(12.20 hodin)
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane předsedo. Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, já se zříkám své zpravodajské zprávy proto, že jsem ve své předchozí zpravodajské zprávě k tisku 661 uvedl, že navrhuji a doporučuji propustit do druhého čtení zároveň s tiskem 661 i sněmovní tisk 662.
Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji panu poslanci Seďovi. Vyslechli jsme úvodní slova ke všem předkládaným návrhům. Nyní zahajuji sloučenou obecnou rozpravu ke všem třem bodům - 55, 56, 57. Ptám se, kdo se do této sloučené obecné rozpravy hlásí, protože písemné přihlášky do této obecné rozpravy nemám. - Hlásí se pan poslanec Frank? Ano. Prosím.
Poslanec Václav Frank: Vážený pane předsedo, děkuji za udělení slova a dovolte mi k návrhům zákonů několik poznámek, které - upřímně řečeno - ve mně všechny tři návrhy vyvolávají.
Především jsem se snažil položit si základní otázku, zda vůbec Česká republika jako suverénní stát aliance Evropské unie potřebuje kvalitní, seriózní a nezávislé informace zpravodajského charakteru. Odpověď je jednoznačná - ano, Česká republika potřebuje mít vlastní zpravodajské informace, které ale musí být vysoce kvalitní, seriózní a přitom nemusí vždy být závislé na zprostředkování současnými koaličními partnery, i když v rámci koaličních vztahů se s nimi pracuje jinak. Konečně stejným způsobem postupují také ostatní státy aliance Evropské unie, a není proto důvod, proč by Česká republika měla být výjimkou. Potud se pravděpodobně shodneme.
Přesto mi ale dovolte malý exkurs do historie, protože československé zpravodajské služby měly vždy od svého vzniku ve světové zpravodajské komunitě kredit serióznosti a vysoké kvality informací. Zvláštní místo zde zaujímala Vojenské zpravodajská služba Generálního štábu Československé armády, a to jak po celé období tzv. první republiky, tak i v průběhu druhé světové války i po roce 1945. Přitom právě členění Vojenského zpravodajství bylo účelně rozděleno na část ofenzivní, která pracovala v zahraničí, a na část obrannou, určenou k obraně Československé armády a republiky jako takové. Vždy byly obě tyto části organizačně odděleny, na sobě nezávislé a každá z nich měla jinou podřízenost. Myslím si tedy, že právě ze zpravodajského hlediska je to logické, účelné i nutné z hlediska konstelace činností souvisejících se získáváním zdrojů, evidencí apod.
Jsem si vědom toho, že ti z vás, kteří o této věci něco vědí, mohou snad právem namítnout, že dnes je jiná doba, že dnes je Česká republika součástí jiného svazku. Ano, je to pravda. Přesto ale si dovoluji tvrdit, že v obou návrzích, vládním i poslaneckém, jejichž konečné vyústění je téměř společné, a to ve sloučení obou částí zpravodajství v jednu integrovanou složku Vojenského zpravodajství, je zcela opomíjeno několik zásadních oblastí.
Především je to jasná rozdílnost a specifičnost činnosti každé z těchto služeb, zcela je opomíjeno riziko monopolu informací, které právě v současné době není zanedbatelné, a konečně je to také otázka samotné efektivity navrhovaných opatření.
Dovolím si tedy několik poznámek k návrhům těchto zákonů.
Myslím, že v obou případech lze souhlasit s tím, že navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Relativně by se i zdálo, že vládní návrh na změnu zákona č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, je opodstatněný i tím, že jde o dílčí úpravu, kdežto poslanecký návrh je téměř novým návrhem, i když svým způsobem kopíruje stávající zákon. Souhlasím docela i s tím, že obě řešení by se možná nabízela do doby, než bude předloženo komplexní řešení vymezení působnosti a organizace všech zpravodajských služeb, včetně stále chybějícího zákona o jejich kontrole. Mohu souhlasit i s tím, že přijetím návrhů zákonů by došlo k jisté právní legalizaci již nyní reálně existujícího stavu, to znamená jednoty řízení a činnosti Vojenského zpravodajství jako celku, a činnost nynější Vojenské zpravodajské služby by byla legalizována zákonem a - o tom nejsem až tak zcela přesvědčen - měla by být zajištěna i parlamentní kontrola.
Co však zcela postrádám, je zmínka o novele statutu Vojenského zpravodajství, jehož schvalování sice přísluší pravomoci vlády, ale zřejmě bude mít dopad i na zcela novou organizační strukturu.
V důvodových zprávách rovněž chybí hodnocení dopadů navrhovaných změn zákonů na to, jaké bude zefektivnění činnosti těchto služeb, jaké bude snížení lidských, materiálních i finančních nákladů na takovouto zpravodajskou činnost, přičemž i tuto oblast doprovází snižování počtu příslušníků Armády České republiky. Dovolím si tvrdit, že takto vzniká i opodstatněný dojem zvyšování moci tohoto integrovaného kolosu, a existuje i zcela reálné nebezpečí stírání specifických rozdílů mezi kontrarozvědnou a rozvědnou činností, které za jistých podmínek může vést ke snížení funkčnosti a efektivity obou druhů těchto služeb.
Rád bych se dověděl - a v návrzích zákonů to uvedeno není - jaké je zhodnocení, nebo jak je např. řešena integrace či dezintegrace rozvědných a kontrarozvědných služeb v zahraničí, i když je mi známo, že např. Spolková republika Německo má tyto služby ponechány dvě.
Mám i trochu oprávněnou obavu, že proklamovaná jednotnost řízení a činnosti Vojenského zpravodajství jako celku může fakticky působit proti potřebě důsledné kontrarozvědné ochrany, a jsou to i pracovníci rozvědky, kteří zákonitě bývají objekty zvláštního zájmu cizích, nepřátelských služeben a na něž by měly být zvýšené nároky z hlediska jejich bezúhonnosti. Myslím, že tomu tak není, a o tom, že tomu tak není, svědčí řada případů, které proběhly sdělovacími prostředky.
Je evidentní a těžko lze očekávat, že ředitel tohoto zpravodajské hybridu bude mít snahu objektivně řešit problémy a průšvihy, jak jsme tohoto byli svědky za bývalého ministra obrany, kdy demonstrovaná ráznost a objektivnost řešení měla pouze mediální charakter a byla vytíráním očí české veřejnosti.
V návrzích není ani řešena náhrady případných škod osobám, které by mohly utrpět újmu při poskytování pomoci Vojenskému zpravodajství, alespoň v takovém rozsahu, jak je to řešeno v zákoně č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě.
Nemohu se ztotožnit ani s tím, že navrhovanou změnou je fakticky likvidována iniciační role náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ve vztahu ke jmenování a odvolávání ředitele Vojenského zpravodajství, což se domnívám, že právě v oblasti rozvědné činnosti a jejího směrování či využívání není ve prospěch Armády České republiky moudré a vhodné. Pokládám to možná i za jistou degradaci, nebo chcete-li integraci Generálního štábu a Ministerstva obrany.
Samozřejmě, vážené kolegyně a vážení kolegové, v obou návrzích zákonů by se dalo poukázat ještě na další nedostatky.
***