(15.30 hodin)
(pokračuje Novotný)
To však neznamená, že je nutně nesprávná - jen to jednoduše nevíme. Co však víme jistě, je fakt, že se výdaje státního rozpočtu důsledkem tohoto zákona zvýší o 21,6 %, resp. o 33,3 % za televizní a rozhlasové poplatky, neboť stát a jeho organizační složky jsou samozřejmě také poplatníci.
Určením platby a provázaností s textem zákona o České televizi a Českém rozhlasu dochází ke zpřesnění účelu platby, viz důvodová zpráva. Samozřejmě to dávno není koncese na rozhlas či televizi, ale je to poplatek za veřejnou službu. Pokud by se však ze zákona vyškrtlo ustanovení o tom, že z poplatků je financována Česká televize a Český rozhlas, šlo by o poplatek na vysílání veřejné služby poskytované kýmkoli, kdo je vysíláním veřejné služby pověřen. Že jde o solidární platbu, je více než jasné.
Kombinace ve skutečnosti plošné platby za domácnost s účelem platby na financování veřejné služby, tedy na veřejnou službu nebo možnost ji poskytovat, přibližuje tento návrh k názorům těch poslanců, kteří v dřívějších debatách takové principy navrhovali. Otázkou tedy zůstává, zdali by nebylo správnější přestat si hrát na schovávanou a zavést otevřeně plošnou platbu za veřejnou službu jako druh povinného poplatku za vysílání, neboť tím ve skutečnosti je. Bylo by to možná spravedlivější a možná i levnější, neboť jednodušší.
Jestliže stát zákonem zřídil Českou televizi a Český rozhlas a jestliže oba provozovatelé vysílání ze zákona musí vybírat příspěvky, musí mít tento výběr pod kontrolou a disponovat účinným nástrojem proti neplatičům. Takovýmto nástrojem je evidence poplatníků a možnost shromažďovat údaje o neevidovaných poplatnících za dodržování zákona o ochraně osobních údajů. Lze předpokládat, že taková pravomoc se někomu nebude líbit, avšak je jen logickým důsledkem systému, jak je v současnosti nastaven. Ostatně celý tento zákon, jak je navrhován, je pouze důsledkem jiného rozhodování a jiných rozhodnutí, totiž o způsobu organizace, financování a provozování vysílání veřejné služby, tak jak tato rozhodnutí činila Sněmovna ve svých předešlých obdobích.
Dámy a pánové, předkládáním stále nových návrhů na zvýšení rozhlasových a televizních poplatků se situace s marnotratným a neefektivním podnikem nevyřeší, pouze se prodlouží jeho agonie. Je to jen další způsob, jak dodatečně zdanit občany České republiky, a s takovým jednáním se Občanská demokratická strana neztotožňuje. Proto navrhuji, aby byl návrh zákona zamítnut. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Tentokrát jste byl skutečně stručnější.
V tuto chvíli uděluji slovo paní poslankyni Anně Čurdové, připraví se paní kolegyně Ivana levá.
Poslankyně Anna Čurdová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, jak mi připomenul pamětník, tak on to nebyl návrh státu, jak tady říkal pan kolega Novotný, ale tenkrát to byl poslanecký návrh, který zřizoval veřejnoprávní Českou televizi, takže abychom si nepletli pojmy s dojmy. Ale nyní mi dovolte, abych se už opřela o papír a přednesla svůj příspěvek, svoji trošku do mlýna k veřejnoprávní televizi.
Už po několika měsících a téměř roce opět rozhodujeme o budoucí podobě veřejné služby rozhlasovým a televizním vysíláním v České republice. Obávám se, že mnozí z nás uvažují v této souvislosti především o zpravodajství a publicistice, o diskusních pořadech a o tom, čeho se v první řadě my, co vnímáme my jako politici…, a o tom, co zajímá také v první řadě nás, ale to je podle všech statistik sledovanosti televizního vysílání něco jiného než to, co v televizním vysílání zajímá velkou většinu občanů této země.
A jak jsem po vyslechnutí příspěvky kolegy Novotného zjistila, budu se spoustou z nás v rozporu, když prohlásím, že televizní vysílání veřejné služby je potřebné, že musíme mít protiváhu ke komerčním televizím. Domnívám se, že je to nadmíru důležitá věc veřejného zájmu a že rozhodně není omezena na zpravodajství a publicistiku. Jde totiž o mnohem více. Jde o integritu národa, o kulturu, která není samoúčelná, ale sjednocuje, a dovolte mi podotknout, že jde také o podobu této kultury, o podobu toho, s čím se identifikuje televizní divák a občan České republiky.
