(15.30 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Za druhé. Jednoznačně povede k poškození studentů, kteří nechtějí studovat technické, ale humanitní a některé další obory, které matematiku nezařazují do přijímacích testů. Pro tyto studenty je to vážný problém, který omezí jejich možnost věnovat se těm předmětům, pro které mají předpoklady a talent.
Za třetí. Dnes si maturitu z matematiky volí ti, kteří se jí chtějí v budoucnosti věnovat. Za dobu, kdy maturity z matematiky přestaly být povinné, se tato zkouška vyprofilovala na vysokou úroveň. Bude-li tato část maturitní zkoušky povinná, nutně se její parametry sníží tak, aby obstáli všichni, a poškodí to jak studenty matematických, tak humanitních oborů. I když chápu úmysl některých kolegů, kteří jsou přesvědčeni, že matematika patří k základnímu vzdělání, a proto má být součástí maturity, domnívám se, že v současné gymnaziální matematice jde spíše o rozvoj kalkuliky. Rozvoj logiky je obsažen i v humanitních předmětech. Již z doby první republiky je známa existence humanitních a reálných gymnázií. Tato gymnázia se od sebe profilově velmi lišila a lišila se také v maturitní zkoušce. Navrhuji proto, abychom se v tomto případě drželi vládního návrhu.
A ještě poslední bod. V návaznosti na vystoupení pana doktora Motejla podávám pozměňovací návrh k tisku 602 ve znění v ustanovení § 83 odst. 1 - ve větě prvé se vypouštějí slova "v délce tří let denní formy vzdělávání".
Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já vám děkuji, a prosím paní poslankyni Ivanu Levou. Poslední písemná přihláška je pan poslanec Jiří Karas.
Poslankyně Ivana Levá: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, v rámci podrobné rozpravy předkládám v písemné podobě šest pozměňovacích návrhů k zákonné normě č. 602, z nichž jeden bych ráda podrobně zdůvodnila. Týká se vypuštění § 41, který uzákoňoval možnost individuálního vzdělávání, které se odklání od povinné školní docházky, zavedené u nás v 18. století Marií Terezií.
Pokus ověřování domácího vzdělávání začal v České republice od 1. září 1998, a to na prvním stupni čtyř základních škol. Nejde o nic originálního, spíše o aplikaci cizích vzorů. Více než polovina amerických států upravila domácí vzdělávání zvláštním zákonným předpisem. Rozdílná je míra regulace; některé státy vyžadují po rodičích vysokoškolské vzdělání, jiné nikoli. V mnoha státech existují domácí školy se statutem soukromé či církevní školy. Někde stát požaduje výsledky testů a odborné hodnocení pokroků ve studiu, jinde nic.
Evropský vzdělávací systém je více ovlivněn tradicí. Stát přebírá odpovědnost za vzdělání a s nedůvěrou přenechává hlavní iniciativu v této oblasti někomu jinému, včetně rodiny. Domácí vzdělávání existuje spíše v podobě experimentů a zkušebních programů. Výsledky domácího vzdělávání ve Spojených státech amerických ve srovnání s výsledky absolventů základních škol vypadají velmi dobře, ale o úrovni mnohých amerických škol mám tak nevalné mínění, že tento argument by u nás zřejmě neobstál.
Tím nechci naznačit, že domácí vzdělávání nemůže být kvalitní. Naopak. Naše děti, vzdělávané doma rodiči, prokazují dobré výsledky. Proč tedy nepatřím k přívržencům domácí školy?
Především proto, že zastávám názor, že dítě patří mezi děti. S vrstevníky má plnit své povinnosti, prožívat radosti, školní žerty, navazovat kamarádství, mnohdy na celý život, učit se pomáhat druhým, prosazovat se mezi nimi, umět srovnávat se s ostatními - krátce najít si své místo a připravit se na skutečný život.
