(17.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Katastrofálně vysoká nezaměstnanost, která v posledních dvou letech dále trvale roste, je tím, co dokumentuje efekty koaličního vládnutí. Tříprocentní roční nárůst hrubého domácího produktu navrhovaný vládnou nestačí k zastavení propadu ve financování státu, samosprávy, podniků, ale i domácností.
V programovém prohlášení vlády chybí přesvědčivá koncepce ekonomické politiky, která by překročila dosavadní limity. Problémy spojené s nezaměstnaností nelze řešit dosavadními přístupy, na kterých setrvává i staronová koaliční vláda. Nejde o to, abychom se dostali z vyššího procenta nezaměstnanosti na průměr Unie nebo lehce nad průměr, jde i o to, aby český stát dokázal koncepčně založit efektivní tvorbu pracovních míst a humánně se vším důrazem řešit existenční problémy minimálně 550 tisíc lidí a jejich rodinných příslušníků.
Ještě v počátku srpna, dáte mi asi za pravdu, uvažovali autoři programového prohlášení vlády o vytvoření 100 tisíc pracovních míst v příštích dvou letech, o 50 tisících nových bytů ročně, o prodloužení placené mateřské dovolené. Kalkulačky předsedy rozpočtového výboru parlamentu, a jeho názory jste mohli na půdě Sněmovny před chvílí slyšet, ale i podobně zaměřených ekonomických znalců v řadách sociálně demokratického týmu prý dokázaly, že to nejde. Ano, nelze rozdávat neexistující hodnoty. S tím lze souhlasit.
Nelze posílit pozici chudých, když jiné finanční zdroje jsou tvrdě hájeny baštami zahraničního kapitálu a jejich souputníků z řad vládnoucí elity. Zaměstnanci jsou ve vztahu k zaměstnavatelům stále více zatlačováni do slabé pozice a tato vláda chce dál rozšířit smluvní volnost v pracovněprávních vztazích a rozmělnit odpovědnost za stanovení pracovních podmínek ze závazných norem přesunem do jednání o kolektivních smlouvách.
V době, kdy zaměstnanci řádně platí daně a sociální a zdravotní pojištění, v době, kdy jim tato koalice seškrtala nemocenské dávky, se ptám, jak je možné vyplácet manažerům miliony a dokonce desítky milionů, poskytovat majetným celou škálu úlev na daních a výhod a přitom tvrdit, že není nutné zvýšit daňovou progresi a kontrolovat placení daní a nabytí majetku u nejbohatších skupin obyvatelstva.
Sociální demokracie zjevně nechce plnit předvolební sliby. Nemůže a nechce prosazovat svůj volební program, když jej nechává naplňovat těmi, kteří mají zcela odlišné ekonomické i politické zájmy. Pravice bije na poplach falešnou notou, když tvrdí, že vláda chce zvýšit daně střední třídě a ulevit chudším. Vždyť současný režim tzv. střední třídu téměř zlikvidoval. Copak kvalifikovaní dělníci, živnostníci, učitelé a mnozí lékaři nebo úředníci jsou na tom dnes lépe než většina populace? Majetkové rozdíly se tak prohloubily, že dnes dvě třetiny obyvatelstva žijí pod průměrem. Pokud se mají zvýšit daňové příjmy, musí to být z konkrétních výkonů. Také tam, kde unikají desítky miliard mimo kontrolu státu.
V programovém prohlášení vlády jsou bohužel slova, stejně jako tomu bylo před dvěma lety; skutky a výslednost vládní politiky budou pak, vše tomu nasvědčuje, jiné. Před dvěma lety jsme nastupující vládě vytýkali, že její programové prohlášení deklaruje jen ty nejlepší úmysly a cíle, ale v drtivé většině se vyhýbá konkrétním závazkům, které by bylo možné poměřovat skutečnými výsledky. Byla řeč o tom, že vláda hýří všemožnými sliby. Pokud se v programovém prohlášení dnešní vlády pozorněji věnujeme kupříkladu pasážím výzkum, vývoj a inovace, zdravotnictví nebo třeba kultura, opakují se také letos obecné fráze, zatímco praxe vypadá zcela jinak a jde bez ohledu na vládní úmysly po svém vlastní cestou.
