(16.50 hodin)
(pokračuje Říman)
A nyní, vážená Poslanecká sněmovno, k programovému prohlášení vlády. Před sněmovnu předstupuje vláda, která je, stačí se podívat do vládních lavic, přímou kontinuální pokračovatelkou vlády předchozí, vlády Vladimíra Špidly, vlády fatálně neúspěšné, vlády, která na počátku svého funkčního období v létě roku 2002 byla oslavovaná až adorovaná, především její premiér, všichni si na to jistě vzpomeneme, aby po dvou letech svého panování v České republice byla všeobecně téměř konsensuálně označena za nejslabší vládu v dějinách České republiky. Uplynuly jenom dva roky mezi těmito protipóly, mezi kterými se vláda Vladimíra Špidly pohybovala. Je to doslova kvapík a stojí za úvahu, proč tomu tak bylo. Já jsem přesvědčen, že je evidentní, že vláda Vladimíra Špidly padla proto, protože nedokázala řešit výzvy, před kterými Česká republika stála a před kterými stále stojí. Nedokázala je řešit a občané to viděli a pochopili.
Je užitečné asi si těchto několik palčivých problémů, které jsou dlouhodobě neřešeny, a jsou neřešeny mimochodem také proto, že volební systém není schopen vygenerovat funkční a silné vlády, připomenout.
Za prvé je to nepochybně nefunkční, stále více neprůchodný systém státní administrativy, který nutí občany, firmy, žadatele obcházet předpisy, obcházet zákony, obcházet státní administrativu.
Za druhé je to zřejmá neufinancovatelnost veřejné sféry, kterážto v celé nahotě byla prokázána zejména po roce 2002.
Za třetí to je krize penzijního systému, o které víme dlouho, ale v jejímž řešení jsme se nepohnuli ani centimetr.
Za čtvrté to je samozřejmě krize zdravotnictví, kde se stále více rozevírají nůžky mezi jeho možnostmi na straně výdajů a možnostmi na straně rozsahu zdravotnické péče.
Za páté to je nepochybně přeregulovanost ekonomiky, která znemožňuje ekonomickým hráčům rozhodovat dobrovolně, samostatně a s dlouhodobou perspektivou.
Za šesté to je nefunkčnost vzdělávacího systému, který neprodukuje v dostatečné míře školené absolventy, kteří by obstáli ve stále komplikovanějším a náročnějším trhu práce.
A za poslední to je nepochybně to, co je možná nejsmutnější, ale co je svým způsobem důsledkem, přímým důsledkem těch problémů, které byly zmíněny dříve, a to je enormní růst korupce v České republice.
Já jsem přesvědčen, že všechny tyto problémy, které jsem tady zmínil, a samozřejmě mohli byste doplnit další, ale věřím, že na prioritě těchto bychom se mohli shodnout, mají jednoho společného jmenovatele, a to je příliš mnoho zásahů státu, příliš mnoho byrokracie, příliš mnoho zákonů, ve kterých se už opravdu nikdo nevyzná, a proto je přestává respektovat. A s tím vším spojená nerozlučná sestra, která státní dirigismus vždy a všude provází, jak už jsem řekl, v podobě stále rostoucí korupce.
Místo toho, aby tato vláda, minulá vláda přenechávala svobodnou iniciativu lidem, těm 10 200 200 občanů České republiky, jestli jsem si správně zapamatoval číslo, které tady před chvíli říkal pan premiér, místo aby je nechala svobodně hledat a nacházet vzájemně výhodná na dobrovolné bázi založená řešení odrážející jejich oprávněné zájmy, snažila se minulá vláda vtěsnat tyto miliony nejrůznějších variant vzájemně výhodné koexistence lidí do šablon zákonů a vyhlášek, které samozřejmě v drtivé většině jsou nevyhovující pro konkrétní řešení jednotlivých lidských osudů.
Já nevím, jestli si to stará i staronová vláda uvědomuje, ale to, co jsem teď popsal, to je přece prapodstata sporu, který tady mezi sebou ve sněmovně, ale i ve veřejnosti a veřejnost sama, vedeme a veřejnost vede. Vy se prostě snažíte napasovat konkrétní lidské zájmy, lidské motivace, jejich ambice do jednoho schématu, kterému dáte podobu normy, a považujete to za správné.
Vy zároveň také považujete za správné, když vám lidé odevzdávají stále více a více peněz, které si přitom vydělali oni, ne vy. A mimochodem nezakryjete to ani frází, kterou jsem tady dnes odpoledne slyšel, o veřejné ruce, protože to ve svém konečném důsledku není žádná veřejná ruka, to je mýtus, to je fráze. Jsou to jenom vaše nenechavé ruce. Vy si ovšem myslíte, že dokážete tyto prostředky, které seberete svým občanům, používat lépe, než by to uměli oni sami. Tomuto způsobu myšlení se všeobecně říká sociální inženýrství. Bohužel mnoho národů po celém světě a včetně toho našeho v nedávné době přivedlo v posledních desítkách let na pokraj katastrofy.
My nechceme, aby se historie opakovala, a ona by se opakovat mohla, protože jak známo, kdo se z historie nepoučí, ten je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval znovu. My jsme pevně přesvědčeni, že lidé se mají rozhodovat sami. Že nepotřebují, aby jim někdo říkal, zda mají postupovat tak či onak, zda své peníze mají utratit za to či za ono. My si myslíme, že stát je tady od toho, aby chránil bezpečí a majetek svých deseti milionů občanů, aby ochraňoval nemohoucí a aby ochraňoval děti. Stát tady není od toho, aby vytahoval lidem z kapes stále více a více peněz, stát tady není od toho, aby dělal jménem svých občanů dluhy, aby zakazoval komukoli v této zemi pěstovat brambory, prodávat koblihy nebo prezervativy. My si nemyslíme, že stát je tady od toho, aby lidem nařizoval, jak si mezi sebou mají platit, jak a komu mají pronajímat půdu, jak mají vypadat smlouvy o nájmu, kdo smí a nesmí provozovat zoologickou zahradu, jak se smí nebo nesmí léčit u lékaře atd. Jistě si, vážená sněmovno, vážení členové sněmovny, jenom za poslední dva roky fungování tohoto sboru dokážete vzpomenout na další a další podobné příklady.
A já to tady podrobně říkám proto, protože je možná dobře si říci, v čem je podstata našeho sporu, v čem je podstata sporu, který vedeme každodenně ve sněmovně nad jednotlivými předlohami zákonů, v čem je podstata sporu, který vedeme i nad tímto programovým prohlášením, a v čem je podstata sporu, který opravdu znemožňuje Občanské demokratické straně, aby se podílela na vládě takovéto vlády, jakou máme dnes před sebou. A mně nezbývá v další části svého vystoupení, než se podívat právě těmato očima na programové prohlášení nové vlády.
***