(17.30 hodin)
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Věřím, že pan ministr se v průběhu mého přednesu dostaví, tak abych mohla reagovat na některé otázky, na které bych ráda slyšela odpověď, protože v písemné odpovědi na moji interpelaci obsaženy nebyly.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Promiňte, paní poslankyně. Já tímto žádám Kancelář Poslanecké sněmovny či představitele klubu sociální demokracie, nebo si dovolím požádat člena vlády, jediného přítomného pana ministra obrany, zda by nevyhověli této vaší žádosti a nepokusili se sehnat pana ministra Ambrozka do jednací síně.
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Děkuji, paní místopředsedkyně. Kolegyně a kolegové, obraz české myslivosti je v očích veřejnosti mnohdy redukován na ojedinělé případy porušení zákona, ke kterým konečně dochází v každé profesní nebo zájmové skupině, kdy myslivci ulovili něco, co ulovit neměli, nebo naopak nelovili něco, co lovit měli, například přemnoženou černou zvěř. A to, že myslivec je člověk, který se o chov zvěře a o ochranu přírody především stará, není zřejmě tolik zajímavé. Odpověď pana ministra Ambrozka na moji interpelaci ve mně dokonce vyvolává dojem, že profesionálním ochráncům přírody negativní prezentace české myslivosti vyhovuje a že ji možná dokonce sami nepřímo vyvolávají.
Předmětem mého dotazu na pana ministra životního prostředí byla skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí, které podle zákona o myslivosti se má vyjadřovat k případnému zavedení ohrožených druhů zvěře do přírody, nedává v posledních letech souhlas k těmto aktivitám, pokud o ně žádají organizace zabývající se myslivostí, uživatelé honiteb. Konkrétně jsem poukazovala na případ pokusu o znovuzavedení ohrožených druhů, jako je tetřev, tetřívek a koroptev. Mám-li velmi stručně shrnout odpověď pana ministra, kterou většina z vás má asi před sebou, tak pan ministr připouští, že podobný souhlas nebyl ministerstvem dán, ale že se tak stalo z toho důvodu, že v této chvíli ještě nebyla vypracována koncepce záchranných programů některých z těchto ohrožených druhů, a bez zpracované koncepce nelze tedy tyto ohrožené druhy zvěře chránit.
Já bych k tomu ráda uvedla, že sdělení, že vypouštění uměle odchovaných nebo jinde odchycených jedinců ohroženého druhu do nevhodného a nepřipraveného prostředí je pro strategii ochrany přírody novum, ale není novinkou pro zemědělce, lesníky, rybáře, kteří takové projekty vytvářejí už po staletí. Vědí, že bez vhodných podmínek vysazovat do volné přírody jakéhokoliv živočicha je nesmysl. I kdyby se tak chovali, tak takový živočich by ani v krajině neobstál. Lze tedy souhlasit se sdělením, že záchranné programy ohrožených druhů musí být podloženy maximem dostupných informací a měly by být vědecky řízeny. Ale mám za to, že věda se nedá chápat pouze jako tvrzení nevládních organizací, že musí být také podložená a prokazatelná. Je nezpochybnitelné, že v řadě konkrétních případů znalost místních podmínek, znalost stanovišť, prostorové struktury populací ohrožených i ostatních druhů má větší váhu než rozsáhlé, ale pouze teoretické informace. V praxi to potom připomíná situaci, kdy těžce raněný potřebuje první pomoc, ale ten, kdo mu pomoci chce, jde napřed studovat medicínu, místo aby mu potřebnou pomoc poskytl.
Bylo konstatováno, že doposud byly v celé republice realizovány tři záchranné programy, což je podle mého přesvědčení velmi málo, zejména při tom, v jakém stavu jsou stanoviště a populace řady druhů na našem území. Zaráží mě, že vypsání tříletého grantu na řešení obecných principů ochrany je doba podle mého přesvědčení až příliš dlouhá na to, aby po jejím ukončení ještě možná bylo co chránit. Konečně už v současné době existuje celá řada jak zahraničních, tak i českých studií na podobná témata. Bála bych se tedy, že za další tři roky pravděpodobně zmizí další nenahraditelné lokální populace, stejně jako se to dělo do této chvíle.
V odpovědi pana ministra je uváděno, že pokus s miniaturními vysílačkami, které byly umístěny na tetřívcích, dokázal neúspěšnost vypouštění uměle odchovaných a vypouštěných ptáků. Tento závěr byl formulován na základě pokusu s pěti ptáky a to pokládám - mírně řečeno - za diskutabilní. Kromě toho realizaci tohoto pokusu místní myslivci hodnotili, podotýkám, že ji i financovali, jako velmi neprofesionální vedení ze strany orgánů ochrany přírody, která ve spolupráci s nimi měla pozorování realizovat. Zaměřování ptáků prováděli neprofesionální zaměstnanci, kteří se teprve s problematikou seznamovali. Výsledkem pak bylo to, že označené ptáky několikrát denně rušili, a podobný živočich na to pak i reagoval. Kromě toho čtyři z pěti pronásledovaných tetřívků byli zahubeni predátory, tedy ne nevhodným výběrem konkrétních stanovišť, ale predačním tlakem.
Tento experiment byl realizován v rámci Lesního družstva Přibyslav. Pan ministr uvádí, že ministerstvo neudělilo výjimku Lesnímu družstvu v obci Přibyslav. Zaráží mě samotná délka správního řízení od července roku 2002 do března 2003. Na druhé straně po dva předešlé roky tato výjimka udělena byla a obvyklá praxe je, že hodnotit úspěšnost nebo neúspěšnost takovýchto pokusů je zapotřebí nejdříve po deseti letech.
Chtěla bych říct, že se domnívám, že centrálním orgánem nevypracovaný, i když potřebný záchranný program tetřívka a jiných druhů by neměl být brzdou aktivit regionálních odborníků a lidí, kteří mají management podobných stanovišť ve svých rukou, tj. zemědělců, lesníků, kteří jsou současně myslivci a mají zájem i na zachování kvality svého životního prostředí a jeho biodiverzity. Právě navrácení živočicha do přírody, jejíž podmínky se za posledních deset let globálně zlepšily, pokles některých těžkých kovů v prostředí, to vše může dobře signalizovat, která stanoviště jsou v regionu pro daný druh nejvhodnější, a může stimulovat péči o tato cenná území. To ani nejrenomovanější odborníci bez praktických zkoušek pravděpodobně vytipovat nedokáží.
Je tedy všeobecně známo, že řada reintrodukčních programů neúspěchem končí, ale samozřejmě s tím musíme také počítat, že není lehké napravit to, co lidi pokazili, že přístup typu "my chytří nahoře ještě nevíme, jak to správně je, a proto vy dole nesmíte sami nic dělat" je do jisté míry zarážející.
Já bych velmi uvítala, kdyby snaha o záchranu ohrožených druhů na území České republiky byla nejenom programem, aspoň verbálně prezentovaným programem, orgánů životního prostředí a ochránců životního prostředí, ale aby k této ochraně byli přibráni i ti, kteří přírodě a zvěři rozumí a mají s její ochranou mnohasetleté zkušeností. Připomínám, že Ministerstvo životního prostřední nebrzdí ani nebrzdilo aktivity některých podobných sdružení ochránců, naopak je podporovalo, pokud šlo o vypouštění vyder, rysa, bobra a některých sov v Národním parku Šumava, sovy pálené atd. Možná, a ptám se, jestli hlavním důvodem nebylo to, že na těchto aktivitách se podílely organizace, které mají k Ministerstvu životního prostředí blíže, než mají právě myslivci.
Děkuji.
***