(17.10 hodin)
(pokračuje Čada)
Podle mého názoru bylo prvním podstatným bodem těchto snah uzákonění zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Soudy jsou tak nyní mimo jiné oprávněny rozhodovat o uložení ochranné výchovy u mladistvých a ve výjimečných případech i o uložení ochranné výchovy u dětí mladších 15 let. Ochranná výchova je v tomto rozsahu ochranným opatřením, které je svým účelem již opatřením represivního charakteru, čímž se podstatným způsobem odlišuje od nařízené ústavní výchovy.
Současná právní úprava však tento rozdíl nezachycuje. Vymezení práv a povinností dětí s uloženou ochrannou výchovou a nařízenou ústavní výchovou je takřka shodné. Praktický rozdíl je bohužel zcela zanedbatelný a význam ochranných opatření ve formě ochranné výchovy tak ztrácí svůj smysl, o čemž se už ve svém úvodním slově zmínila i paní ministryně.
Z tohoto důvodu kvituji navrhovanou změnu tohoto zákona, poněvadž v mezích současných možností efektivně odděluje právní rámec výkonu ochranné výchovy a ústavní výchovy, a to právě vymezením práv a povinností dětí umístěných v těchto zařízeních. I když se dá zajisté polemizovat o užití stavebně-technických prostředků a audiovizuálních systémů, myslím si, že navrhovaná úprava je krokem správným směrem a že povede k jasnému vymezení a oddělení obou výchov.
Doporučuji další projednání této novely ve druhém čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Vladimíru Čadovi. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Táňa Fischerová. Připraví se pan poslanec Bartoš.
Poslankyně Taťána Fischerová: Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně, kolegové, novela zákona o výkonu ústavní výchovy je převážně technickou novelou, ale přináší i některé nové prvky, o kterých je dobré mluvit. Chtěla bych se podrobněji některým bodům věnovat ve druhém čtení, avšak dnes bych se spíše v obecné rovině ráda zmínila o problematice instalací audiovizuálních systémů, tak jak je to navrhováno v bodu 30 sněmovního tisku.
Vím, jak tento návrh vznikl. Reaguje na aktuální situaci, kdy někteří jedinci bez problémů opouštějí výchovná zařízení a páchají trestnou činnost. Je tedy pochopitelné, že se hledá nějaká cesta, jak danou situaci zlepšit. Je však otázka, zda instalace kamer do vnitřních prostor ústavů je tímto řešením. Především se zde splétají dvě věci - problematika útěků a zajištění bezpečnosti dětí, zaměstnanců a majetku. Pokud se jedná o zabránění útěkům, zdá se, že účel může naplnit instalace audiovizuální techniky v okolí budov, případně na hranicích pozemků. Jakákoliv další instalace kamer do vnitřních prostor je však velmi diskutabilní. Především tímto opatřením by se nedostatek výchovné péče nahradil pouhou technologií. Namísto hledání a rozvíjení účinných výchovných metod by se přistoupilo v lepším případě k pouhému dozoru a v horším případě k represi.
Kromě diskuse o tom, zda vůbec a za jakých okolností mají existovat oddělené místnosti, tedy samotky, se tu rovnou navrhuje možnost umístění kamer do těchto prostor. Kromě toho se zapomíná, že děti, které jsou v ústavu umístěny, si samozřejmě k případnému páchání násilné činnosti najdou místa, která sledována nebudou. Navíc ve svých osmnácti letech tento hlídaný prostor opustí a vyjdou do světa, ve kterém kamery nejsou, tedy již nejsou pod kontrolou a mohou si dělat co chtějí. Když domyslíme tento princip do důsledku, budeme muset stále rozšiřovat prostory, kam umístíme kamery, tím pádem rozšiřovat počet osob, které sledují sledované. Za čas ale budeme stát před otázkou, kdo bude sledovat sledovatele. Pak je na místě obava, že již nebude nikdo, kdo by vychovával, protože každý bude někoho sledovat.
