(15.00 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Rozumím tomu, když někdo z našich spojenců, jako například Řecko, vyjádří přání, že by chtěl určitou specializovanou jednotku za konkrétním účelem, jako je např. zajištění bezpečnosti olympiády, že vyhovíme tomuto jeho požadavku. To je požadavek, který je legitimní, který odpovídá racionální úvaze, který přináší konkrétní efekt. Toto je však opatření, které žádným způsobem nepřispívá k tomu, aby se naše mohla země mohla cítit bezpečněji a řekl bych lépe v systému mezinárodních vztahů.
Dámy a pánové, ani tolik vysmívaný Sovětský svaz v minulosti nezatáhl naše vojáky do dobrodružství typu Afghánistánu. Vyřizoval si to sám. A myslím si, že je legitimní požadavek, aby toto postavení České republiky v dnešním mezinárodním uspořádání bylo stejné. Ať ten, kdo vyvolal tuto situaci, ten, kdo tuto situaci nadále prodlužuje svými nekvalifikovanými kroky, ať si řeší následky své politiky sám.
A chtěl bych ještě dodat jednu věc. NATO stojí dneska na rozcestí. Obávám se, že bude-li pokračovat princip, který byl přijat na římském summitu, bude-li se pokračovat v duchu toho, co bylo přijato na washingtonském summitu v dubnu 1999, přesáhnou závazky, které na sebe bere aliance, míru, která je únosná. Dojde k tomu, že aliance se začne dezintegrovat a vytvoří se i bariéra mezi evropskými spojenci a Spojenými státy. Ti, kteří smýšlejí s aliančním seskupením dobře, by si měli uvědomit, že do budoucna vlastně vytvářejí neřešitelnou situaci pro alianční uskupení zvané NATO.
Já osobně bych odchodu NATO do historie vůbec neželel. Myslím si, že NATO je přežitek studené války, a jsem přesvědčen, že marně hledá počínaje summitem v Římě důvod pro svou existenci v době, která je úplně jiná, než byla doba studené války. Před námi nestojí perspektiva konfrontace dvou ozbrojených bloků, před námi nestojí perspektiva velké pozemní války v Evropě, ale stojí před námi úplně jiná výzva, jako je mezinárodní terorismus, jako je internacionalizovaný svět kriminální, kriminální struktury, které přesáhly národní hranice apod., a proti tomu nám nepomohou žádné vojenské svazky. Proti tomu je potřeba postupovat úplně jinak, jinými metodami a daleko levněji a efektivněji než nasazováním vojenských jednotek.
Dámy a pánové, tento požadavek, který před nás vláda klade, nemůže získat podporu poslanců KSČM. Jestliže jsou tu někteří, jako například pan ministr zahraničních věcí nebo pan ministr obrany, kteří dělají jisté paralely s třicátými lety a s ustupováním vůči nacistické hrozbě, rozpínavosti mocností Osy, tak by si měli uvědomit, že to, že Evropa byla vmanévrována do války, bylo dáno především tím, že byly vyřazeny parlamenty. Parlamenty byly vyřazeny z rozhodovacích procesů. Tehdy nebyla možnost, aby se podílely na těchto rozhodnutích a všechno vlastně tehdy udělala exekutiva.
Vydali jste se, dámy a pánové stejnou cestou. Chcete vyřadit ze spolurozhodování parlamenty. A jestliže je tady ta paralela s třicátými lety, tak je to dáno tím, že tehdy byly také vyřazeny parlamenty a dnes si decizní sféra, sféra výkonné moci, osobuje pravomoci, které si osobovala tehdy.
Děkuji. (Potlesk poslanců klubu KSČM.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má pan poslanec Exner, po něm pan poslanec Laštůvka.
Poslanec Václav Exner: Pane místopředsedo, členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych reagoval na slova místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí.
Stavíme se takovým způsobem, jako kdybychom, když dneska nerozhodneme o návrhu vlády pozitivně, znemožňovali reakci na útoky teroristů. Doma, pokud by došlo k nějakému útoku teroristů, je to bez problému. Vláda má k dispozici všechny síly, které si umí jenom představit, má policii, armádu, spolupráci obyvatelstva a takové věci. Jde tedy o útoky, teroristické útoky v zahraničí, na které bychom měli reagovat.
Vezměte si ale konkrétní situace, které nastaly. Ať už jde o teroristické útoky, které byly ve Spojených státech amerických, v Indonésii, v Saúdské Arábii nebo ve Španělsku, položme si otázku, zda bylo potřeba vyslat nějakou jednotku a zda by vůbec bylo možné, abychom vysláním vojenské jednotky předešli dalším teroristickým útokům. Nic takového v konkrétní reakci na konkrétní útoky nebylo potřeba. Pravděpodobně ani v nejbližší době to nepřichází v úvahu.
Pan ministr zahraničních věcí mluví o potřebě prevence. Tady s ním naprosto nepochybně budeme souhlasit. Ale jsou prevencí preventivní útoky? Jsou tím preventivní vojenské akce? Jsou to akce, které podle záměru dlouhodobější akce Trvalá svoboda se mohou týkat až šedesáti zemí světa? Byla akce uskutečněná Spojenými státy americkými a posléze dalšími zeměmi v Afghánistánu rozumnou odpovědí na útoky ve Spojených státech amerických? Znamenala tato akce odstranění nebezpečí terorismu, nebo naopak destabilizovala svět? To jsou otázky, které si určitě musíme klást také v souvislosti s tím, co v současné chvíli projednáváme.
Velice vítám to, že pan ministr zahraničních věcí se přihlásil k tomu, že Česká republika bude vždy vystupovat v souladu s principy Charty OSN, a upozorňuje na konsensus 26 členských zemí NATO. Ale my v této oblasti přece máme zkušenost. Při zahájení útoku na Jugoslávii v březnu 1999 se toho Česká republika zúčastnila - vždyť vyšlo dodatečně najevo, že také český předseda vlády byl mezi těmi, kdo odsouhlasovali konkrétní cíle pro vojenské útoky, které v té době byly předmětem této operace. A přitom nešlo v době těchto útoků v žádném případě o akci schválenou Radou bezpečnosti OSN a založenou na principech Charty OSN. Chce pan ministr zahraničí říkat, že šlo o absolutní výjimku? Co další útoky, které potom následovaly jak proti Afghánistánu, tak proti Iráku? Vždyť šlo o naprosto stejný přístup, kdy pokud se vůbec podařilo dosáhnout pokrytí rezolucemi OSN, šlo vždy o dodatečné věci.
Koneckonců mluvíme-li o teroristických útocích a teroristech - co chceme vlastně dělat s těmi teroristy? Připomeňme si některé zkušenosti.
Ještě jednou Afghánistán. Při tom, že Spojené státy americké měly za cíl dosáhnout zatčení nebo zničení údajného představitele Talibanu, uskutečnily vojenskou akci, jejímž výsledkem bylo pět mrtvých dětí. A připomeňme si obdobnou situaci z úplně poslední doby. Předevčírem pod záminkou, že se pořádají akce proti bojovníkům předáka Zarkávího v Iráku, došlo k vojenskému napadení domu ve Fallúdži, kde přišlo o život 22 členů rozšířené rodiny, mezi nimi nejméně tři ženy a pět dětí. Kromě toho bylo zraněno 30 dalších lidí, a rakety srovnaly se zemí, resp. změnily v hromadu trosek nejen dům, kde tato rodina bydlela, ale také nejbližší sousední dům.
***