(17.30 hodin)
(pokračuje Langer)
Technické sdělení: Dáma, které patří řetízek se již našla.
Dalším bodem je bod
22.
Návrh poslanců Hynka Fajmona, Aleny Páralové, Petra Nečase,
Kateřiny Dostálové, Miroslava Krajíčka, Lucie Talmanové a Miroslavy Němcové
na vydání zákona o odškodění obětí okupace Československa vojsky
Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky,
Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky
/sněmovní tisk672/ - prvé čtení
Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk č. 672/1. Prosím, aby za navrhovatele předložený návrh uvedla poslankyně Miroslava Němcová.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, obracím se za vás za všechny, kteří spolu se mnou předkládají tento návrh zákona, a v podstatě se na vás obracíme v podobné věci podruhé. Jde nám o to, abychom vyrovnali společně, a to doufám, že nejenom my, kteří tento návrh předkládáme, ale spoléháme na to, že cítíte podobné trauma z toho, že Česká republika má za sebou minulost, kterou je potřeba řešit podobným zákonem. Doufáme tedy, že toto historické trauma nám společně pomůžete překlenout.
Podstatou tohoto návrhu je, že navrhujeme odškodnění našich spoluobčanů za křivdy, které byly na nich spáchány v období okupace vojsk Sovětského svazu, Maďarska, stručně řečeno Polské republiky, východního Německa, Bulharska, a to od 20. srpna 1968 až do 27. června 1991. Navrhujeme odškodnění těch, kteří žijí, či nejbližších příbuzných, a to těch občanů, kteří ve sledovaném období, v tom, které jsem uvedla, byli zabiti příslušníky okupačních sil, a dále těch občanů České republiky, kteří byli zraněni nebo znásilněni.
Určitě budeme souhlasit s tím, že stát si občané zřizují proto, aby je hájil. Hájil ve všech možných ohledech, ve kterých oni sami sebe hájit nemohou. K této úloze státu bezpochyby patří, aby své občany stát chránil před vnějším nepřítelem. V plnění této základní povinnosti tehdejší Československá socialistická republika selhala. Své občany před vnějším nepřítelem neuchránila a mnozí občané na to doplatili buď zdravím, nebo životem.
Stát je podle našeho názoru, tedy podle názoru mého a mých kolegů, kteří se pod tento zákon podepsali, povinen svým občanům či jejich rodinám způsobenou újmu kompenzovat. Jsme si vědomi toho, že nelze nahradit všechny škody, které činnost okupačních sil způsobila. I přesto je však možné uvažovat o odškodnění těch občanů, kteří byli zabiti, tedy jejich příbuzných, a těch, kteří byli znásilněni či zraněni.
Víme velmi dobře, že doba okupace přinesla všem občanům, nejenom rodinám, které utrpěly tyto děsivé ztráty, ale všem, mnohé a těžké újmy, které tento zákon neřeší a ani řešit nemůže. Bohužel nikdy nevznikne zákon a ani nevznikne situace, která by tato dlouhá léta temna vrátila těm, kteří v nich byli nuceni žít. Přesto si však myslíme, že je úlohou současníků podívat se do minulosti a pokusit se o nápravu toho, co v našich silách je.
Problémem samozřejmě, a to nezastíráme, je to, že prameny k tomu, abychom mohli říci, koho všeho se tento zákon má týkat, nejsou dokonalé. Máme poměrně dobrý přehled o obětech z roku 1968. O tom existují docela rozsáhlé primární, ale i sekundární prameny. Horší je to již s těmi, kteří byli zabiti, zemřeli nebo utrpěli újmu na zdraví či byli znásilněni v letech 1969 až 1991. Zde jsou informace - nechci říci velmi nedostatečné, ale bezpochyby nejsou vyčerpávající. Je to způsobeno především tím, že tyto informace jsou dosud považovány za tajné a jsou drženy v režimu přísného utajení. Tato skutečnost nás jako předkladatele limituje, nicméně nám umožňuje alespoň rámcově se vyrovnat s tím, abychom dokázali popsat rozsah oprávnění, kterých by se to mohlo týkat, a také vyčíslit případnou sumu, která by byla nárokem pro kompenzaci ve vztahu ke státnímu rozpočtu, tedy k jeho výdajové stránce.
Je potřeba říci v tuto chvíli, že bezpečně víme z posudku odborného, který jsme si nechali vypracovat, že pouze v období od 20. srpna 1968 až do 9. září tohoto roku bylo zabito celkem 72 lidí. - 72 lidí v období čtrnácti dnů! To je vážná suma, to je zásadní číslo, to je něco, co zničilo život 72 rodinám. Nejenom že přišli o život ti, o kterých mluvím, ale byl zcela rozvrácen život těchto rodin. Myslím, že žádný z nás, přestože jsme prošli různými životními etapami, tak takovéto silné trauma si jenom těžko umíme představit. Každý z nás je rodičem, každý z nás má rodiče a ví, co případné ztráty tohoto typu v jeho životě znamenají, a ví, jak zoufale se s nimi vyrovnává a jak letitý problém a nenahraditelný problém vlastně vzniká.
Chci říci, že vedle těchto 72 osob zabitých ve čtrnácti dnech bylo také zraněno 266 osob, ale to bylo zraněno 266 osob těžce. Dalších 436 osob bylo zraněno lehce. Je to zase zhruba řečeno 700 lidí, kteří utrpěli vážnou či méně vážnou, dá-li se to tak říci, újmu na zdraví.
Z dalších zpráv je zřejmé, že případy zabití, znásilnění či zranění se v masivním počtu vyskytovaly až do konce roku 1968. Od konce roku 1969 do roku 1991 se počty snižují, ale v žádném případě ne na nulu.
Musím říci, že samotná konstrukce tohoto návrhu zákona je převzata již z jiných norem. Mnozí z vás jste zde byli při projednávání jiného zákona, zákona o odškodnění občanů, kteří byli protiprávně zavlečeni do Sovětského svazu. Tento návrh zákona o odškodnění těchto osob jsme přijali v roce 2002. Inspirováni tímto Sněmovnou přijatým návrhem jsme vypracovali návrh, který vám předkládáme nyní. Pro vyřizování nároku na odškodnění tento náš návrh stanovuje obdobný postup a obdobná kritéria jako u zákona, který jsem zmínila, tedy u zákona, který se týkal osob protiprávně zavlečených do Sovětského svazu.
***