Dovolte, abych na závěr zmínila pozitivní příklad ve výchově problémových dětí, tak jak jej praktikují například na základě využití waldorfské výchovné metodiky ve Švýcarsku, Německu a jistě nejenom tam. Tyto děti se podrobují náročné pracovní terapii, pracují na farmách se zvířaty a jsou vedeny ke kreativitě i v uměleckých oblastech. Tím se jednak fyzicky unaví a vybijí, nemají dlouho chvíli, jsou aktivní a mohou najít smysl a způsob vlastní existence. Brány ústavů tak v dospělosti opouštějí jedinci, kteří mají naději na zapojení do společnosti, a to by mělo být hlavním smyslem ochranné výchovy. Myslím, a možná, že v tuto chvíli tento přístup u nás patří do oblasti snů, ale myslím si, že bychom se měli snažit hledat způsob, jak se mu přiblížit.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Táně Fischerové. Prosím, aby se slova ujal jako poslední z písemně přihlášených pan poslanec Walter Bartoš.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, po zhruba dvou letech účinnosti zákona č. 109/2000 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, přichází vláda s jeho novelizací. Zákon však už byl novelizován jednou, a to změnou č. 476/2004 Sb., iniciovanou prezidentem republiky a následně nálezem Ústavního soudu.
Podle důvodové zprávy k tisku 822 bylo již ve schvalovacím procesu původního znění zákona zdůrazňováno, že se jedná o materiál, který bude vzhledem k rychlému vývoji v této problematice potřebovat průběžnou novelizaci. To by samozřejmě mohlo být jistým vysvětlením v podstatě dvojí novelizace již po dvou letech, ale jen v případě, že by navrhované změny přicházely s něčím koncepčně novým, tedy s řešením reagujícím například na skutečnost, že naše republika je zařazena na jedno z prvních míst v počtu dětí svěřených do péče různých ústavů, nebo na skutečnost, že náhradní rodinná výchova nemá příliš mnoho společného se školstvím, případně na další skutečnost, a to je akutní potřeba řešit problematiku ochranné výchovy v případě vážné dětské delikvence. Nic takového, snad kromě problematické instalace kamerových systémů, ovšem tato novelizace nepřináší.
V případě první novelizace se jednalo v podstatě o vynucenou změnu. Tehdy Ústavní soud musel korigovat právně nekorektní formulace původního znění zákona. Tato novelizace se však podle důvodové zprávy má týkat pouze víceméně legislativních změn, tedy žádná reakce na rychlý vývoj v této problematice, jak se nám předkladatelé snaží namluvit. Ostatně předkladatelé sami přiznávají, že koncepčním řešením problematiky se dosud nezabývali. Cituji z důvodové zprávy: "Celkové koncepční pojetí náhradní výchovy by mělo být řešeno v průběhu následujících let." Kolik let to bude, to už bohužel vláda ve zprávě neuvádí.
Rozumím sice snaze ministerských úředníků a vedoucích zaměstnanců všech těch tzv. školských výchovných zařízení zachovat si pokud možno co nejvíce pravomocí. Rozumím i jejich snaze udržet co největší počet dětí v ústavech. Takové jejich motivaci rozumím, ale zásadně s ní nesouhlasím. Proto také nemohu souhlasit s koncepčními východisky tohoto zákona i jeho novelizace. V lepším případě bude projednávaná novelizace jen konzervovat stávající nepříliš dobrý stav, navíc někdy dokonce v rozporu s konstatováním a argumentací, která je uvedena v důvodové zprávě. Tento návrh právě v rozporu s tímto se vyznačuje jistými zvláštními specifiky, která, dámy a pánové, stojí za to zmínit.
Například je požadováno, aby ve školských zařízeních bylo zajišťováno zaopatření i osobám po ukončení ústavní nebo ochranné výchovy, tedy dospělým lidem, a to do věku 26 let. Možnost rozhodnout o takové zaopatřovací péči, to znamená o tom, kolik to bude nakonec stát, má mít ve své pravomoci ředitel. Problém spočívá v tom, že zaopatření dospělých, kteří se dostanou do sociálních problémů, zajišťuje standardní sociální systém. V případě dospělých lidí, kterým skončila ústavní nebo ochranná výchova, je sociální pomoc hrazena nestandardně z prostředků určených na vzdělávání občanů.
***