(10.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Naše pozice v zahraniční politice, v mezinárodních vztazích, není dána tím, jaké budeme přijímat slovní deklarace. Naše pozice je v tom, jestli budeme s to, a po mém soudu především v rámci evropského kontextu i Evropské unie, se snažit o to, abychom svým hlasem - a tady říkám skromným, protože nechci přeceňovat naši sílu. Uznávám, že jsem se možná dopustil nevhodného výroku, za který mě kolega Exner kritizoval, když jsem označil Českou republiku za malý stát. Tím neříkám nic pejorativního vůči českému státu, ale velký stát opravdu nejsme, zvlášť ne v zahraniční politice. Pokud chceme, aby náš hlas v zahraniční politice byl slyšet, pak ne prostřednictvím slovních deklarací, ale praktických účastí při řešení těch situací, kde můžeme jako člen, především tedy EU, ale samozřejmě i NATO - jsme jeho členem a k té odpovědnosti se musíme hlásit - uplatňovat svá stanoviska. Ale říkám, a všichni to dobře víme, že mezinárodní politika je především věc hledání řešení, a ne slovní deklarace. Radikální slova nám k ničemu nepomohou. Tím vůbec neříkám to, že bychom neměli své stanovisko jasně formulovat, ale prostě nejde o silná slova.
Kolega Svoboda mluvil, už jsem řekl, že pro mě až příliš optimisticky, o té vizi demokracie pro Irák. Já myslím, že právě ta vojenská intervence USA v Iráku, která byla inspirována tzv. neokonzervativci, kteří opravdu jako součást své ideologické koncepce považují za možné šířit demokracii a svobodu v určitém pojetí, třeba i silou, ukázala, že to je koncepce špatná. Je řada velmi významných politiků, ale i teoretiků a historiků - upozorňuji třeba na vynikajícího historika Erika Hobsbawma, jehož kniha Krátké 20. století - Věk extrémů, je pro mě nepřekonatelným kompendiem zhodnocení tohoto vývoje - že ideologie šíření lidských práv a demokracie je z hlediska určitých států součástí nebo novým momentem imperiální politiky. Takže abychom nezapomněli, že určité věci mají jiné historické konotace. V Evropě i v USA je demokracie a pojem politické svobody, jak jej známe, otázkou dvěstěletého vývoje. V těch zemích třetího světa, v Iráku apod. - kolega Svoboda o tom také mluvil - tam nikdy nic takového nebylo, čili představa, že tam vojenské okupační síly tuto demokracii přinesou, je naivní.
Je třeba uplatňovat velmi střízlivá hlediska na to, co se děje, jaký to bude mít vývoj. Obávám se, že to nikdo přesně neví. Jenom upozorňuji zase i některé kolegy na pravé straně, že situace je opravdu komplikovaná v tom, že členy irácké vlády jsou členové Komunistické strany Iráku. Ministr Jazairi tu nejednou byl, hovoří dobře česky, což svědčí o tom, že ten svět je mnohem složitější, než se ukazuje v některých paralelách, které tu uvedl kolega Filip, tak i kolega Svoboda.
Děkuji vám. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane poslanče, a požádám dalšího přihlášeného - to je pan poslanec Jan Kavan a pak to bude Jan Mládek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Kavan: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážené poslankyně, vážení poslanci. O mně je myslím dostatečně známo, že jsem od začátku byl kritický k válce, k agresi, k invazi, k intervenci, jak to chcete nazvat, v Iráku, a to jak na půdě České republiky, tak na mnoha mezinárodních fórech. A svůj názor jsem pochopitelně nezměnil a nevidím důvod, proč ho měnit. Naopak připomínám, že argumenty, které jsme veřejně prohlašovali, sdělovali již před březnem 2003, se prokázaly jako pravdivé. Žádné zbraně hromadného ničení tam nalezeny nebyly a dnes již jakékoliv další hledání těchto zbraní bylo i oficiálně odpískáno.
Pokud jde o boj proti teroristům, je nepochybné, že dnes je na půdě Iráku daleko více teroristů, daleko úspěšnějších teroristů než kdykoliv předtím. Je to téměř jakási Mekka světových teroristů, kde se teroristé jednak učí, cvičí, jednak si mohou přímo na místě své kruté metody vyzkoušet. Jistě z toho nemáme radost.
Říkali jsme od samého začátku, že takováto intervence je porušením charty OSN. I z toho důvodu nebyla tato intervence nikdy posvěcena, odsouhlasena Radou bezpečnosti OSN. Intervence byla podniknuta tzv. koalicí ochotných. Rovněž si myslím, že nikdo z nás nezpochybnil ty příklady, o nichž tu někteří moji předřečníci hovořili a které prokazují, že se američtí vojáci na půdě Iráku dopustili porušení Ženevských dohod.
Byla tu řeč o nastávajících volbách, které proběhnou 30. ledna, navzdory bezpečnostní situaci v Iráku. Považovat tyto volby za svobodné a demokratické může jenom někdo, kdo tu situaci v Iráku nesleduje. Nedomnívám se, že mohou svobodné a demokratické volby být volby, kde významná část obyvatelstva se jich účastnit nebude a jejich politické strany, jejich reprezentace, vyzývá k bojkotu takovýchto voleb. Tím netvrdím, že organizace voleb je - resp. jsem přesvědčen, že je to krok správným směrem. Ale věřím, že demokratičtější volby bude možné na půdě Iráku zorganizovat, jak je to zatím plánováno, řekněme koncem roku 2006, poté také doufám po odchodu okupačních vojsk, to znamená na půdě suverénního, svobodného Iráku. Mám obavu, že tyto volby 30. ledna nic významného nevyřeší, právě proto, že to například sunnité budou vnímat jako volby, které z jejich hlediska zcela legitimní nejsou. To znamená, že budou i nadále pokračovat boje, teroristické útoky, budou lidé umírat na obou stranách.
Za této situace se ovšem domnívám, že účast českých vojenských policistů na výcviku - zdůrazňuji, na výcviku iráckých policistů v duchu rezoluce Rady bezpečnosti 1546, a zvláště odkazuji na čl. 14 a 16, kde OSN výslovně hovoří o výzvě členským státům, aby s takovýmto výcvikem pomohly - domnívám se, že to je role, kterou je možné podpořit, neboť právě v situaci pokračujícího napětí, pokračující nestability, jsem přesvědčen, že příspěvek k vycvičení irácké policie je věc pozitivní, kterou jsem ochoten podpořit. Po ukončení okupace - a já věřím, že to již nebude trvat dlouho - dojde k převzetí zodpovědnosti za stabilitu Iráku iráckou vládou a samozřejmě i dalšími složkami, včetně irácké policie, která zatím, aspoň podle údajů, které nám byly sděleny v zahraničním výboru, z velké části vycvičena pro tento náročný úkol není. Z tohoto důvodu jsem ochoten podpořit žádost o prodloužení mandátu pobytu českých vojenských policistů do konce roku 2005, a to především za předpokladu, že se nezmění mandát, na základě kterého tam vojenští policisté irácké policisty cvičí.
***