Chceme-li odpovědně rozhodnout o televizních poplatcích, musíme se ptát na dvě další věci. Zda tato televize opravdu slouží svým divákům a zda to dělá ekonomicky, tedy za nejnižší možnou cenu při zachování rozsahu a kvality této služby. V uplynulém roce a ještě předtím v uplynulých měsících jsme na to téma slyšeli a četli nepřeberné množství názorů. Každý z nás si o tom umí udělat dobrou představu. Přesto chci připomenout alespoň dvě čísla. V uplynulém roce se na programy České televize dívalo v průměru v každém okamžiku přes 30 % těch, kteří měli zrovna zapnutý televizor. Toto číslo určitě znáte a můžete operovat s tím, že sice ve srovnání s obdobnými stanicemi v ostatních evropských zemích představuje více než jen průměr, ale přesto je to jen třetina českých a moravských televizních diváků. Proč mají ty zbývající dvě třetiny přispívat na službu těm třiceti procentům? A to je právě důvod, kvůli kterému chci uvést a zdůraznit druhé číslo. Alespoň jednou denně si alespoň jeden z programů České televize v loňském roce, upozorňuji, že údaje jsou tedy za rok 2003, pustilo přes 98 % všech televizních diváků v České republice - a to denně, to zdůrazňuji. Je tedy zcela zjevné, že Česká televize opravdu slouží prakticky všem televizním divákům, ať už se k tomu v dopisech novinám přiznávají, nebo ne. To je myslím pádný argument pro legitimitu veřejnoprávní televize v naší zemí.
Zbývá však otázka, zda je tato služba drahá, či levná. Opět jsme všichni četli a slyšeli spoustu argumentů. Máme jeden z nejnižších televizních poplatků v Evropě. Jestli se nemýlím, pak je za námi už jenom Rumunsko. Máme nejnižší procento reklamy ze všech veřejnoprávních televizí, které reklamu vysílají, a je jich v Evropě naprosto většina. A mohla bych pokračovat ještě dále. Přitom všude v Evropě státy tou či onou formou dotují - a nebojím se tohoto slova dotují - činnost televize veřejné služby právě proto, že tyto televize měly být provozně dražší nežli televize komerční, neboť plní úlohu, která je pro soukromé provozovatele vysílání velice nerentabilní.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, paní kolegyně. Kolegyně, kolegové, blížíme se do finále. Jak jsem říkal, že pan kolega Bartoš má levicovou úchylku, bojím se, že pan kolega Šplíchal je také tam, kam nepatří. Nebo možná patří. Doleva, pane poslanče. Pro vás platí doleva.
Poslankyně Anna Čurdová: Takže tuto situaci, která odporuje smyslu existence televize veřejné služby, můžeme odstranit dvojím způsobem. Buď zvýšením televizních poplatků, což je krok, který jsme neučinili déle než šest let, a zdá se, že pro něj už je skutečně nejvyšší čas, nebo zvýšením reklamního limitu pro televizi veřejné služby.
Znovu tedy dovolte připomenout pár čísel. Objem ročních výdajů na televizní reklamu v České republice stoupl od roku 1998 do roku 2003 o 2,3 miliardy korun, z 5,3 miliardy korun v roce 1998 na 7,6 miliardy v roce 2003, a v letošním roce dále vzrůstal. Z tohoto nárůstu ročních výdajů na televizní reklamu neměla televize veřejné služby v daném období obrazně řečeno ani korunu, neboť její podíl se stabilně pohyboval kolem jedné miliardy korun, a to bez ohledu na výkyvy sledovanosti.
Vážené kolegyně a kolegové, jsme na prahu digitalizace televizního vysílání, to znamená velké investice. Zástupci televizí nás ujišťují, že už to nejsou investice do techniky a technologií, ale především do programu, a zřejmě mají pravdu.
V dohledné době se zvýší počet televizních programů. A chceme-li, aby je diváci mohli přijímat bez omezení, bez dodatečných plateb za kódované kanály, musíme i soukromým televizím dovolit, aby se rozvíjely v rámci těch peněz, které si mohou vydělat. Připomínám jenom, že v loňském roce - opět říkám, že jde o údaje z roku 2003 - měly dvě největší soukromé televize v České republice k dispozici o dvě miliardy korun více než veřejnoprávní televize, která přitom vysílala více hodin programu než obě tyto televize dohromady.
***