(11.00 hodin)
(pokračuje Čelišová)
Jsem ráda, že po dlouhé době, a byla to doba, která se jasně vrací do roku 1995, kdy pekingská konference přijala určité závěry pro rovné postavení v naší společnosti, k této pekingské smlouvě se přihlásila naše země podpisem pana Klause, který tehdy byl předsedou vlády, takže nevím, zda poslancům z ODS nebo těm, kteří mají stejný názor jako kolega Benda, neunikly některé souvislosti z celé této problematiky.
A teď už k realitě. Ačkoliv rovnost mužů a žen představuje pro sjednocenou Evropu jednu z hlavních priorit uplatňování zákonů v praxi, neinformovanost a konkrétní zkušenosti v oblasti zaměstnanosti a na trhu práce dosvědčují, že skutečná rovnost se u nás často nerespektuje, obchází, podceňuje nebo zlehčuje, a to jak na straně zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců. Jednou z příčin, proč se daří jen pomalu otevírat problematiku rovných příležitostí, je tradiční pohled na rodinu a profesní kariéru žen a dělení partnerských rolí. Tyto tradiční pohledy se opírají o řadu generačně zakořeněných mýtů, zjednodušených, formálně přijímaných a vynášených soudů typu "muž musí být lépe placen, protože je živitelem rodiny", "péče o děti a rodinu je výhradně záležitostí ženy", "ženy nejsou ochotny se účastnit práce pro veřejnost", "ženy se nehodí do politiky", "ženy nemají řídicí schopnosti, muži jsou talentovanější, a proto úspěšnější", "žena by měla být mladá, hezká, umět už ani moc nemusí". Uvedené mýty jen málokdy odrážejí objektivní informace a nezevšeobecněné zkušenosti. Obvykle dosvědčují neochotu vnímat změny, které se odehrály především v posledním desetiletí v oblasti jak vzdělávání žen, tak i jejich pracovního uplatnění.
A teď malý exkurs v oblasti diskriminace. Je to pojem, který se podle mého názoru zabydlel v české společnosti teprve ve druhé polovině devadesátých let. V polistopadové euforii většina z nás vzhlížela s obrovskými a nekritickými nadějemi ke svobodné kapitalistické společnosti a myšlenka, že se v ní může vyskytovat něco tak podivného, byla nepřijatelná. Svobodnou společnost a volný svobodný trh jsme chápali jako něco dokonalého a svatého, kde každý bude posuzován výhradně podle svých schopností, bez ohledu na stranickou příslušnost, a kde se tudíž všem, kteří jsou schopni a kteří se snaží, dostane naprosto spravedlivého ocenění a uznání. Naivita začátku devadesátých let už vyprchala, ale stav české většinové společnosti k otázkám existence diskriminace je dodnes velice opatrný.
První oblast, ve které začal být pojem diskriminace jakžtakž akceptován, se týká problematiky menšin. Nebudu zde hovořit o romských menšinách a dalších. Daleko problematičtější situace - a jsem o tom přesvědčena nejenom ze svých zkušeností a znalostí, ale z kontaktu s gender studies a s různými neziskovými a nevládními ženskými organizacemi - je v diskriminaci žen, jejichž uznávání z pohledu oficiálních míst, kdoví proč, za menšinami pokulhává. A to přes to, že v některých oblastech diskriminace žen existují jasná a přesná čísla od Českého statistického úřadu, tedy instituce, která nemůže být podezřívána z žádné závislosti na feministických organizacích. Statistiky ukazují jak rozdíly ve mzdách mužů a žen, které se prohlubují od roku 1996 a jsou tím větší, o co prestižnější a finančně výnosnější povolání se jedná, tak diskriminaci při přijímání do zaměstnání.
Největší rozdíly mezi počtem nezaměstnaných žen a mužů v neprospěch žen se objevují ve věku mezi 20 až 35 lety. Chtěla bych tady zmínit ženy v předdůchodovém věku. Ženy, které jsou mezi prvními propouštěny. Podívejte se do údajů, kolik žen je mezi nezaměstnanými. Ale samozřejmě jsou to i muži, kteří v tomto věku nemají zaměstnání. Díky těmto údajům byla diskriminace žen na pracovním trhu alespoň vzata na vědomí, ale s mnoha výhradami typu, že "dokumentované rozdíly lze nepochybně vysvětlit příčinami objektivními". Spojovat tyto rozdíly s diskriminací se mnoha lidem stále příčí.
Podobné je to s problematikou zastoupení žen v mocenských a rozhodovacích procesech. V současné době kolem voleb a sestavování vlády se o tom hodně hovoří. Ačkoli výrazný nedostatek žen v politice lze nepochybně také označit za diskriminaci, tento pojem se v této souvislosti prakticky nepoužívá.