V celé řadě pasáží také letos nechybí množství slibů, jen se nedostává konkrétních čísel. U školství a vzdělání při množství záměrů se vytratil někdejší opakovaný příslib, že dojde k posílení výdajů na úroveň šesti procent hrubého domácího produktu. Není už snad zájem posílit finančně kvalifikační předpoklady pro ekonomický růst a zvrátit nepříznivý trend podvyživeného školství? Stručná pasáž Děti, mládež a sport pak podobně vzbuzuje dojem, že nejsou problémy, jen chvályhodné cíle a pokračování v úspěších. Realita na ulicích a stav a dostupnost sportovišť, podmínky pro dobrovolné pracovníky a rozvoj zájmových aktivit volného času vypadají ale příliš často úplně jinak.
Mohl bych ve výčtu formalit a hluchých míst předloženého dokumentu pokračovat. Je to ale vůbec nutné pro ty, kdo se s tímto vládním konspektem záměrů a proklamací dobrých úmyslů podrobně seznámili? Stejně jako před dvěma lety, také dnes jde o to, věcně střízlivě posoudit, jaké předpoklady a možnosti má vláda v existujícím složení vládnout. Máme se znalostí věci posoudit, zda je tato vláda rozumnou alternativou pro Českou republiku. Oni sami - strany koalice a jejich představitelé - nám namlouvají, stejně jako před dvěma lety, že jsou alternativou jedinou. Přitom průzkumy veřejného mínění ukazují, jak silně je veřejnost nespokojena se současným stavem politiky, s chováním a s poklesky těch, kdo vládnou.
Voliči, kteří rozhodovali na počátku léta ve volbách do Evropského parlamentu - a někteří z vás, vážení kolegové a kolegyně, už na to upozorňovali - jasně varovali nejsilnější vládní stranu, důrazně jí připomněli, že se domáhají změny způsobu vládnutí. Stále platí, že 111 mandátů ve Sněmovně volilo levicové spektrum našich spoluobčanů. V případě České strany sociálně demokratické bohužel hlasy levicových voličů vycházejí nazmar. Sociální demokraté už dva roky provádějí asociální politiku doma a militaristickou proamerickou politiku navenek, umožňují vládnout silně doprava směřujícím lidovcům a dnes k zániku směřující Unii svobody - DEU.
Sečteno a podtrženo - dva roky tu byla pravicová vláda vedená Českou stranou sociálně demokratickou. Ti, kdo čekali po pádu vlády Vladimíra Špidly podstatnou změnu kursu, se nedočkali. Není nejmenší důvod věřit, že koalice ve starém složení a jen nepodstatně obměněná vláda budou postupovat jinak než doposud.
Chci-li být poctivý k vlastním voličům a ke spoluobčanům, pak jménem Komunistické strany Čech a Moravy jednoznačně prohlašuji: To, co předváděla po dva roky koaliční vláda vedená Vladimírem Špidlou, rozhodně nebyl ekonomický úspěch. Byla to pravicová politika, to staré známé rozdělování prebend a trafik vyvoleným na straně jedné a ořezávání sociálních práv a nároků lidem průměrných a nižších příjmů na straně druhé. Byly to enormní výdaje na zahraniční vojenská dobrodružství odporující Chartě OSN a vedle toho škrty v oblasti kultury a podfinancovaná věda a školy.
Co nám tedy nabízí, pokud rekapituluji, nový kabinet jako celek? Stejné strany a až na výjimky stejné lidi a stejnou politiku bez srozumitelné a racionální strategie zajištění ekonomického růstu a bez záruk existujících sociálních práv a jistot v jejich komplexu.
***