Obdivuji rodiče, kteří denně vzdělávají své děti, mnohdy i za cenu materiálního uskrovnění rodiny. Přesto tvrdím, že své ratolesti o mnohé ochuzují. O jejich snaze zvládnout metodiku výuky nepochybuji. Při vzpomínce na první roky vlastní pedagogické praxe mohu ale směle říci, že snaha a vědomosti nestačí. Naučit se učit trvá roky a vyžaduje nadání. Ne z každého absolventa pedagogické fakulty vyroste učitel, tedy ani zdaleka ne všichni rodiče bez pedagogické praxe mohou kantory zastoupit. Zvláště děti mentálně postižené potřebují vedení speciálním pedagogem.
Domácího vzdělávání lze i zneužít. Mohly by se objevit případy dětské domácí práce místo učení. Ne nadarmo např. francouzská vláda z obavy před narůstajícím vlivem sekt přijala legislativní opatření týkající se tohoto druhu vzdělávání. Spolková republika Německo nepovolila žádné domácí vzdělávání. Dánsko naopak nemá vůbec uzákoněnu školní docházku.
Ani jeden model však není pro nás optimální. Nechť náš experiment domácí školy pokračuje. Shromažďujme poznatky, vyhodnocujme je a u dětí, kterým nebrání zdravotní důvody ke školní docházce, hledejme příčiny jejich stresů vedoucích až k upřednostnění domácího vzdělávání před školou. Především však připravme takový zákon, který zajistí kontrolu. Nelze jen definovat podmínky povolování individuálního vzdělávání, konání zkoušek a rušení zařazení.
Jak budeme vlastně kontrolovat? Zavedeme institut nějakého inspektora domácí výuky jako v jiných státech? Či dohledem v rodinách pověříme úředníky školských úřadů? Kdo bude zodpovídat za výsledky dítěte? Učitel kmenové školy, který dítě v pololetí vyzkouší? Domácí učitel, jemuž rodiče dítě svěří? Ředitel školy? Kdo?
Pokud není povinná školní docházka nahrazena povinnou délkou vzdělávání, je nutno být na takové zásadní změny připraven. Teprve potom můžeme s čistým svědomím domácí školy považovat za součást vzdělávací soustavy. Do té doby lze postupovat podle dosud platných podmínek, tak aby bylo umožněno domácí vzdělávání především dětem se zdravotními důvody.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců klubu KSČM.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Ptám se, jestli jsem ještě nezapomněl někoho, kdo se hlásil písemně do rozpravy podrobné. Prosím, pan poslanec Petr Rafaj.
Poslanec Petr Rafaj: Vážení kolegové, vážený pane předsedající, na lavice vám byly rozdány pozměňovací návrhy, které jsem zpracoval. Obecně bych je odůvodnil velice jednoduše - je to spíše takové doplnění zákona, připomínky profesních pracovníků z pověřených úřadů, se kterými jsem tento zákon projednával a kteří k tomu vznesli jen takové drobné upřesňující připomínky.
Oproti tomu, co tady bylo řečeno, musím říci, že devadesát procent z nich velice kvitovalo tento zákon a vítali ho, že už konečně se v tom udělal trochu legislativní pořádek.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Kdo dál se hlásí do podrobné rozpravy? Pan poslanec Jiří Karas.
Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, pouze jeden jediný pozměňovací návrh, a sice § 3 odst. 2 písm. d). Původní citace "pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti". Dovoluji si navrhnout náhradu "rovné důstojnosti", tak jak jsem to písemně předal panu zpravodaji.
Já se domnívám, že tato formulace lépe vystihuje záměr předkladatele návrhu tohoto zákona. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. To byl tedy poslední přihlášený do rozpravy. - Ještě se hlásí jednou pan poslanec Karas.
Poslanec Jiří Karas: Pane předsedo, já se omlouvám, jedná se o § 2, a ne o § 3. Takže § 2 odst. 2 písm. d) - místo "rovnosti" slova "rovné důstojnosti".
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Snad můžeme v tuto chvíli podrobnou rozpravu ukončit. Poprosím paní ministryni, jestli chce ještě vystoupit. - Nechce. Pan zpravodaj rovněž ne, není o čem mluvit ani o čem hlasovat.
***