě ve vztahu k této novele, rád bych uvedl, že se jedná podle našich zjištění o skutečně první případ, kdy je mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem uvedená věc řešena. Nemůže se proto jednat o nový výklad, odlišný od předchozího výkladu, nýbrž o první řešení této věci.
K samotné podstatě zákona o střetu zájmů se domnívám, že je nadbytečné v současné době hovořit. Rád bych řekl, že považuji předložený návrh na správné vykročení správným směrem. Rád bych řekl, že doporučuji Poslanecké sněmovně, aby přehlasovala veto prezidenta republiky.
Na závěr mi dovolte, abych opravil omyl, který uvedl pan kolega Kalousek v televizním vysílání, ve kterém uvedl jiná jména než ta, která jsou na podpisové listině k návrhu zákona o střetu zájmů. Chtěl bych tímto zároveň poděkovat těm kolegům, kteří se spolu se mnou podíleli na přípravě této novely. Jsou to kolegové Svatopluk Karásek, Vlastimil Ostrý, Bohuslav Sobotka, Zdeněk Koudelka, Miroslav Kapoun, Ladislav Šustr, Petr Rafaj, Jan Kasal, Antonín Seďa, Antonín Sýkora, Jan Grůza, Jiří Hanuš, Ludvík Hovorka a Petr Ibl. Bohužel postoj senátorů KDU-ČSL příliš vstřícný k této novele nebyl.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ČSSD.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To bylo vystoupení v tuto chvíli navrhovatele pana poslance Kaly. Panu poslanci Kalouskovi dám slovo v rozpravě. Nyní dávám slovo ještě zpravodajům. Je to zpravodaj petičního výboru pan poslanec Stanislav Křeček a pan poslanec Tomáš Kvapil. Ti by měli dostat slovo ještě předtím, než vyhlásím rozpravu.
Prosím pana poslance Křečka.
Poslanec Stanislav Křeček: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, v době, kdy jsem byl členem petičního výboru, ten projednal tuto zprávu a doporučuje vám přijmout usnesení, které bylo Poslanecké sněmovně rozdáno. Doporučujeme přijetí tohoto zákona.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní prosím pana poslance Kvapila. On je nemocný, tak nevystoupí.
Otevírám rozpravu, do které mám písemnou přihlášku pana poslance Pospíšila. Přihlásil se také pan poslanec Kalousek, který chce fakticky reagovat na vystoupení pana poslance Kaly. Myslím, že mu to mohu umožnit. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, panu kolegovi Pospíšilovi děkuji za pochopení. Budu velmi krátký.
Pan zpravodaj zde uvedl na pravou míru jména, která jsem prezentoval v televizi. Má plnou pravdu. Kolegům, které jsem nejmenoval, se chci omluvit. Pracoval jsem z písemné přípravy, pokud to vyznělo nekorektně, což mohlo, tak jsem to neměl v úmyslu. Ještě jednou se omlouvám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To byl pan poslanec Kalousek. Pan ministr Němec může vystoupit okamžitě, protože má v této chvíli přednostní právo vystoupit. Prosím, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Němec: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte, abych se vyjádřil k opakovanému projednání návrhu zákona o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí, tedy k opakovanému projednávání návrhu zákonu o střetu zájmů. K tomu, abych vystoupil v rámci tohoto opakovaného projednávání poté, co návrh novely zákona byl vrácen prezidentem republiky Poslanecké sněmovně, mne vedou dva důvody. Oba tyto důvody souvisí s pozicí ministra spravedlnosti.
První důvod je otázka ústavní interpretace projednávání této normy, tedy už i mediálně sledovaný spor, zda tento zákon spadá pod režim článku 40 ústavy, zda u tohoto zákona je nutné dosáhnout souhlasného stanoviska obou komor Parlamentu, tedy režimu, kdy neexistuje pro Senát žádná lhůta, do které by musel dospět ke svému stanovisku, tedy režim, kdy ke konsensu musí dospět obě komory Parlamentu.
V této souvislosti musím říci, že se nemohu ztotožnit s takovým výkladem naší ústavy, a to již zmiňovaného článku 40, podle něhož by se za volební zákon měl považovat pouze a jedině zákon upravující volby do Parlamentu. Domnívám se, že takto zúženě se nemůže v ústavě použitý termín volební zákon vykládat. Pokud bychom na takovýto výklad měli přistoupit, neumím si představit, jak bychom obecně pojednávali zákony, které upravují volby do zastupitelstev obcí, měst a územních samosprávných celků, ale také např. volby do Evropského parlamentu. Podle mne i v těchto případech se jedná o volební zákon. Je proto zcela legitimní, aby svůj kvalifikovaný názor na skutečnost, zda takový zákon má Parlament schválit, či nikoliv, měly právo vyslovit samostatně obě komory Parlamentu. K platnosti takového zákona by se vyžadoval souhlas obou komor Parlamentu.
V této souvislosti bych chtěl říci, že avizovaný spor o ústavní proceduru Ústavního soudu bych viděl za vhodnější, kdyby byla odstartována ze strany Senátu či ze strany prezidenta republiky ještě předtím, než tento zákon je vrácen do Poslanecké sněmovny. Samotný akt vrácení prezidentem republiky do Poslanecké sněmovny podle mne by neměl mít oporu jenom v procedurálním pochybení, protože samotný akt vrácení prezidentem republiky a následné hlasování Poslanecké sněmovny nemůže zpětně zhojit procedurální kolizi, pokud tato kolize skutečně nastala.
***