Velmi specifickým souslovím, kde se výraz diskriminace užívá, a podle mého názoru tentokrát nesprávně, je pozitivní diskriminace. Označují se tak pozitivní akce či pozitivní opatření. Používán je ovšem zejména těmi, kteří s pozitivními opatřeními nesouhlasí a dávají tak najevo, že snažit se vyrovnat šance jedné skupiny automaticky zapříčiňuje diskriminaci skupiny druhé. Já osobně se domnívám, že to není pravda. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby mě skutečně, ať už při přijímání do zaměstnání nebo při umisťování na volitelné místo kandidátky, lidé posuzovali jen podle toho, jaké mám schopnosti. Jenže ono, a víme to všichni, se to neděje. Jen a jen díky tomu, že jsem právě žena, mi jsou automaticky přisuzovány určité vlastnosti, které zdaleka mít nemusím. Ale spousta lidí se ani nenamáhá to ověřit. Právě takto vzniká diskriminace. A pozitivní akce jsou nástrojem, které ji pomáhají odstranit.
Proč a jak tedy diskriminace vlastně vzniká? Většina lidí mívá o některých skupinách tradiční stereotypní představy. To znamená, že určitým skupinám automaticky přisuzují určité vlastnosti. Romům se automaticky přisuzuje, že kradou, umějí špatně česky, nemají žádné vzdělání. V případě žen a mužů se hovoří o takzvaných genderových stereotypech. Když se někdo narodí jako muž, většina lidí se domnívá, že musí být agresivní, touží po kariéře, že má racionální způsob myšlení, talent na technické obory. A narodíte-li se biologicky jako žena, pak se o vás většina lidí domnívá, že jste pečující, submisivní, budete se raději starat o domácnost než se někde venku honit za kariérou, máte sklony k hysterii, místo logického myšlení se spíše řídíte emocemi. Je evidentní, že takzvané typické ženské vlastnosti jsou považovány za vhodné při péči o děti či staré a nemocné. (Hluk v sále.)
Dalšími důsledky genderových stereotypů je například nedůvěra vůči přijímání žen do rozhodovacích pozic, ale také to, že soudy svěřují po rozvodu děti do péče téměř výhradně matkám. Ti, kteří genderové stereotypy považují za správné, protože jsou založeny na realitě, se opírají o argumenty biologické. Ženy a muži se prý již rozdílní rodí. Důkazem budiž například fakt, že muži jsou fyzicky silnější a třeba ve sportu doběhnou dříve a doskočí dále či výše.
Já vás nebudu zatěžovat dalším exkursem do této problematiky a myslím si, že osvěta v této problematice by někdy Poslanecké sněmovně neškodila.
Možná se zeptáte, proč řešit rovnost v naší společnosti. Problematice lidských práv žen, respektive rovných příležitostí pro muže a ženy, se věnuje jak ve sdělovacích prostředcích, tak v politice stále více pozornosti, a jsme za to rádi. Jedná se sice o téma emotivní a osobní, které se dotýká bezprostředně každého z nás, neboť být mužem, jak už jsem řekla, či ženou patří mezi základní lidské charakteristiky. Dostupné statistiky však potvrzují, že oprávněnost této politiky je stále více než zřejmá. Více než čtvrtinový rozdíl mezi pracovními příjmy žen a mužů v neprospěch žen, nedostatečné zastoupení žen, zastoupení mladých, nezlobte se na mě - i dnes, kdybychom se podívali na statistické údaje z úřadů práce, zjistili bychom, že i tam dochází k obrovským nerovnostem.
A ještě k panu Bendovi. Pan poslanec Benda tvrdí, že ústava už léta garantuje princip rovnosti, respektive nediskriminace na základě pohlaví. Já jsem přesvědčena, že pouze ústavní zakotvení této zásady neposkytuje samo o sobě jednotlivcům dostatečnou záruku, pokud jde o její praktické působení a přímou vynutitelnost.
A teď k vlastními zákonu. Jsem přesvědčena, že připravovaný zákon, pokud projde do druhého čtení a pokud budeme moci ještě vstoupit do jeho projednávání, bude upravovat právo na rovné zacházení a ochranu před diskriminací ve výše zmíněných oblastech, jakými jsou zaměstnání, přístup k zaměstnání a povolání, samostatná výdělečná činnost, odborné vzdělávání, poradenství a rekvalifikace, členství a účast v organizacích pracovníků nebo zaměstnavatelů, sociální ochrana včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociální výhody, vzdělání a přístup ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně bydlení.
***